Lidé uctívali Zemi od pradávných dob. Ze Země pochází všechno, co nás udržuje naživu: vzduch, země, rostlinný a živočišný život. My lidé odjakživa konzumujeme plodiny Země, a tak jsme součástí přírodního koloběhu. Lidstvo v tomto vzorci „semeno – rostlina – potrava“ objevilo posvátnost a spolupracovalo s ním tak, aby jej mohlo využívat pro sebe a pro zvířata, s nimiž žilo v harmonii. Lidé vytvořili způsob přežívání, pak způsob života a časem systém žití, který lze předvídat a řídit. Skrze pokus a omyl se tak lidstvo vyvíjelo společně s věcmi, které mu předcházely.
Země byla naší živitelkou, dobrodinkou a učitelkou. Vzdor mnoha našim chybám a strašným omylům nás Matka Země stále zahrnuje svými dary. Během relativně krátkého období našeho pobytu na této planetě jsme se na ní dopustili téměř nenapravitelných škod a dostali se na práh vlastní zkázy, po níž bychom ji nechali, aby se uzdravovala sama ze sebe, bez našeho vměšování. Naštěstí, mohla by dodat.
Avšak Matka Země nám vzdor všem nehorázným „kiksům“ i nadále odpouští a povzbuzuje nás, abychom jednali lépe. My, kteří jsme naladěni na zázrak, jímž Matka Země je, se jí snažíme děkovat a chválit ji za to, co od ní dostáváme.
Co nám Matka Země dává? Nejprve tu máme rovinu, na níž se odehrává drama života; jeviště, pevný základ, který zajišťuje, abychom prostě neodpluli pryč. Na této rovině, která byla nejdříve obyčejnou zemí, kameny a hlínou, jsme si začali budovat prosté příbytky. Byla to třeba jeskyně, dutina ve stromě, kde jsme nacházeli úkryt před nepřízní počasí a před predátory. Z této roviny nakonec vyrostly civilizace. Během doby, která uplynula mezi naším prvním okamžikem a růstem metropolí, nám tatáž Země poskytovala místo, abychom měli kam klást nohy a naučit se postupně vzpřímené chůzi. I tehdy jsme věděli, že to není jen obyčejná náhoda. Od někoho nebo něčeho nám přicházela pomoc. Gaia je v řecké mytologii matkou veškerého života. Jejím římským protějškem je Terra. V dávnověku tyto bohyně, jejichž jména označují Matku Zemi, lidé uctívali. Ačkoli je vzduch neviditelný, je to látka, jíž lidé porozuměli už ve starověku, dávno předtím, než vznikla teorie plynů. Lidé uznávali roli „dechu života“, oživujícího ducha, který pomáhá lidský život udržovat. Prvním úkonem v životě je nadechnutí. Dávní lidé si jistě všimli, že i novorozená štěňata na začátku života lapají po dechu. Jakým mystériem pak musela být praxe vědomého dýchání, pocit rozpínajícího se hrudníku, pokusy se zadržováním dechu, zjištění, že člověk nemůže nadechovat a vydechovat, když je pod vodou, i zkušenosti s tehdejšími nemocemi dýchacích cest. Nezbytnost vzduchu byla naprosto zřejmá a zároveň měla hluboký význam. Když dnes v angličtině někdy označujeme jasné nebe slovem „ether“, jako bychom tím stále ctili řeckého boha světla a nebes Aithéra.
Ekologické výzvy
Voda, základ všech pozemských tekutin, proudí i skrze nás. Protéká našimi těly, těly veškerého vnímajícího života, hojného a žíznivého rostlinstva, je v mořích a ve všech vodstvech i v samotné Zemi. Protéká pod zemí ve zvodních a tam, kde je málo vody na zemském povrchu, se její zdroje nacházejí v hlubinách země. Povrch této planety, Matky Země, je tvořen přibližně 71 % vody. V lidském těle je vody asi 60 %. V rostlinách bývá až 90 % vody, v tělech živočichů přibližně 60 %. To je spousta vody. A i když dávní lidé neměli tyto údaje pro poučení k dispozici, vnímali krásné vodopády, rozbouřená moře, poklidné rybníky a řeky, mraky plné vody, přinášející občerstvující déšť či nebezpečné bouře jako něco podivuhodného. Vnímali vlastní žízeň. Novorozené dítě prolévá slzy a žadoní o mateřské mléko. Voda je přítomná v jeho nejranějších dojmech a projevech. Po celém světě se můžeme setkat s velkým množstvím vodních bohů a bohyň. V Japonsku je laskavou bohyní vody šintoistické božstvo Sujdžin.
