ÚVOD: TRANSCENDENTALISMUS
Ekospiritualita je pro unitářství a unitářský univerzalismus klíčová a sahá až k našim nejstarším počátkům během protestantské reformace v Sedmihradsku, Polsku a Velké Británii, v 18. a 19. století ve Spojených státech a ve 20. století v České republice. Ekospiritualita je jednou z „charakteristik“ unitářství. Je přítomna v architektuře našich kostelů a shromažďovacích sálů, v našich oltářních oděvech a výzdobě, v našich symbolech a rituálech, v naší milované četbě a poezii a v naší oddanosti přírodě jako místu duchovní praxe a obnovy.
V této přednášce uvedu stručné historické pozadí některých klíčových zdrojů ekospirituality v unitářství. V druhé polovině přednášky se podělím o část knihy, na které pracuji a která se zamýšlí nad cvičeními pro rozvoj ekospirituality.
Ralph Waldo Emerson a transcendentalismus
Ačkoli má unitářská ekospiritualita více kořenů, vznik transcendentalistického hnutí v 30. letech 19. století ve Spojených státech a v Evropě slouží jako základ moderního hnutí ekospirituality v rámci unitářství. Ekospiritualita se rozšířila se zrodem českého unitářství, počátkem humanismu, se zkoumáním tradic zaměřených na Zemi a domorodých tradic a s rozvojem ekofeminismu od 70. a 80. let 20. století.
Ústřední postavou unitářské ekospirituality je Ralph Waldo Emerson, který vystudoval bohosloveckou fakultu Harvardovy univerzity a stal se kazatelem tak jako jeho otec. Byl spisovatelem, myslitelem a autorem deníků a pod vedením své tety Mary Emersonové získal pozoruhodné vzdělání v oblasti nejnovějších filozofických myšlenek. Osvojil si také techniku psaní deníku jako způsobu zpracovávání svých myšlenek, zážitků a četby. Psaní deníku ho provázelo po celý život. Bylo to místo, kam na stovky stran psal o všem a o ničem, kde si poznamenával, co četl a co viděl, a kam si přepisoval vzácné dopisy od svých přátel a příbuzných. Po ukončení studia se Emerson v roce 1829 oženil se svou milovanou Ellen Tuckerovou a stal se kazatelem unitářského sboru. Jeho mladá žena v roce 1831 zemřela na tuberkulózu (když se brali, věděl, že nemocí trpěla ona i celá její rodina). Byli manželé pouhé dva roky.
Ústřední postavou unitářské ekospirituality je Ralph Waldo Emerson. (Foto commons.wikimedia.org.)
Emerson se stal vůdčí osobností transcendentalismu, když převzal myšlenky předních evropských spisovatelů a filozofů a spojil je se svým liberálním náboženským pohledem, zkušenostmi a nesmírným steskem po své zesnulé ženě Ellen. V roce 1832, rok po Ellenině smrti, opustil unitářskou kazatelnu a hledal způsob, jak se uživit. Navštěvoval Ellenin hrob každý den a první podzim po její smrti její hrob otevřel, aby se postavil tváří v tvář smrtelnosti. Emersonovi přátelé byli znepokojeni jeho netečností a povzbuzovali ho k cestování.
Na Vánoce roku 1832 odjel Emerson na desetiměsíční cestu po Evropě, kde se setkal s autory knih, které ho inspirovaly – mimo jiné se Samuelem Coleridgem, Williamem Wordsworthem, Johnem Stuartem Millem a Thomasem Carlylem. A stejně jako mnozí z nás, když máme příležitost setkat se se svými idoly osobně, i Emerson odjížděl z těchto setkání zklamaný. Cítil, že velkým myslitelům, kteří měli v knihách tolik vzrušujících myšlenek, něco chybělo při osobním rozhovoru – do svého deníku si při odjezdu z Evropy zapsal, že nemají „vhled do náboženské pravdy“, a tou pravdou bylo, že „Bůh je v každém z nás“. Dnes bychom tuto myšlenku vyjádřili spíš slovy „božské je v každém člověku“.
