Sakrální architektura v širším slova smyslu slouží pro mnoho náboženství k uctívání a chvále
Boha. Je to Dům, v kterém, pomyslně vzato, přebývá Bůh a který má specifika ohledně svého
umístění i přístupnosti. Těmito aspekty je utvářena i forma architektury, která zpravidla
nese znaky viditelné i skryté vertikály a horizontály, pracuje s uzavřením nebo otevřením
celku nebo jen jeho částí. Smysl otevřenosti je utvářen duchovním nastavením člověka
a společenství, které sdílí „Společné tělo“1 naplňující posvátný prostor.
V architektonické praxi se rádi setkáváme s úkoly, které odpovídají nastavení architektury jako služby. Proto se náš atelier prioritně orientuje na zadání z prostředí společnosti (v širším smyslu) nebo společenství (v užším lokálním významu), pro nás pak s rezonující kulturní stopou na paměťové lince mezi minulostí a budoucností. A nemusí se jednat vždy o památku.
Z hlediska služby architektů ve vnějším veřejném prostoru sídel a péče o něj máme možnost pracovat na projektech, jako jsou náměstí Jiřího z Poděbrad na Vinohradech, Komenského náměstí na Žižkově, Alšovo nábřeží, novoměstské opevnění a přilehlé parky u Bastionu U Božích muk nebo Masarykovo náměstí v Jihlavě, a podílet se na vytváření koncepcí a manuálů pro další česká a moravská města. Aspekt veřejného rezonuje ve všech těchto projektech a těší nás, nacházejí-li řešení ohlas mezi lidmi, kteří tyto prostory navštíví a sdílí.
Čapkův sál v pražské Unitarii. (Všechny fotografie z archivu MCA.)
Další rovinou naší práce jsou pak projekty spojené s veřejnými prostory uvnitř objektů. V této oblasti jsme měli příležitost navrhnout a realizovat památníky Jana Palacha ve Všetatech a v Praze, vstup do krypty Národního památníku hrdinů heydrichiády v Resslově ulici, kavárnu na Bastionu U Božích muk a další.
Specifickou rovinou péče o vnitřní veřejný prostor je pak naše dlouhodobá práce pro různá náboženská společenství, například Církev československou husitskou a její sbory na Vinohradech a ve Vršovicích, Českobratrskou církev evangelickou a její sbor na Smíchově a v neposlední řadě i pro Náboženskou společnost českých unitářů a její veřejné prostory na Starém Městě. Zajímá nás služba společenství ve sdíleném kulturním prostoru jednoho „Společného těla“, které tyto budovy obývá a naplňuje.
OBNOVY STAVEB URČENÝCH PRO SAKRÁLNÍ ÚČELY
Náš přístup k obnově těchto objektů se lišil podle míry otevřenosti daného společenství, kam jsme jako hosté-architekti s pomocí přicházeli, k přesahům směrem k širší veřejnosti. Byli jsme potěšeni, když se po našem odchodu sdílená sousedskost stala přirozenou vlastností obnoveného prostoru, který se po naší intervenci mohl stát více otevřený – přijímaný a navštěvovaný i širší veřejností. Naší odměnou je nakonec vždy přijetí obnoveného prostředí.
Přístup k těmto stavbám můžeme rozdělit na dvě skupiny: „aby byl“ nebo „aby se stal“.
První se pojí se samotnou záchranou objektů vyhaslých a zdevastovaných minulým režimem. V takových případech se zpravidla jedná o existenční záchranu fyzické podstaty vynikajících kulturních statků pro komunitu nebo společnost, která se jako otevřená teprve ustanovuje a má práci sama se sebou, se sebepoznáním ve smyslu hodnot a jejich zvnitřnění. Teprve po tomto pochopení může mít potenciál nastoupit cestu otevírání se. K těmto obnovám dochází většinou v období, jež jsou spojena s bezprostředním oživováním (vzkříšením) daného společenství po nějakém traumatu. Takové společenství teprve znovu objevuje hmotné i nehmotné prostředí svého působení. Na plné otevření ještě není čas, jde o záchranu. U většiny sakrálních staveb se jednalo o projekty rozfázované na dlouhé roky, podle dostupnosti financí a naléhavosti obnovy.