Když země a voda spojí své síly, objeví se složitější prvky života, jako například vegetace. Vegetace je dalším darem, který jsme dostali od naší milé planety. Vegetace je složitá: vytvořila ty nejmenší i největší druhy života na Zemi. Strom generála Shermana (v kalifornském národním parku Sequoia), největší rostlina na světě, měří 1 320 krychlových metrů (tedy asi polovinu olympijského plaveckého bazénu). Nejmenší kvetoucí rostlina, Wolffia globosa, v angličtině známá též jako „duck-weed“, pochází z Asie a vytváří husté porosty na povrchu stojatých vod. Je velice drobounká, v průměru mívá asi 0,1 mm a dá se porovnat leda se špendlíkovou hlavičkou. Na světě je téměř 400 000 druhů rostlin. Z toho jich 85 % kvete a dvě třetiny tvoří semena.
Z rostlin si vyrábíme potravu, přístřeší a oděv pro lidi i zvířata (zajděte se podívat do obchodu pro zvířata a uvidíte, že tam nabízejí slušivé svetříky pro psy a kočky). Ale kromě základních životních potřeb je pro nás rostlinstvo také zdrojem krásy – jak přírodní, tak umělé. Zdá se, že nejstarším příkladem krajinářství byly visuté zahrady v Babylonu v 6. století př. Kr., jež postupně vedly k propracovaným a slavným krajinářským dílům, jako jsou zahrady Andrého Le Nôtre ve Versailles a Central Park v New Yorku, vytvořený Frederickem Law Olmstedem. Lidé milují botaniku, stejně jako astrologii, biologii a oceánografii. Zabydleli jsme přibližně 15 % zemského povrchu a většina tohoto území je obdělávaná. Starořecká Demeter je bohyní sklizně, zemědělství a plodnosti Země. Z norské mytologie známe bohyni zahradnictví Gerdu. Samozřejmě, že oblasti působení božstev, která poskytují zvláštní požehání a tvůrčího ducha, se v mnohém překrývají.
Vegetace je dalším darem, který jsme dostali od naší milé planety. (Foto © pixabay.com.)
Zvířata – naši bratři a sestry, ale také bohové
Také zvířata poskytují jídlo, příbytek a oděv, ale to není všechno. Zvířata pro člověka po celé známé dějiny nějak pracovala. Koně, psi, kočky, skot, kozy, sloni, oslové, lamy, velbloudi, muly, krysy, jaci, vodní buvoli i holubi přikládali po celé věky ruku k lidskému dílu – tak dobře, spíš kopyto, tlapu nebo křídlo. Často to bylo dobré uspořádání – zvířata nahrazovala chybějící lidskou sílu, hbitost a podobně – a lidé se ke zvířatům chovali jako ke členům rodiny, nebo aspoň jako k pracovníkům. Psi lidem zajišťovali ochranu, kočky lovily v polích myši, voli pomáhali s orbou a holubi nosili ve válce zprávy. Lidé pomoc zvířat velice potřebovali. Navíc byla zvířata jejich společníky, nebo dokonce milovanými členy rodiny. Dnes ovšem vedle běžného chovu koček, psů, drobných plazů a ptáků vídáme, jak lidem, kteří potřebují něco hladit a mazlit se s tím, poskytují lásku a útěchu také divoká zvířata jako bobři, vydry, ježci, buclatá prasátka či tarantule. Někteří z těchto tvorů poskytují lidem také ochranu, jako třeba dobrý hlídací pes nebo v mém případě nervózní kočka, co má pěkné drápy a ráda kouše! Divokým zvířatům vládne římská bohyně Diana spolu se svou kolegyní, řeckou bohyní Artemis.
