Různá náboženství na tento rozdíl poukazují a církve tento rozdíl vždy zdůrazňovaly. „Nedbej příliš tohoto života, člověče, starej se o věčnost,“ bylo častým sloganem těch, kterým na hmotném světě záleželo především.
Avšak upřímně žitá náboženství, a často hlavně jejich zakladatelé, považují rozlišování časného a věčného za smysl a základ svého učení. Je jim přímo esencí, z níž jejich nauka vychází. Časné je jim vše, co podléhá změně, má začátek, střed a konec, vše, co se proměňuje. Věčné v tomto pojetí je to, co je mimo tyto procesy, něco nadpřirozeného, nebeského, svatého, od hmotného světa odděleného. Toto je však učení vnějším způsobem, pouze dualisticky chápaného náboženství.
Jiné pojetí chápe věčné jako To, co je za všemi procesy proměn, vznikání a neustálých změn, nebo je dokonce samo jejich podstatou. Toto je pojetí každého náboženství či soustavy myšlenek chápaných jako Cesta k poznání, k moudrosti, k jednotě. V obou případech je To věčné příčinou všeho dění a všech proměn.
Myšlenkové systémy nedualistického typu se měly v historii možnost rozvíjet a veřejně prezentovat většinou pouze v obdobích relativní svobody, tolerance a příznivých sociálních podmínek. S každým úpadkem těchto kvalit odcházely z veřejného života, avšak nikdy se nedalo zabránit tomu, aby nepřestaly působit jako princip či soukromá filozofie jednotlivců a malých skupin. Jako jedna z nejstarších učení všechny společenské změny přežily a jsou stálým dědictvím národů, náboženství a kultur. Nositelé těchto ideálů zůstávají přes všechny snahy vymazat jejich památku a zlehčovat jejich zásluhy dlouhá období v povědomí lidí a jsou často symbolem hodnot, jako je svoboda, tolerance a lidskost.
I v podmínkách běžného života existují metody, jak uvést duši do stavu klidu a harmonie. (Foto pixabay.com)
Skupiny, v jejichž prostředí se pěstoval ideál věčných hodnot od života neoddělených, životem dokonce poznatelných, vždy používaly různé metody od jógových praktik přes praktiky umělecké až k v minulosti častým a nyní již opouštěným asketickým praktikám. Byly ale vždy etické. Přičemž etická kvalita člověka byla těmito směry chápána jako spojnice časného a věčného, a to nejen ve smyslu odkazu a světlé památky jedince.
Orientální a jiné, vesměs meditační praktiky navazují na prastarý způsob, jak nastoupit vědomou cestu od časného k věčnému a jak dosáhnout schopnosti rozlišování.
I dnešní člověk tak v samotě doplňuje duševní sílu, která mu umožňuje pracovat a být užitečný svým bližním. Také vyhledává ticho, neboť se přesvědčil, jak neustálá zvuková kulisa, ač již téměř nevnímaná, nenápadně člověka oslabuje.
Je možné být zcela v tichu? A co zmatek vlastních emocí? Starosti, obavy, touhy, zklamání či šrámy a modřiny utržené od ostatních, pocity selhání nebo odmítnutí? To všechno může narušovat harmonii v duši.
I v podmínkách běžného života existují metody, jak uvést duši do stavu klidu a harmonie. Jednou z metod je svůj stav si uvědomit, umět ho pozorovat nebo si ho vyjasnit povyprávěním dobrému posluchači.
Také je dobré pustit se do tvoření něčeho originálního, odhodit stereotyp a otevřít se tak božskému prvku v nás – tvořivému prameni uvnitř naší vlastní bytosti. Často je třeba zbavit se navyklého, aby se tento pramen otevřel, přestat držet pozici svých neměnných názorů a otevřít se inspiraci z naší nejvnitřnější pokladnice moudrosti. Zde je také možnost zvolit si vysoký ideál.
Člověk si má dovolit zabývat se jím, představovat si, jaký je náš cíl, jak bychom se mohli posunout, změnit, přestat se uzemňovat a popustit uzdu „morální fantazii“, nebát se tohoto posla z božského zdroje. Člověk se tak i v podmínkách současného světa stává harmoničtějším. Je zbaven závislosti na mínění svého okolí, zvláště na vžitých, zvykových vzorcích chování, na konvencích. Je zbaven předurčujících a vymezujících vlivů výchovy. Zbavuje se nakupeného stresu a je stále více schopen reagovat přiměřeně a řešit věci s větším nadhledem. Je schopen žít šťastněji i v nelehkých podmínkách, je přátelštější a empatičtější ke svému okolí.
A přece z bezčasí se všechno odvíjí, ono je základem, čas je jen na chvíli. (Foto Jarmila Plotěná.)
Pod zorným úhlem proměny a nestálosti
hleď na své touhy, žaly, zlosti.
Poznáš, až jednou bude všeho dosti,
co to všechno bylo za hlouposti.
V předivu času jako pavouk v síti
jsi čekal, že se zlatá muška chytí.
Čas letěl a nepoznal jsi, co je Bytí,
občas jsi bezmocně zalomcoval sítí.
Bez času přediva bys bez opory byl,
protože bezčasí jsi nikdy nezažil.
A přece z bezčasí se všechno odvíjí,
Ono je základem, čas je jen na chvíli.
Alespoň pro ten stav, kdy trvá hmota.
V tom stavu nestálém se čas i hmota motá.
Ty je prožíváš jak neustálou změnu
a přitom přičítáš jim převelikou cenu.
Máš dojem, že mimo této sítě
není nic jiného a ona zachytí tě.
Přesto něco neznámého ukryto je v nás.
Protože krátký život máš,
plynutí času rychlé shledáváš,
udělej si na bezčasí čas.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/05.