Druhý typ obnov zpravidla (ale ne nezbytně) navazuje na první. Komunita užívající sakrální prostor si již určitým způsobem definovala své místo ve společnosti i své aktuální poslání a na tento základ může navazovat širším spektrem aktivit, které se už nějak dotýkají veřejného společenského prostoru nebo do něj přímo vstupují. Pro své objekty v této fázi často hledá širší než jen sakrální využití, nezřídka multifunkční. Pro naši práci na těchto obnovách je klíčové dobře porozumět jednak samotnému společenství, jeho vnitřní struktuře a dynamice, a jednak také kontextu lokality, do níž (nebo pro niž) se daná stavba má otevřít.
PALÁC UNITARIA, PRAHA, STARÉ MĚSTO
Oba přístupy se dají dobře ilustrovat na etapové obnově areálu pražské Unitarie patřícímu Náboženské společnosti českých unitářů, pro niž jsme byli vybráni před deseti lety. Dlouho jsme zde řešili především záchranu a obnovu technické infrastruktury a bytové části domu.
Směr úprav společných komunitních prostor se objevoval až v dalších fázích obnovy a vycházel jednak z původního, sto let starého, poměrně vizionářského konceptu zakladatelů NSČU, a pak hlavně z rozhovorů se členy společenství, především s Kristýnou Ledererovou, předsedkyní společnosti. Naším cílem bylo co nejlépe reagovat na očekávaný program: otevření prostor společenství širší veřejnosti s promyšlenou nabídkou kulturních, relaxačních a kontemplačních programů, které ve sdíleném prostoru přirozeně doprovázejí vlastní bohoslužby. Vzájemné harmonické prostoupení všech aktivit a programů, které se v daném prostředí dějí, je pro všechny výzvou k hlubšímu zamyšlení a lepšímu poznávání sebe sama a následnému otevření.
Liturgický nábytek v Čapkově sále.
V reakci na zamýšlené a plánované programy a jejich smysl v obnoveném prostoru jsme jako architekti modelovali jejich obálku: cílové vlastnosti prostředí, které musí umět splnit z hlediska prostorové akustiky, hlukových a zvukových podmínek, jako je absorpce zvuku a doba dozvuku, způsoby ozvučení, vnitřní klimatické vlastnosti, jejich řízení, spolehlivost, komfort a ekonomika provozu. Z hlediska vnímání povrchů jsme chtěli nabídnout empatické materiály jako masivní dřevo původních podlah, akcentované zajímavými detaily. Přidanou hodnotou byl i prostorový komfort zázemí.
Celkové provedení je laděno v elementárních barvách a odstínech bílé až černé, které mohou v souzvuku evokovat každodenní světlo v celé škále jeho proměn. Od živé zábavy ke kontemplaci, od všudypřítomného světla k orientovanému stínu. Zkrátka prostor proměnlivé atmosféry, kterou dokáže měnit podle očekávaného zaměření aktivity nebo programu. K tomu dobrý nábytek, který láká ke společnému usednutí ke kávě a domácímu koláči.
Šlo o dosažení souzvuku technologie a harmonizované architektury obnoveného celku, připraveného přijmout a dále nabídnout očekávaný dějový i kontemplační obsah.
Záměr zadavatele ohledně prostoupení různých dějů jedním prostorem pro nás znamenal výzvu pracovat dohromady jak s principem zvnitřnění, tak s otázkou, jak se společenství identifikuje s novými příležitostmi, které dům nabyl s přidanou hodnotou nových prvků, funkcí a vlastností, a jak jich dokáže využít ve svém poselství. Rádi pracujeme s pamětí, proto jsme chtěli naše intervence co nejlépe zapojit do zdravé původní struktury, opravit, rozvinout a doplnit původní detail a nechat ho splynout s nově osvíceným domem.
