aneb zastavení u Sokrata
Lze žít bez krásy? Kdyby nám někdo tuto otázku položil, byli bychom asi překvapeni. Proč
se na to vůbec ptá? Cožpak je to k něčemu? Přece všichni toužíme po hezkých věcech, prožitcích, pocitech, vztazích a podobně. Otázka je to však zajímavá a bezpochyby důležitá –
a svým způsobem každá reflexe o životě a jeho hodnotách se kolem krásy točí.
Je to také otázka stará, asi od doby, kdy poprvé v člověku vzniklo vědomí s rozlišením líbí/nelíbí. To už je polarita krása/ošklivost. V průběhu věků se měřítko krásy vyvíjelo a proměňovalo podle toho, jak člověk reagoval na okolní svět a jak probíhal průnik informací mezi kulturami. V dnešní postmoderní době se nám může zdát, že „všechno je možné“, pokud jde o různé módní trendy; nezřídka to, co jedni považují za krásné, je jinými vnímáno jako ošklivé, a naopak. Však taky proč ne, můžeme si říct – vždyť máme svobodu, ať se každý kochá tím, co uzná za potřebné, podle toho, co se mu líbí, tedy co mu připadá krásné. A je-li to očím někoho druhého, anebo i všem kolem, ošklivé, tak co? Pokud tím nikomu neškodí, ať si to užívá. Tak je to snadné odbýt.
Ovšem otázka je stále namístě: lze žít bez krásy? Zkusme to vzít důkladněji. Co doopravdy potřebujeme k životu? Kdybychom se důsledně vzdali všech věcí, které činí náš život příjemný, pohodlný a hezký, kdybychom se odřekli potěchy, radosti, rozkoše, nadšení – neznamenalo by to vlastně zřeknout se civilizace, kultury, pokroku a růstu lidského poznání v nejširším slova smyslu?
Připomeňme si Maslowovu pyramidu hodnot. V odříkání bychom tedy potřebovali mít co jíst (bez ohledu na chuť), mít kde pobývat (bez ohledu na prostředí), mít jistotu bezpečí (bez rozlišování charakteru ochrany) a podobně. Jaký by to byl život? Nevšímali bychom si modré oblohy, vůně květin, zpívání ptáků – to by bylo nadbytečné, to nepotřebujeme. Ignorovali bychom chuť laskomin, které by nám někdo podal, neocenili bychom pomocnou ruku – protože i bez takových věcí, jako je ochota, soucítění či láska, bychom se přece mohli obejít. Prostě jen uspokojení základních potřeb bez jakéhokoliv ocenění a čehokoliv navíc. To bychom byli jako zvíře, někdo by namítl.
Pojďme se zamyslit spolu se Sokratem, který se otázkou krásy zabýval zevrubně. (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Ale cožpak zvíře není vděčné a nerozlišuje svým způsobem to, co je nad samotným přežíváním? To je ta věc – bez krásy v myriádě podob bychom pouze přežívali. Život, anebo přežívání: to je ten rozdíl mezi existencí prostoupenou vnímáním mnoha forem krásy a libostí a živořením jako ten balvan. Lze žít bez krásy?
Někdy nám je krása upřena, nemáme ji. Pak si uvědomujeme její absenci a život nám připadá chudý a nevábný. Zoufáme si, když se ten rozdíl prohloubí až v propast. A nemusíme být v extrému odříkání, jak bylo popsáno výše; někdy jen toužíme po záblesku krásy, který je nám odpírán, a jako by tím měl život skončit. Bez krásy si zkrátka život nedokážeme představit, nechceme jen přežívat.
Pokud to tak ale je a pokud své vnímání krásy chceme nějak zušlechťovat, nebylo by vůbec od věci promyslet koncept krásy víc a v souvislostech. Jak jen utřídit pojetí krásy v našem postmoderním světě s nejasnými kategoriemi hodnot?
Vzpomínám si na situaci, kterou jsem zažil před lety, když jsem jako kaplan v clevelandské nemocnici debatoval s kolegou, katolickým knězem z Nigérie. Ten den mě navštívil na oddělení, kde byli pacienti s morbidní obezitou. Kolega pak u oběda zářil a rozplýval se, když mi vyprávěl, jak krásné ženy tam viděl. Ano, samozřejmě, každému se líbí, co se mu líbí, a v jeho kultuře je člověk tím krásnější, čím je prostorově výraznější.
Jaké jsou současné ideály krásy u člověka? Stereotypů není málo. Žena má být hezká a něžná, muž silný a dominantní. Zvykovým předobrazem ženy je, že je oporou muže, jemuž vytváří zázemí a domácí pohodu (protože péče o domácnost je přece „ženská práce“), a v druhé rovině je sexuálním objektem, po kterém muž touží. V médiích se můžeme dozvědět i ideální fyzické míry, a pokud je čtenářka nesplňuje, může svou frustraci řešit vhodnou operací k „zkrášlení“ podle obrazu stereotypu.
Předobrazem muže je být výkonným, schopným a sebejistým, úspěšně konkurovat jiným mužům, být silným a udatným hrdinou. A být trendy – udržovat si zdravý vzhled vyváženou stravou a posilovnou, sportovat a samozřejmě dbát na manikúru a podobně. Můžeme se tomu smát nebo to brát vážně, ale tak jako tak nás společnost do určité míry ovlivňuje, aniž si to uvědomujeme.