Pták má, možná více než jiná zvířata, duchovní vzhled a létá ve vzDUCHu. Představte si holubici s bílými perutěmi – jsou jako andělská křídla, letí jako vítr. Ptáci jsou spíš duchové než zvířata. Dávají potravu lidem i dalším živočichům včetně plazů. Snad dostali méně darů a obětují více, než by odpovídalo jejich podílu v živočišné říši. Jsou jemní, křehcí a zranitelní, jako vrabci, červenky a rorýsi. Mezi nimi jsou však i sovy či mocní orli a supi, kteří se dokáží bránit a ublížit slabším tvorům, když se jim dostanou do cesty.
Ptáci byli vděčným předmětem zkoumání mnoha oblastí biologického výzkumu. Lze sledovat, jak jejich chování předpovídá změny počasí. Tak například husy a jestřábi létají za jasného počasí výše. Vlaštovky létají při poklesu atmosférického tlaku nízko nad zemí. Porozumět ptačí migraci prospívá ekosystému, protože tak získáme informace o opylování, kontrole škůdců a o mrchožroutech. A na ptáky je taky pěkný pohled, ať už v přírodě nebo doma. Egypťané si chovali ptáky pro potěšení už před 4 000 lety. Dnes se v domácnostech běžně chovají kanárci, pěnkavy a papoušci. Často se díky nim děti učí krmit zvířata a sledovat vztahy mezi domácími zvířaty a lidmi.
Je těžké omezit ptačí božstva jen na jedno, protože dávní lidé přisuzovali ptákům vícero rolí ochránců. Ptákem byl například aztécký božský posel Huitzilopochtli. Posvátným zvířetem Athény byla sova. Afrodite zas dávala přednost holubům. Mnoho bohů a bohyň bralo ptáky pod ochranu. Mohli bychom vzdát díky všem, abychom měli jistotu, že je o ta okřídlená stvořeníčka postaráno!
Lze si představit, že lidé, kteří se cítí spojeni s duchem, přírodou a životem, který nás tak těší, uctívají bohy plazů a ryb. Proč ne? Jsme si samozřejmě rovni a jsme vzájemně propojeni. Ryby a plazi mohou být potravou pro ptáky, tak jako jsou ptáci potravou pro ně. Všichni jíme, abychom přežili, ne proto, abychom ničili a ubližovali. Někteří z vodních tvorů jsou na vrcholu gurmánského potravního řetězce. Dal by si někdo humra? Chobotnici? Ústřice? Ani ti nejzáludnější, nejsamotářštější a nejkluzčí z nich neunikli zálibám dychtivých lidí. A pokud jde o to, co se děje pod mořskou hladinou – víme, že ryby jedí jedna druhou stejně jako mořské rostliny, prostě to tak je. Zvířata, která si nemohou vybírat mezi vodou a zemí tak jako vydry a tuleni, požírají bez přemýšlení své rybí bratrance a sestřenice.
A máme tu další zvířecí kamarády pro lidi! Velká akvária s poklidnými, konejšivými rybkami tvoří přechod mezi čekárnou a lékařskou ordinací. Mají je prakticky všichni zubaři. A veřejná akvária jsou stejně oblíbená jako zoo. Chceme vidět ryby. Chceme je vidět zblízka, dívat se na jejich nádherné šupiny a pohybující se ploutve a polykající tlamičky. V domácnostech po celé zemi bývá všecko možné, od malé koule s osaměle a monotónně plovoucí Bettou po velké a složité nádrže. Zatímco my sledujeme, jak naši mokří kamarádi plavou, krmí se a interagují za sklem, mořští biologové a ichtyologové (vědci zkoumající ryby) je sledují proto, aby se dověděli více o jejich prostředí, ekosystémech, kvalitě vody a rybí anatomii. A my, kteří prostě jen obdivujeme plovoucí formy života, bychom měli poděkovat Neptunovi (pokud máte radši římské bohy) nebo Poseidonovi (jestli máte raději ty řecké). Jak už to tak bývá, zabývali jsme se skoro všemi, až na hmyz. A skutečně, za