Asi základní rozdíl v našem přístupu k Unitarii v porovnání s dalšími sakrálními památkami byl zejména v nenásilném pojetí sakrálního významu unitářských interiérů, které se nikde výrazně neprezentují jako náboženské. Prostory jsou v prvním, vnějším plánu civilní, vertikály jsou skryté uvnitř společenství, avšak s viditelnou horizontálou prostupující všechny významy domu s přesahem do prostředí města a lidí, které zve k setkání, vzdělání a hrám. Dům je vlastně skrytý, nepřesahuje okolí hmotou, ale významem.
HUSŮV SBOR NA VINOHRADECH, PRAHA
Z uváděných příkladů je dům v naší péči nejdéle, od roku 1995. Byl vystavěn ve 30. letech 20. století významným architektem Pavlem Janákem. Jedná se o excelentní, promyšlený, hmotový, prostorový a významový koncept vložený do domu. Od počátku byly do této stavby plánovány funkce: obytná (bytový dům), duchovní (kostel) a kulturní (divadlo). Skvěle promyšlená kompozice vertikální věže a horizontální, až „tovární“ podélné haly kostela prostupuje prostorem do hmoty obytného domu.
Sdružené tovární osvětlení v šedových oknech osvětluje modlitbu jako práci, která přitahuje k dalším myšlenkovým asociacím výjimečného kompozičního harmonického celku. V době po světové hospodářské krizi ve 30. letech 20. století, při nedostatku financí na dokončení stavby bylo rozhodnuto o proměně divadelního sálu na kolumbárium a hudební sál.
Lexova kavárna v pražské Unitarii.
Na dělicí zdi v místě bývalé opony jeviště byl v roce 1938 ztvárněn působivý obraz apokalypsy a na další dobu hluboce ztišil vnitřní atmosféru domu. Hudební sál v místě jeviště vyniká akustickými kvalitami (paradoxně díky měkkým vlastnostem rozsáhlého otevřeného archivu s knihami v druhé úrovni tribuny, dříve provaziště jevištní části). Akusticky výjimečný prostor proto ráda využívají významná hudební tělesa, například sbor Českého rozhlasu, a konají se zde přednášky a koncerty. Tato výjimečnost samozřejmě vyžaduje velkou opatrnost při obnově.
Naše intervence vedla hlavně k navrácení těla domu (skvěle komponovaného architektonického souboru) do prostředí města, po roce 1989 postupně obnovovaných Vinohrad. Dům je posílen přidanou hodnotou nových zvonů, které nesou jména podle tří ctností: Pravda, Láska a Víra. Zvuk zvonu prostupuje místem a ukrajuje den v přesných časech, je signálem každodennosti. Dům svou vysokou kultivovaností zpevnil místo, v němž se nachází, ale jeho význam tkví spíš v jeho prostorovém zapojení v lokalitě a nenásilné hierarchii skvělou architekturou povýšeného místa než v bezprostřední komunikaci; v tomto ohledu je tichým mementem.
Svým způsobem zde platí, že forma ovlivňuje obsah i myšlení společenství: jeho prezentace je spíš uzavřená a meditativní, bez nutnosti přidané hodnoty vůně kávy. Zřejmě ještě není potřeba radikálnější proměny přístupu společenství a potenciálního otevření, přidání obsahu obyvatelům lokality. Existuje však vize toho, co by bylo případně možné. Prostory hudebního sálu mají již svůj projekt obnovy s platným stavebním povolením na otevření parteru podle původních Janákových plánů, které vytvářejí příležitost většího kontaktu a propojení vstupní zahrady se sálem, a tak posílení jeho významu. Snad se propojení v budoucnosti povede, forma najde svůj nový obsah a sál kurátora, jako mají ostatní prezentované domy.
