Umělá inteligence proniká do školních tříd – někde vzbuzuje obavy, jinde nadšení. Může
ale děti naučit přemýšlet jinak? Co se stane, když se místo strachu z technologií učitelé
a žáci pustí do jejich objevování? Odpověď nabízí příběh AI dětem.
Co vás přivedlo k tomu, že jste se začali věnovat právě umělé inteligenci ve vzdělávání? Byla to osobní zvědavost, reakce na to, co se děje ve společnosti nebo nějaký konkrétní impulz ze školy?
Nezisková organizace AI dětem vznikla před více než třemi lety z iniciativy Evy Nečasové, která ji založila společně s Jitkou Šimkovou. Impulzem bylo, že Evě nastoupil syn do školy a ona se začala více zajímat o vzdělávání. Nejprve dětem pomáhala s technologiemi, později vedla kroužky a příměstské tábory. Právě na jednom z nich před třemi lety poprvé zkusila zařadit i téma umělé inteligence, které tehdy začínalo ve společnosti silně rezonovat – zejména s příchodem ChatGPT. Bylo pro ni velkým překvapením, jak rychle děti dokázaly pochopit, jak systémy založené na AI fungují.
Postupně začala jezdit i do sboroven a AI vysvětlovat učitelům. Po roce činnosti přibyli další lektoři, protože zájem o vzdělávání v této oblasti prudce rostl. Dnes je nás už kolem dvaceti, přičemž spolupracujeme také s odborníky z ČVUT a dalších univerzit.
Zhruba před dvěma lety vznikla myšlenka začít tvořit metodické materiály pro výuku. Navázali jsme spolupráci s Národním pedagogickým institutem a Univerzitou Karlovou. Kromě školení dnes nabízíme i webináře, příměstské tábory (zaměřené na robotiku, AI, Scratch a další), vydali jsme učebnici Strojové učení pro děti a knihu AI ve škole prakticky od Leona Furzeho. Máme také interaktivní příběh William a Meriwether, vzdělávací blog a pořádáme festival pro učitele UčFest, který vznikl ve spolupráci se ZŠ a gymnáziem Navis a sponzorem MORAVIA Education, součástí společnosti MORAVIA Consulting.
„Učitelé nám píší, že děti aktivity baví a připadají jim zajímavé.“ (Všechny fotografie převzaty z aidetem.cz.)
Vaším cílem je během deseti let přinést do českého školství viditelné změny. Jak si takovou změnu představujete – co by podle vás mělo být v praxi jinak?
To je skvělá otázka a odpověď na ni není jednoduchá. Technologie – a zvlášť umělá inteligence – se vyvíjejí neuvěřitelně rychle a těžko předvídat, co bude dál. Když jsem před dvěma lety začínal školit, mluvili jsme hlavně o tom, jak AI funguje – že ji vlastně už dlouho používáme v doporučovacích systémech nebo navigacích. (Mimochodem, tenhle základ školíme dodnes – je důležité rozumět roli dat při trénování modelů nebo fenoménu tzv. halucinací AI.) Tehdy jsme se učili třeba i to, jak vést rozhovor s ChatGPT. Dnes už dokážeme generovat obrázky, hudbu, prezentace nebo videa – AI je zkrátka všude kolem nás.
Do budoucna si změnu představuji tak, že školy budou technologie včetně AI využívat zodpovědně a účelně. Umělá inteligence má obrovský potenciál zlepšit výuku, usnadnit přípravu i hodnocení. Zároveň ale představuje i rizika – ne tolik v tom, jestli děti budou podvádět, ale hlavně v tom, co se děje s daty, která systémem protečou. Proto je podle mě klíčové, aby školy měly jasná pravidla používání AI a aby každý žák i učitel měl k technologiím bezpečný, otevřený a rovný přístup. Důležité také je, aby se učitelé nových technologií nebáli a aby byly přirozenou součástí školního systému.
Často mluvíte o systémové změně vzdělávání. Co si pod tím představit? Je to spíš o změně myšlení, školních osnov, nástrojů, nebo i rolí učitelů a žáků?
