KRAJINA UTVÁŘÍ ČLOVĚKA A ČLOVĚK SVÝM JEDNÁNÍM UTVÁŘÍ KRAJINU. CO SE S NAŠÍ KRAJINOU DĚJE V MODERNÍ DOBĚ? JAK SE KRAJINA ZMĚNILA A CO TOMU ŘÍKÁ LIDSKÁ PSYCHÉ?
Na začátku druhé poloviny dvacátého století se z hospodářské půdy, která (například na Broumovsku) patřila převážně menším soukromým závodům (do dvaceti hektarů), postupnou kolektivizací stávaly větší celky, které spadaly pod správu JZD. Nehledě na sociálně-kulturní podtext všeho dění se tato větší pole stávala přizpůsobenější pro jednodušší obdělávání velkými stroji. Kvůli tomu byly rozorány meze, což znamenalo narušení života mnoha druhů polních živočichů, které přirozeně vyhledávají svou ochranu před predátory ve středně vysoké vegetaci.
Je-li pole tvořeno souvislým pásmem zemědělské půdy a navíc podél něho chybí keře, stromy a neudržované úseky vegetace, i vody v krajině se zadržuje daleko méně. Dochází k jejímu odparu, odtoku a rychlejšímu úbytku z krajiny. Hladina podzemních vod tím klesá.
„Musíme vytvořit přehradu z celé krajiny,“ říká Jiří Malík.
(Foto Tomáš Binter.)
Velké monokulturní lesy dnes jednoduše napadají škůdci a pod korunami jehličnatých smrků v níže položených oblastech je půda kyselá, skoro nic pod nimi nežije. Z lesů se stala pole. Důvodem výsadby monokulturních pásem stromů je opět větší výnos i jednodušší obdělávání lesnickou technikou.
A řeky? Poslední záchrana naší civilizace… voda, která se brzy možná stane nejcennější komoditou na planetě. V posledním období meliorací v 70. a 80. letech 20. století byly naše vodní toky regulovány, některá koryta toků byla napřímena a prohloubena – zvýšila se tím kapacita jejich průtoku a zrychlil se odtok vody z krajiny směrem do moře. Důvodem mohla být průmyslová těžba, snaha o snížení intenzity záplav, anebo prostě jen někoho lákalo hospodařit na zaplaveném pozemku a bylo ho potřeba nejprve odvodnit.
Tato opatření a mnohé další aktivity člověka ve 20. století mají za následek, že z naší krajiny mizí mnohé druhy rostlin i živočichů. Jsme svědky šestého největšího vymírání druhů od počátku evoluce života na Zemi.
PODÍVEJME SE NA KRAJINU OČIMA DUŠE… CO JE PRO NI PŘIROZENÉ?
Biodiverzita klesá, a přitom každý problém přece musí mít své řešení. Co třeba začít „nemyslet jen na zisk“? Profesorka a fenomenoložka Anna Hogenová učí své studenty, že „stejné“ můžeme léčit jedině „stejným“. Protože každá věc na Zemi má svou přirozenost, která jí je dána od Boha (či esenci, která převyšuje lidskou racionalitu), a pokud se krajina stala sama pro sebe nepřirozenou (sice krásně přizpůsobenou pro člověka, ale ignorující přirozený průběh ekologických řetězců), myslím, že zde podle daného tvrzení existuje jedna cesta, jak ji navrátit zpět.
Pokud má být krajina zdravá, musí se dostat do stavu své přirozenosti. V tomto stavu je přirozeně zdravá. Tvrzení můžeme přirovnat k tomu, že má-li být člověk zdravý, musí se dostat do stavu své individuální přirozenosti – tudíž tam, kde mu je dobře z hlediska vlastního poslání, které může nabýt pouze on a pouze vlastní cestou. Taková cesta mu nemůže být dána povelem zvenčí. Taková cesta ho zároveň přivede do prostředí, kde může aplikovat své dary a být za to přirozeně přijímán. V tom okamžiku se stává člověk zdravým.
„Dnešní člověk žije v předběhu, přítomnost mu uniká,“ zmiňuje profesorka v rozhovoru pro DVTV. Možná proto je doopravdy nemožné celistvě vnímat naši krajinu a prostředí, ve kterém žijeme, její potřeby a volání. Abychom dokázali skutečně slyšet volání přírody, musíme mít otevřené nejen uši a oči, ale také srdce a mysl.