hmyz bychom měli být vděční, protože je součástí ducha tak jako my všichni. Pomysleme jen na mravence, drobné „ekoinženýry“ země. Pod zemí provzdušňují tvrdou půdu a zlepšují její strukturu. Tím, jak se pohybují ve svých tunelech, v ní přerozdělují živiny. Odnášejí semena do hnízd úrodné půdy. Dokonce požírají klíšťata a termity! I když jsme sebevíc duchovní, klíšťata a termity v lásce moc nemáme. Je dobré si uvědomit, že tento nemilý hmyz je nezbytnou potravou dalších druhů hmyzu nebo ptáků či ryb. Berušky omezují populaci mšic a roztočů, vážky požírají kromě mšic také komáry, a samozřejmě jsou tu včely – druh hmyzu, bez něhož bychom doslova nemohli žít. Zmenšující se populace včel na naší planetě vyvolala znepokojení mezi ekology i běžnými lidmi a momentálně dochází ke snahám o jejich záchranu. Včely jsou, stejně jako mnoho dalších druhů hmyzu (a ptáků), opylovači a bez nich bychom mohli jen těžko mít na zahradách květiny a na stole ovoce a zeleninu. Pokloňme se tedy Psyche, bohyni motýlů, i Nyone-Nganovi, africkému bohu mravenců, a Neith, egyptské bohyni pavouků. O všechno se stará nějaký bůh. Nepotřebujeme stavět chrámy a sochy ani znát jména starověkých bohů. Jako unitáři a univerzalisté uznáváme vzájemnou provázanost všeho a všech, vidíme ducha ve všem, co existuje, a stojíme při sobě s pokorou a zároveň s hrdostí.
Část II.
Ještě než lidé získali schopnost vidět za obzor, než mohli cestovat do dalekých zemí, věky a eony předtím, než se mohli podívat na zem z výšky a spatřit ji na vlastní oči v celku, než mohli vidět diverzitu různých forem krajiny a vegetace, její úžasnou topografii a hojnost zvířat, věděli už, že planeta Země je obrovské a velkolepé nebeské těleso. Než pochopili, že jsou součástí sluneční soustavy, která je sama ve vesmíru pouhou tečkou, věděli, že jsou obyvateli štědrého a bohatého daru přírody. Byli ohromeni. Kde se tu vzali? Kde se tu vzala tato planeta? Kdo to způsobil?
Před příchodem monoteismu přisuzovali lidé vládu nad Zemí různým božstvům, z nichž každé mělo vlastní specializaci. A nejen to, možná nevědomky docházelo k tomu, že se bohové a bohyně různých kontinentů a kultur buď o svoji autoritu nad zemí, vzduchem a vodou dělili a udržovali jisté hranice, nebo mezi sebou bojovali.
Dávní lidé začali uctívat bohy asi v paleolitu. Ovšem prvním božstvem, o němž bylo něco napsáno, je mezopotámská bohyně Ištar. Došlo k tomu v 5. století př. Kr. Ištar byla bohyní lásky, sexu a války i prototypem dalších bohů a bohyň, kteří přišli po ní.
„Gaia je v řecké mytologii matkou veškerého života.“(Foto commons.wikimedia.org.)
Výzvy novopohanství
Vzpomínky na starověké bohy a bohyně dnes uchovávají novopohané. Náš svět je však utvářen především křesťanstvím a islámem, judaismus je až za hinduismem a buddhismem a unitářství je druhé od konce, někde mezi novopohanstvím a rastafariánstvím. Náboženské postoje a praktiky se neustále mění. Lidé se rozhodují, čemu budou věřit, co víra znamená pro jejich život a jak svoji víru projevují ve vnějším světě.
Proč vůbec vyjadřovat zbožnost, proč vůbec projevovat zbožnou úctu? Dobře – dobrodincům se sluší poděkovat. Když je v našich myšlenkách na nějaké rovině přítomen Bůh nebo Bohyně, chceme s nimi být zadobře. Můžeme dokonce pociťovat „agapé“, hlubokou lásku Boha k lidem a lásku lidí k Bohu. Navzájem si ji dáváme na duchovní rovině.