V praxi to znamená hlavně změnu přístupu a myšlení. Typickým příkladem jsou domácí úkoly nebo testy. Je potřeba přemýšlet, jaké úlohy dětem zadáváme a zda je v pořádku, aby při jejich řešení využily pomoc AI – třeba při přípravě osnovy nebo struktury práce. To souvisí i s tím, jak pak práci hodnotíme a jak nastavujeme kritéria. Víme, že některé vysoké školy kvůli možnostem jazykových modelů dokonce zrušily závěrečné práce. Já ale neříkám, že bychom měli přestat zadávat domácí úkoly. Spíš musíme znovu promyslet celý proces, aby byl pro žáky skutečně přínosný – aby je vedl k přemýšlení, motivoval je a naučil je efektivně volit z různých možností. Sám svým žákům vždy zdůrazňuji, že není správné nechat si něco vygenerovat a vydávat to za vlastní práci.
Role učitele se podle mě začala měnit už s příchodem internetu. Učitel přestal být jediným zdrojem vědomostí a stále více je spíše průvodcem v rychle se měnícím světě. A měl by být také vzorem v tom, jak technologie smysluplně využívat. Nejsem zastáncem výuky zaměřené jen na kompetence na úkor znalostí – obojí musí být v rovnováze. Klíčové pro mě je podporovat kritické myšlení, rozvíjet čtenářskou gramotnost a schopnost porozumět textu.
„Za poslední tři roky jsme proškolili kolem 500 škol v Česku a na Slovensku – to jsou tisíce učitelů a žáků.“
Vaše aktivity se zaměřují nejen na učitele, ale i na žáky a celé školy. Proč je podle vás důležité zapojit všechny najednou? Co by se stalo, kdyby se pracovalo jen s jednou skupinou, třeba jen s pedagogy?
Pokud chceme, aby změna byla skutečně úplná, musíme vzdělávat všechny – nejen učitele a žáky, ale i rodiče. Nestačí totiž vyškolit pedagogy nebo dát dětem pár aktivit, aby pochopily, jak AI funguje. Pokud bychom vynechali rodiče, hrozilo by, že se tyto skupiny ocitnou proti sobě.
Nejde o to, aby každý začal AI aktivně používat, ale aby všichni – děti, učitelé i rodiče – rozuměli jejímu významu a přínosům. Jsem přesvědčený, že AI není jen krátkodobý trend. Je dobré vědět, jak funguje a jak nás ovlivňuje – například prostřednictvím doporučovacích systémů na sociálních sítích.
Dnes velká část společnosti ani netuší, co jsou deepfaky, natož aby věděla, že je lze vytvořit během pár minut. Právě proto považuji vzdělávání všech skupin za naprosto zásadní.
Co všechno vlastně obsahuje vaše „Kurikulum umělé inteligence“ pro základní a střední školy? Na jaké děti míří a jaké dovednosti nebo postoje by si z něj měly odnést?
Naše kurikulum dnes obsahuje přes padesát metodických materiálů pro žáky od 3. třídy až po střední školu. Každý materiál má kompletní plán lekce pro učitele, detailní pokyny, slovníček pojmů, prezentaci i pracovní listy pro žáky. Hodí se na jednu až dvě vyučovací hodiny a jejich velkou výhodou je jednoduchost – chtěli jsme dát učitelům do ruky něco, co mohou hned a bez složité přípravy využít ve výuce.
Často slýchám, že učitelé nemají k dispozici materiály, jak o AI učit, ale to už dnes není pravda. Naše kurikulum pokrývá širokou škálu témat: v informatice na 1. stupni například strojové učení, na 2. stupni big data, dále mediální výchovu a wellbeing (digitální stopa, deepfaky), ale také přírodovědné, humanitní předměty nebo dokonce náboženskou výchovu. Na jejich přípravě se podíleli zkušení odborníci – například Eva Nečasová, Bára Karpíšková a Radek Špáta v oblasti informatiky, nebo Katka Čiháková v oblasti digitálních kompetencí.
Každá metodika má své odborné i metodické garanty a na webu uvádíme i počty pilotáží.