Dokumentární film Sklonit se k Zemi (Kiss the Ground), vysvětluje problematiku degenerativního způsobu moderního zemědělství.
(Fotografie plakátu převzata z csfd.cz.)
Znamená to rozumět naší planetě na úrovni ekologie, ale zároveň ji vnímat také srdcem, protože ani úhel pohledu, ke kterému nás dlouholeté studium přírodních věd může zavést, nás nepřiměje skutečně konat ve prospěch zdravé planety. Lidská vůle a obecně vůle konat (s jistým záměrem) totiž nevychází jen z lidské mysli. Hnací motor naší vůle sídlí tam, kde (podle východních nauk) sídlí lidská duše – v oblasti nazývané solar plexus.
Takže tu máme tři části: naši mysl, naše srdce a sluneční pletenec (solar plexus), který nám umožňuje spojit naše racionální a intuitivní vědomosti v konání, které je skutečně viditelné. Pokud chceme pomoci krajině plným rozsahem, nemůžeme ji pouze „myslet“, ale také vnímat. Protože pokud bychom ji nevnímali, přišli bychom o část porozumění, v podstatě o jednu celou hemisféru a její schopnosti.
Pokud vnímáme a zároveň „myslíme“ krajinu, můžeme jít s dobrým záměrem a konat v ní dobré věci. Vnímat krajinu znamená umět dokonale koncentrovat pozornost na prostředí kolem nás a učit se ho vnitřně pozorovat, nechat k sobě přicházet vhledy. Prožijeme-li krátké ztotožnění se s celkem přírody, který pozorujeme, může nám to přispět k porozumění, jak pomoci celku k uzdravení.
Tu přichází na své správné místo rozjímání – například meditace, která z různých důvodů prospívá autentické spiritualitě a schopnosti rozumět věcem kolem nás. Vychází ze zkušenosti, že vnitřní prožitek člověka je mnohdy silnější než kterákoliv myšlenka, protože je absolutní a bezprostřední.
Menší komplikace může nastat, pokud se člověk, který má otevřenou pouze mysl, snaží pochopit člověka, který má otevřené pouze srdce. Pokud chceme dosáhnout rovnováhy, je třeba porozumět schopnosti myšlení i vnímání zároveň.
Kdybychom naši krajinu nechali být a nic dalšího z ní netěžili, krajina by se pravděpodobně za několik desítek let uzdravila sama. Možnost brát si to, co potřebujeme pro svůj lidský život, je však zásadní pro naše žití. A proto všechna pole nemůžeme nechat ladem. A cesta ducha (spirituality) je zde při hledání této rovnováhy na místě.
Kolik si toho z krajiny můžeme brát? Tážeme-li se, jak rozumět krajině skrze ducha, zkusme jí rozumět celým tělem.
Někdy máme tendenci odkládat svou vůli do rukou jiných než vlastních: „To je věc politiků…, krajina je věcí zemědělců…, zdraví je věcí lékařů…“ Ve skutečnosti to vše může být věcí jedině nás samotných. Na svém pozemku můžeme převzít zodpovědnost do vlastních rukou jedině my, potraviny, které jíme – zdali si je vypěstujeme nebo je zakoupíme z organické farmy – to můžeme též ovlivnit jedině my.
A zdraví? Při léčení důsledků je většinou pozdě. Naše zdraví určuje kvalita potravin, které jíme, a psychická situace, ve které se nacházíme. Pokud plně vnímáme přítomnost, ve které žijeme, pak je to naše zodpovědnost, jestli jsme zdraví, nebo ne.
Pohled na Olomouc a historicko-hospodářský projekt Mezi poli. (Foto Martin Matěj.)
JAK MŮŽE POZITIVNĚ OVLIVNIT KRAJINU KAŽDÝ Z NÁS?
Skutečně není podstatné, zdali do 100 let bude planeta téměř neobyvatelná, nebo se nám povede snížit míru globálního oteplování pod hraniční rozdíl 2 °C. Důležité je, co v tomto globálním a křehkém procesu může udělat každý z nás.
Francouzský politik v dokumentárním filmu Sklonit se k Zemi (Kiss the Ground), kde je celá problematika degenerativního způsobu moderního zemědělství vysvětlená, zmiňuje, že v politice se v rámci řešení klimatické krize propaguje na prvním místě snížení množství skleníkových plynů, které vypouštíme do ovzduší (skrze spalovací motory nebo tovární výrobu), jako přednostní cesta k dosažení klimatické rovnováhy. Přitom však, kdybychom investovali čas do nápravy naší krajiny, a především naší půdy, dokázali bychom zchladit planetu naprosto přirozeně.