HUSŮV SBOR VE VRŠOVICÍCH, PRAHA
V nedávné době jsme rekonstruovali objekt Husova sboru ve Vršovicích, který vystavěl (ve stejné době jako Janák budovu sboru na Vinohradech) architekt Truksa. Dům s věží završenou nasvíceným kalichem jako majákem víry dominuje širšímu prostranství, které je spoluvytvářeno budovou Sokola, bankou a Vršovickým zámečkem.
Objekt je přiřazen do uliční fronty a aktivním parterem kavárny spoluvytváří příjemný prostor s využitou předzahrádkou. Stejně jako v případě domu na Vinohradech se jedná o moderní polyfunkční objekt, který reprezentoval společné pobývání společenství sestavou několika funkcí: bydlení, bohoslužby a kultury v podobě kinosálu, který obyvatelům meziválečných živých Vršovic jistě vyhovoval.
Husův sbor (CČSH) na Vinohradech – pohled od vodárny.
V současnosti byl kinosál proměněn mnoha prostorovými intervencemi na funkční divadelní prostor s domácím souborem MANA a dobrým programem s nabídkou přesahující význam lokality.
Naším úkolem byla obnova vnějšího pláště, vnitřního osvětlení věže a kalicha, obnova všech fasád, exteriéru kolumbária a jeho detailů včetně osvětlení, a také všech vstupních a kontaktních partií divadla, kavárny, kostela a obytného domu. Všechny nově navržené výkladce a informační tabule divadla získaly kultivovanou formu a spolu s ostatními intervencemi napomohly domu důstojně se zapojit do prostředí města a lépe artikulovat svoje poslání a výzvu k návštěvě.
Obnova se soustředila na restaurátorský přístup při obnově fasády, zejména její barevnosti v autentickém provedení v tvrdé pemrlované omítce. Jedná se o velmi náročnou práci, která vyžadovala v současnosti nedostupnou dovednost ruční kamenické práce – a to nejen pro obnovu detailů, ale v tomto případě na celou fasádu domu, složenou z mnoha detailů a obtížných řemeslných provedení, která – asi záměrně – převyšuje svým významem civilní stavbu a zjevně má reprezentovat vírou povýšený dům, jenž opustil ornament, ale neopustil detail.
SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ NA SMÍCHOVĚ PRAHA
Objekt evangelického sboru byl stejně jako ostatní zmíněné objekty vystavěn ve 30. letech 20. století, a to z iniciativy českobratrské komunity Smíchova. Budova sboru sestává z obytné části domu, prostoru modlitebny a několika sborových místností, kanceláře a bytu faráře.
Zadání předcházela veřejná architektonická soutěž ve formátu pracovního workshopu, z kterého vyplynul směr řešení obnovy.
Námi navržený koncept spočíval zejména v maximální mobilitě vnitřního prostoru modlitebny a v její trvalé variabilitě pro jakékoli možnosti prostorového využití: divadlo, koncert, baletní představení, meditace, jóga…
Pro tento účel jsme vyvinuli pohyblivé nízké stoly – praktikábly –, na kterých spočinuly očištěné historické lavice posílené o topné rohože v sedáku. Systém umožňuje instalovat jakoukoli sestavu lavic v prostoru ve velmi krátkém čase s obsluhou pouze jediného člověka.
Hlavnímu cíli, variabilitě, bylo nutné přizpůsobit všechny prostorové vlastnosti prostředí, upravit akustiku obrovské, zvukově naprosto nevyhovující haly modlitebny (brutálně snížit dobu dozvuku), posílit vlastní slyšitelnost prostého dialogu i slov liturgie, která je postavena na promluvě. (Prostor obdržel profesionální elektroakustiku posilující orientaci slyšeného slova.)
Pro osvětlení jsme navrhli speciální svítidla s proměnitelnou světelností, intenzitou světla a s řízeným a vertikálně pohyblivým světlem ovládaným z podstřeší. Doplnili jsme řízený systém osvětlení celku a divadelních reflektorů.