Důležitou součástí každého materiálu je bezpečné a etické využívání AI. Nejde jen o to ukázat pozitivní stránky, ale také limity a rizika. Podporujeme otevřenou diskusi.
Musím zdůraznit, že v evropském kontextu je toto kurikulum unikátní. Jsme jednou z mála zemí, která má takto propracované materiály pro začlenění AI do výuky. Momentálně jsou už přeložené i do slovenštiny a o naše metodiky projevily zájem dokonce i školy v USA. A pro úplnost – každá metodika je vždy propojená s výstupy podle rámcových vzdělávacích programů.
Pilotně se do projektu zapojilo přes padesát škol. Jak to v praxi probíhalo? Jaké byly reakce učitelů i dětí – a co vás třeba překvapilo?
Do pilotního ověřování se zapojilo více než padesát škol. Každá z nich vyzkoušela několik metodik a poskytla nám zpětnou vazbu prostřednictvím formuláře. Díky podpoře nadace rodiny Tykačových jsou všechny materiály dostupné zdarma na webu – a zájem nás mile překvapil. Doposud evidujeme desítky tisíc stažení.
To nejdůležitější ale je, že materiály skutečně fungují. Učitelé nám píší, že děti aktivity baví a připadají jim zajímavé. Přidám i vlastní zkušenost: v hodině informatiky ve 4. třídě jsem použil materiál, kde děti prostřednictvím příběhu robotů Jú a Pí objevují, jak se stroje učí. Měly si uvědomit rozdíl mezi algoritmizací, „klasickým“ programováním a strojovým učením. Zpočátku byly trochu zklamané, že nebudou pracovat na počítačích, ale příběh je postupně vtáhl, začaly se smát a nakonec to byla jedna z nejlepších hodin, které jsem kdy odučil.
„Často si pod pojmem ‚data‘ představíme jen mobilní data na internetu, ale ve skutečnosti jde o texty, obrázky, zvuky, videa nebo třeba naše reakce na sociálních sítích.“
Opíráte se o model, který propojuje znalosti, dovednosti a postoje. Můžete ukázat na konkrétním příkladu, jak se všechny tyto tři pilíře ve výuce propojují?
Vezměme si jako příklad lekci z mediální výchovy na téma doporučovacích systémů na sociálních sítích. Nejprve se žáci seznámí s tím, jak algoritmy fungují, pak se podívají na své vlastní sociální sítě a zamýšlejí se nad tím, proč se jim zobrazují právě určité příspěvky. Následně o tom společně diskutujeme – o tom, jak takto vybraný obsah může ovlivňovat jejich názory, nálady a chování.
Podobně to funguje i v informatice, kde si žáci zkusí natrénovat vlastní model strojového učení pro rozpoznávání objektů. Experimentují s ním, zkoumají, jestli pracuje správně, a přemýšlejí, jaké problémy mohou při jeho využívání nastat. Stejný princip propojení znalostí, dovedností a postojů se pak uplatňuje i v dalších předmětech.
Zavádět umělou inteligenci do škol není určitě bez překážek. Na jaké obavy nebo bariéry nejčastěji narážíte? A co podle vás učitelům pomáhá tyto obavy překonat?
Mezi hlavní bariéry patří obavy a nedůvěra k nové technologii, nedostatek času na zkoušení nových věcí a také přetíženost učitelů. Často se objevuje strach z podvádění nebo obava, že žáci kvůli AI přestanou sami přemýšlet. A někdy i pocit, že by AI mohla učitele nahradit.
Nejlépe ale funguje osobní zkušenost. Učitelé ocení, když jim řeknu, že jsem v první řadě také učitel – nejen lektor, který jim přišel radit. Sdílím s nimi, jak AI zkouším ve své výuce, co se mi osvědčilo, s čím mi pomáhá a kde vidím její limity. Příklady z praxe jsou pro ně klíčové. Učitel totiž potřebuje vnímat, že to celé má smysl.