Jak kdo podléháme nebo odoláváme tlaku médií a společnosti na ideál krásy, je už na nás: do jaké míry je sami bereme za své, protože „jdeme s proudem“, jak moc se přizpůsobujeme, anebo naopak vyčníváme a jsme druhými vnímáni třeba až jako podivíni.
Proti trendům doby stojí poměrně racionální konstatování, že mediální ideál krásy je pro většinu z nás nedosažitelný a působí negativně na psychiku i fyzické zdraví. Snižuje sebevědomí, přináší osobnostní nejistoty a pocity méněcennosti, z nichž pramení deprese a nejrůznější duševní poruchy. Jak tomu odoláváme – a hlavně z čeho vycházíme při svém vlastním, autentickém určování hodnot krásy?
Hippias byl přesvědčený, že krása je totožná se zlatem. (Foto © pixabay.com.)
Otázky spojené s relativitou krásy pronikají do všech oblastí života. Příkladem může být nedávný případ knihovny Harvardské univerzity, která se ještě před několika lety pyšnila knihou o lidské duši vázanou v lidské kůži, ale pod tlakem veřejného mínění ji nechala převázat, aby s lidskými ostatky bylo naloženo důstojně. Kniha tak „ztratila“ svou krásu – respektive se změnilo etické měřítko krásy. Kolik podobných přehodnocení ideálu krásy bychom našli i ve vlastní zkušenosti? A což teprve krása chápaná jako projev správné etiky, tedy to, co je morálně krásné.
Jak je to tedy s krásou – je možné, vhodné, anebo dokonce v našem vlastním zájmu ujasnit si své hodnoty? Rozhodně ano. Zkusme se zamyslet spolu se Sokratem, který se otázkou krásy zabýval zevrubně, a v jeho myšlenkových vývodech hledat inspiraci.
V dialogu Gorgias Sokrates vyjmenovává oblasti, kde se o kráse zpravidla uvažuje: těla, barvy, tvary, zvuky, činnosti, múzická umění, zákony a nauky. Říká, že uvažování o kráse je třeba vymezovat libostí a dobrem, zatímco ošklivost souvisí s nelibostí a zlem. Krása je tedy spojena s tím, co je příjemné a prospěšné.
Pythagorejci vnímali krásu v dokonalosti matematického řádu světa. (Foto © pixabay.com.)
Podobně v dialogu Hippias Větší Sokrates zpochybňuje představu, že krása spočívá v drahém materiálu, například ve zlatě. Na příkladu měchačky ukazuje, že krásnější je ta, která je prospěšnější – dřevěná, protože nezničí hrnec a zachová jídlo. Krása se tak znovu ukazuje jako něco, co souvisí s funkčností a dobrem.
Sokrates však své úvahy neustále problematizuje a boří, až ho Hippias obviní z hlouposti a zbytečného slovíčkaření. Dialog končí slavným povzdechem: „Zdá se mi, že už chápu smysl přísloví: co je krásné, není snadné.“
Korunu těmto úvahám dává ještě příběh, v němž se Sokrates srovnává s půvabným mladíkem a tvrdí, že je krásnější, protože jeho tělesné rysy jsou prospěšnější – lépe vidí, lépe cítí, jeho polibek je příjemnější. Ačkoliv je příběh žertovný, klade vážnou otázku: jaký je vztah mezi veřejně sdíleným ideálem krásy a hlubším, promyšleným pojetím? Masové, nepřemýšlené sdílení krásy může klamat, pokud nejde do hloubky.
Pojetí krásy se v průběhu věků proměňovalo: od pythagorejského důrazu na matematický řád světa, přes křesťanskou představu Boha jako nejvyšší krásy, až po dnešní estetiku jako vědeckou disciplínu. Inspirovat se můžeme čímkoliv z toho. Zároveň se však krása týká prakticky všeho v našem životě, co přesahuje pouhé přežívání, a je jen na nás, kde a jak jsme schopni ji vnímat.
Cožpak už obyčejný nádech a výdech, které nás provázejí každou vteřinou života, nejsou neobyčejné? Jak řekl francouzský filozof Jean-Marie Guyau: „Dýchat zhluboka, cítit, jak se krev očišťuje při styku se vzduchem – není to opojný požitek, kterému by bylo nesnadno odepřít estetickou hodnotu?“ Touha po dobrém, moudrém, a tedy krásném životě má svůj pramen v životě samém.
Křesťanství vidělo nejvyšší krásu v Bohu. (Foto © pixabay.com.)
Můžeme donekonečna diskutovat o tom, co je krásné a co ne. Panelové sídliště vystavěné bez ohledu na estetiku může působit ošklivě, a přesto se na něj při pohledu z dálky můžeme dívat jako na pozoruhodný mikrokosmos – nebo si připomenout sokratovské kritérium prospěšnosti. Jak krásné je mít svobodu o kráse přemýšlet a užívat si ji podle svého osobního založení.
Někdy však neškodí zamyslet se hlouběji, zda naše osobní standardy nejsou příliš poznamenány stereotypy společnosti. Pamatujme: co je krásné, není snadné.
Vraťme se tedy k původní otázce: lze žít bez krásy? Ano, lze. Ale bylo by to pouhé přežívání. O to důležitější je, jak pracujeme s pojmem krásy jako ideálem – protože právě ten nám dává motivační cíle a ukazuje cesty, jimiž se náš život ubírá.
Nechť je náš život krásný. I v tomto přání spatřuji krásu – a to mě těší.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/1.