Emerson se vrátil domů, aby si srovnal myšlenky a přemýšlel o svých evropských zkušenostech. Během svých cest se začal zajímat o přírodní dějiny, zejména během návštěv botanické zahrady Jardin des Plantes v Paříži, kde ho zaujala obrovská expozice fauny a flóry. Začal uvažovat o hlubokém spojení mezi přírodou a lidstvem, které v botanické zahradě viděl a které zažil doma ve městě Concord v Massachusetts. Došel k poznání, že božské přebývá ve všech stvořeních. Do svého deníku si zapsal: „Mezi lidskou duší a vším, co je na světě, existuje soulad.“
Ve své první veřejné přednášce po návratu z Evropy na shromáždění Bostonské přírodovědné společnosti Emerson spojil nitky své četby, úvah a zkušeností. Svým posluchačům řekl: „Krása světa je neustálou výzvou ke studiu světa…“ Sdělil posluchačům, že „měl příležitost navštívit onu proslulou zásobárnu přírodních kuriozit, zahradu rostlin v Paříži“ a že „podivné myšlenky se probouzejí, když vidíte více překvapivých věcí, než o kterých se vědělo, že existují. Hranice možného se rozšiřují, reálné je podivnější než to imaginární. Vesmír se stává úžasnější hádankou než kdy jindy…“ Emersona zaujalo nejen to, co viděl, čichal, slyšel a cítil, ale i to, jak je jako člověk spojen s přírodními divy, které v zahradě pozoroval. Povzbuzoval své posluchače, aby byli zvědaví a nechali se ohromit zázraky všude kolem nás. Emerson zdokonaloval své myšlení, prohlí- žel si své deníky a začal psát. Od filozofa Immanuela Kanta si vypůjčil slovo „transcendentální“ a napsal esej Příroda, kterou publikoval v roce 1836 a která položila základy transcendentalismu. V této eseji teoretizoval, že „konkrétní přírodní skutečnosti jsou symboly konkrétních duchovních skutečností a že jeden z hlavních zdrojů duchovního spojení pochází z přírody“. Napsal: „Nejšťastnější [člověk] je ten, kdo se od přírody učí uctívat […] tu nevýslovnou podstatu, kterou nazýváme Duchem […] Boha můžeme předvídat v hrubých a jakoby vzdálených jevech hmoty, ale když se snažíme [Boha] definovat a popsat, jazyk i myšlení nás opouští a jsme bezradní jako blázni […] nejušlechtilejší službou přírody je stát jako zjevení Boha. Je to orgán, jehož prostřednictvím univerzální duch promlouvá k jednotlivci a snaží se ho k němu přivést zpět“. Příroda zjevila to božské.
Vývoj transcendentalismu neskončil vydáním knihy. Emerson se scházel s přáteli a kolegy na dlouhé a intenzivní diskuse. Psal dopisy a sdílel své deníkové záznamy. Transcendentalismus se rozrůstal a rozšiřoval díky psaní a úvahám Henryho Davida Thoreaua, Margaret Fullerové, Elizabeth Peabodyové, Bronsona Alcotta, George Ripleyho a dalších, kteří s myšlenkami transcendentalismu experimentovali. Transcendentalismus pronikl také do unitářských kostelů – z kazatelen i lavic, kde laici přijali duchovní a morální reformní hnutí do své teologie.
Vesmír se stává úžasnější hádankou než kdy jindy…“
Ekospiritualita v unitářství
Ekospiritualita není pro unitářství novým pojmem. Provází nás celou naší historií. Ani Emersonovy a transcendentalistické myšlenky nebyly nové – nesly v sobě ozvěny starobylých východních a domorodých tradic. Transcendentalisté reagovali na mezeru v unitářské teologii 19. století – na touhu lidí po propojení s přírodou, mezi sebou navzájem a s božstvím, na touhu po jiném způsobu života na zemi. To částečně vysvětluje i popularitu Čapkovy Květinové slavnosti, která začala v roce 1923 a rychle se rozšířila mezi dalšími unitářskými a univerzalistickými obcemi. Květinová slavnost dala rituální výraz teologickým principům přírody, spojení a vztahu a stala se oblíbeným rituálem po celém světě.
Unitářské ženské hnutí v 70. a 80. letech 20. století vyvolalo další vlnu zájmu o naše spojení s přírodou a o božské ženství, které dalo vznik novým rituálům, hudbě a teologickým projevům, zpochybnilo patriarchální jazyk a systémy v rámci unitářského univerzalismu a požádalo o zahrnutí do úmluvy unitářských univerzalistů, známé také jako Principy a Cíle. Například ženské hnutí ve Spojených státech vytvořilo rituál pro práci žen, který se stal základem uctívání UU a opět ritualizoval spojení se zemí. Jedna z vůdkyň ženského hnutí UU, Lucile Schuck Longviewová, spolu s Carolyn McDadeovou, autorkou oblíbené hymny Spirit of Life, vytvořily v roce 1980 obřad s vodou, díky němuž se ženy, které žily daleko od sebe, mohly spojit a požehnat svou práci vykonávanou na místní úrovni, když se sešly ve větší skupině – dnes tento obřad nazýváme Slavnost vody a často v unitářských obcích probíhá na podzim.
Mnohé z těchto žen, které prosazovaly inkluzivní jazyk, vedení a duchovní úřad, opět pod vedením Lucile Longviewové a dalších, zahájily hnutí pro revizi Principů a Cílů Asociace unitářů a univerzalistů a požadovaly přidat k šesti principům přijatým v roce 1961 princip vyjadřující náš vztah k Zemi. Přidali jsme sedmý princip – Úctu ke vzájemně závislé síti veškeré existence, jejíž jsme součástí. A o několik let později další – zdroj unitářského univerzalismu, který ctí tradice zaměřené na Zemi a pohanské a domorodé tradice: Duchovní učení tradic zaměřených na Zemi, které oslavují posvátný kruh života a učí nás žít v souladu s rytmy přírody.
Když jste se vy, čeští unitáři, rozhodli vytvořit své vlastní principy, zařadili jste do nich také princip zaměřený na přírodu a náš vztah k ní: Svět je navzájem propojeným celkem, o který je třeba pečovat a chránit jej.
Člověk je jednou z jeho částí. Jako unitáři chováme úctu k životu, která nás vede k spoluodpovědnosti za stav přírody a světa, a proto podporujeme všechny aktivity, které se snaží nenásilným způsobem tento princip rozvíjet a naplňovat.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/5.