Oxid uhličitý, který vypouštíme do atmosféry skrze spalovací motory, je zachytáván z ovzduší (a ukládán nazpět do půdy) všemi rostlinami, které provádějí fotosyntézu. To znamená všemi zelenými rostlinami včetně sinic a řas.
Tím se vracíme k onomu využívání krajiny jejím vlastním způsobem. Čím více stromů, jezírek a rostlin v krajině bude, tím více se rovnováha vychýlí směrem, který si přejeme. Zelené rostliny doslova ochlazují planetu. Někdy se říká, že plíce planety jsou v mořských řasách a v pralesech na rovníku. Je pro nás však podobná informace důležitá? My žijeme zde, v srdci Evropy, a své pralesy jsme v historii zčásti vykáceli.
Existuje cesta, jak obnovit přirozenou rovnováhu? Jak vrátit činy, které nás vychýlily z rovnováhy? Ekologický aktivista a hydrobiolog Jiří Malík věří, že ano.
Jiří Malík je iniciátorem, nositelem a propagátorem projektu Živá voda, který je zaměřen na komplexní nápravu vodního režimu v krajině. V roce 2019 převzal spolek Živá voda s projektem Model Zdoňov ocenění za umístění mezi šest nejlepších projektů na světě v rámci udílení Stockholm Water Prize (obdoba Nobelovy ceny za počiny v oblasti vody).
V projektech Živé vody se setkáváme se systémy, které jsou založené na zpomalování odtoku vody, aby krajina zůstala živá. Podle slov Jiřího Malíka vytvářet přehrady a vodní nádrže nedává smysl. „Musíme vytvořit přehradu z celé krajiny.“
Pomocí lidské síly a malého bagru v krajině dobrovolníci pod vedením lokálních koordinátorů vytvářejí síť systémů propojených tůní a rybníčků, které podporují přirozenou zádrž vody v krajině. A stovky lidí Jiřímu pomáhají, aby se podobné projekty začaly realizovat po celé republice.
Na podzim minulého roku pořádal spolek Živá voda víkendové školení lokálních koordinátorů, aby v každém kraji, okrese, a nejlépe i obci studoval alespoň jeden koordinátor historické podoby vodních toků a navrhoval změny, díky kterým dovedeme zadržet mnohem více vody v krajině.
Na kraji města Olomouce vzniklo komunitní hospodářství Mezi poli, které založil Marek Slováček. Snahou komunitou podporovaného zemědělství (KPZ) je pěstovat zeleninu a chovat hospodářská zvířata způsobem, který nedevastuje krajinu – na malých políčkách, která jsou přirozeně oddělená plevelem, a bez velkých strojů, pouze s organickými hnojivy. Většina úrody se na polích Mezi poli sklízí ručně.
„Někdy je třeba být trochu naivní, aby vzniklo něco nového,“ komentuje svou zkušenost Marek. Myšlenka KPZ vznikla původně v Japonsku, kde byli tamní lidé znepokojeni používáním nebezpečných chemikálií v zemědělství. V Japonsku vzniklo také spisovatelské dílo zemědělce Masanobua Fukuoky zaměřené na filozofii „přirozeného chodu věcí“, které dodnes ovlivňuje alternativní zemědělce po celém světě.
Mezi poli. (Foto Martin Matěj.)
Tak až někdy půjdete kolem lesa nebo pole, vzpomeňte, že jedno stéblo slámy může změnit velká pole. Záleží na tom, zdali se dokážeme zamilovat do krajiny.
„Nedomnívám se, že máme moc šancí vyléčit naše společenské neduhy či četné nespravedlnosti, aniž bychom obnovili divoký erós mezi námi a smyslovým okolím – aniž bychom se ‚zamilovali ven‘ (řečeno slovy Robinsona Jefferse) do tohoto pozemského kosmu, který nás objímá,“ říká americký antropolog David Abram v knize Vše kolem mne jako já žije, cítí…
Autor je nomád a potulný hudebník, vypravěč příběhů, spisovatel, komunitní facilitátor, příležitostný básník a vystudovaný přírodovědec, informatik, filozof a jogín.
V současné době spolupracuje na projektu volného sdružení Oáza Země. Pro více informací:
e-mail: oazazeme@gmail.com.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2022/5.