Důležitou intervencí byl také návrh hlavních liturgických předmětů: menzy, kazatelny, křtitelnice a tělesa varhan. Pro ně byla jako hlavní tvarová forma zvolena matematická funkce elipsy či paraboly, v prostorovém zobrazení dále formovaná rotací, vzájemným posouváním a exponenciálním rozvinutím. Tuto exaktnost matematického vyjádření doplňuje ve všech možných asociacích samotná liturgie: jak svou pravdivostí, tak harmonií, reprezentující přítomnost přirozených pravidel a cyklických návratů k žité přítomnosti. Parabola kazatelny v určitých místech prostoru působí zásadní reflexní zvukové efekty. Není tedy jen statickým prvkem, sama promlouvá, když se kolem mluví.
Sbor Českobratrské církve evangelické na Smíchově – multifunkční sakrální prostor.
Toto inovativní prostorové a funkční nastavení vlastností probudilo velký zájem o využití všech možností, které nyní prostředí domu nabízí. Sbor rychle objevil a okamžitě přijal všechny nové funkce domu a prokázal velkou kreativitu ve využívání nových příležitostí nejen pro vlastní farníky, ale s nebývalou vstřícností se rovněž otevřel veřejnosti. Konají se zde vynikající koncerty vážné hudby ve spolupráci s AMU, vystupují zde další hudebníci, fungují zde studia tance a jógy. Prostory navazující na hlavní loď se proměnily v zákoutí pro výuku jazyků a další vzdělávací příležitosti.
Vůně kávy a domácích zákusků z nově otevřené kavárny naplnila celý dům a začíná plnit i prostor před ním a blízký park, který je ve spolupráci s městskou částí Praha 5 postupně kultivován – je připraven projekt lávky pro imobilní obyvatele města a děti v kočárcích a má vzniknout cesta parkem propojující evangelický sbor s nedalekým objektem Husova sboru. Ozvali se i skauti, kteří se chtějí zapojit do úprav prostředí a celé ulice, jež se má stát obytnou zónou. Je zde připravena příležitost rozvinutí dalších vazeb zpevňujících celkový význam kulturního místa v lokalitě Smíchova.
ZÁVĚREM
Z výše uvedeného, byť stručného popisu je zřejmé, že všechny intervence pomohly obnovovaným budovám nejen „aby byly“, ale že díky nim „se stávají“ pro své okolí i důležitými krystalizačními body: místy světla pro navazující prostředí a zpomalení celého města ve prospěch jeho obývání.
V podstatě u všech se jedná o obnovu s obsahem, který se různil v potřebách daných jejich základními funkcemi (obytná, liturgická…), následně se ovšem většina z nich probudila také k intenzivnímu společenskému prolnutí s obyvateli lokality – se snahou oslovit nejen vlastní věřící.
Všude samozřejmě záleží na vedení daného společenství a zároveň na jeho postoji k formě a obsahu nástrojů v procesu otevírání se veřejnosti. Husité nabízejí spíš meditativní uzavřenost danou funkcemi chrámu a vše ztišujícího kolumbária a komunikují tichou nabídkou pietního obsahu posíleného vertikální formou architektury věže světla a zvonů. U mnohých je jasným signálem otevřenosti využívání prostředků, které jsou znělé Slovem, s podporou všech dostupných nástrojů v horizontální rovině města a možností obnoveného multifunkčního prostředí s přidanou duchovní hodnotou.
A evangelíci na Smíchově jsou navíc z hraček, které dostali, nadšení jako malé děti.
Architekt Miroslav Cikán je profesorem a vedoucím atelieru na Fakultě architektury ČVUT. Je spolu s architektkou Pavlou Melkovou vlastníkem architektonické kanceláře MCA atelier (www.mca-atelier.com), působící jak v rovině architektonických a urbanistických projektů, tak v rovině koncepcí utváření veřejného prostředí českých měst, jako jsou například Olomouc, Karlovy Vary, Pardubice, Jindřichův Hradec, Louny aj.
Článek byl publikován v časopise Tvůrčí život 2024/05.