Vzpomínám si třeba na jednu situaci ze školení: paní ředitelka na začátku oznámila kolegům, že kvůli neukázněným pejskařům musí uzavřít školní hřiště. Během školení si pak sama zkusila AI a vytvořila pomocí ní mail, který chtěla poslat rodičům s vysvětlením. Byla nadšená, jak jí to usnadnilo práci – a to nadšení se okamžitě přeneslo i na ostatní.
Kolik škol, učitelů a dětí už se do projektu zapojilo? A máte nějakou zpětnou vazbu nebo příběh, který vás obzvlášť potěšil a utvrdil, že to, co děláte, má smysl?
Asi největší odměnou pro nás lektory jsou chvíle, kdy za námi přijde učitel a poděkuje: „Bál jsem se toho, ale teď už tomu rozumím a vím, jak to používat.“ V takových momentech jasně cítíme, že naše práce má smysl.
Za poslední tři roky jsme proškolili kolem 500 škol v Česku a na Slovensku – to jsou tisíce učitelů a žáků. Zpětná vazba je velmi pozitivní. Učitelé oceňují kvalitní materiály, které mohou téměř okamžitě využít ve výuce, a děti si aktivity užívají. Vidíme, že je dokážou přivést k přemýšlení o tématech, nad kterými se dříve vůbec nezastavovaly. A právě tam může nastat skutečná změna myšlení a postojů.
Máme i zkušenosti z Pedagogické fakulty Karlovy univerzity, kde probíhal jeden semestr seminář o AI. Reakce studentů byly skvělé a potvrdily nám, že naše práce má dopad i na budoucí učitele.
Nebojím se říct, že vnímám tuto práci jako poslání – šířit osvětu, vzdělávat, ukazovat směr, ale i upozorňovat na rizika a limity. A zároveň se nebát zkoušet nové věci, diskutovat, občas udělat chybu a znovu se z ní poučit. Technologie mě vždycky fascinovaly – a v oblasti vzdělávání to platí dvojnásob.
Kdybyste měli dětem představit umělou inteligenci jako postavu z pohádky – jak by vypadala? Byla by to kouzelná bytost, pomocník, učitel… nebo něco úplně jiného?
Rád bych se vyhnul představě AI jako nějaké postavy nebo bytosti. To podle mě svádí ke zjednodušování. Přirovnání, které považuji za výstižné, je spíš k ohni: dobrý sluha, ale zlý pán. Umělá inteligence je nástroj, technologie, systém, který má přístup k obrovskému množství dat vytvořených lidmi. Dokáže je rychle zpracovat, učit se z nich a nabízet odpovědi. Ale není neomylná – a proto musíme vždy ověřovat, jestli to, co říká, skutečně odpovídá pravdě.
Představte si, že můžete projekt AI dětem rozšířit po celém světě, bez omezení. Co by byla ta úplně první věc, kterou by se podle vás měly děti o AI naučit? Co je ten nejdůležitější základ?
Děti by si měly především uvědomit, že umělá inteligence není člověk – je to jen nástroj, systém, který napodobuje lidské chování. Druhým klíčovým poznáním je význam dat při trénování modelů. Často si pod pojmem „data“ představíme jen mobilní data na internetu, ale ve skutečnosti jde o texty, obrázky, zvuky, videa nebo třeba naše reakce na sociálních sítích. To všechno jsou vstupy, ze kterých se AI učí. Na jejich základě pak generuje pravděpodobné odpovědi – ale ne nutně pravdivé. Proto je nezbytné ověřovat, kriticky myslet, umět porozumět textu a díky svým znalostem odhalovat chyby. To mimochodem hodně zdůrazňujeme i učitelům: oni jsou odborníci na své předměty, a právě jejich odbornost je při práci s AI nenahraditelná.
A mé přání? Aby se naše materiály dostaly do co nejvíce škol – ale nejen tam. Protože AI není téma jen do lavice, je to téma pro život.
Peter Zafka vystudoval matematiku a náboženskou výchovu ve slovenském Ružomberok na Pedagogické fakultě Katolické univerzity. V současnosti učí informatiku na ZŠ a gymnáziu Navis, vede kroužky programování a robotiky pro děti; poslední dva roky působí jako lektor AI dětem.
Rozhovor vedla Kateřina Höferová.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/04.