Dnes máme tu výhodu, že se můžeme ohlédnout nazpět. Žijeme také v době pokroku, věda nás provedla průmyslovou revolucí až do informačního věku. Připadáme si vcelku mocní a sofistikovaní, což je v porovnání s minulostí relativně pravda. Dnes je ten nejmodernější den v dějinách – až do zítřka. A vždycky to tak bylo.
Modernizovala se i náboženství. Ačkoli křesťanství zůstává co do členů největším světovým náboženstvím, časy se změnily a už nemáme sklon vnímat oběti Bohu ve formě lidí, zvířat či obilí jako způsob, jak jej chválit nebo mu předkládat nějakou žádost. Staré zvyky se vytrácejí nebo nabývají nových podob, aby odpovídaly soudobé morálce a zákonům. Dokonce i revival pohanství se přizpůsobil dnešním trendům.
A není na tom nic špatného. Způsoby, jak můžeme dnes vyjadřovat svoji spiritualitu, jsou efektivnější, plodnější a přímější než ty pradávné. Dnešní lidé se s hrůzou a zklamáním dívají na trosky, které zanechala desetiletí kontaminace, rozkladu, odlesňování a dalších podob zneužívání Země, a snaží se to napravit. S využitím internetu pak můžeme snadněji nacházet způsoby, jak pomáhat lidstvu a Matce Zemi, a přitom se těšit ze společnosti starých i nových přátel.
Dneska to jen bzučí zprávami o včelách. Pardon, slovní hříčka! Ale je pravda, že ubývání včelí populace nás varuje, že je ohroženo opylování, na němž závisí růst potravinářských plodin. A to není všecko. Opylování všeho, včetně růžových keřů, které tak pěkně rámují vstupní branku do zahrady, a kytice, kterou někomu dáte jako pozornost – to vše je závislé na včelách. A taky na ptácích a dalších opylovačích. Ale právě včely se teď zoufale snažíme zachránit. Existují organizace na záchranu včel, přes které můžete sponzorovat úl, nebo dokonce jen jednu včelu! A na tomto místě bych ráda zmínila, že bychom propojení s přírodou měli začít znovu učit i svoje děti. Pořád ještě není neobvyklé, když vidíte malé děti, jak plácají housenky a světlušky, zamačkávají mravence a zabíjejí veškerý hmyz, na který si troufnou. Loni jsem s veškerou trpělivostí vysvětlovala jedné holčičce, proč by neměla odlupovat kůru ze stromu. Děti nechtějí ubližovat, prostě se musejí respektu k přírodě učit, stejně jako jsme se mu postupně naučili my jako živočišný druh – a pořád se ještě učíme.
Den stromů je zaměřený na sázení stromků. Jako první jej navrhl americký novinář J. Sterling Morton. Žil ve státě Nebraska, kde v jeho době moc stromů nebylo, proto lidi vyzýval, aby jich vysazovali velké množství. Tento svátek se dodnes slaví po celém světě, různé skupiny při něm v oblastech, které to potřebují, vysazují stovky stromů.
Je paradoxní, že se stromy často kácejí v místech, kde vznikají nové obytné čtvrti. Úbytek stromů má devastující účinky jak na bezprostřední okolí, tak i na celou planetu. Stromy jsou prostorem k životu ptáků a lesních zvířat, chrání před větrem pole, na nichž zraje úroda. Jsou zdrojem paliva a dřeva na stavbu domů, na výrobu nábytku a hraček. Utvářejí krajinu v našem okolí a v parcích, kde pod nimi mohou lidé ozdravovat svoji mysl, tělo i ducha. Jsou to přirozené filtry často špinavého vzduchu. Den stromů se oficiálně slaví 22. dubna, ale obřady sázení stromů se liší podle oblastí a klimatu. Na Floridě to bývá v lednu, na Aljašce v květnu.
Mezinárodní ekologická výročí
Mezinárodní den oceánů je v červnu a koná se s podporou OSN. Na oceány se zaměřuje již dlouho, a dokonce i popírači změn klimatu si museli všimnout, že ledovce, které tají do oceánu, jsou důvodem k poplachu. Arktická zvířata ztrácejí svůj přirozený habitus a pobřežní země zase půdu. Vzhledem k tomu, že padesát procent kyslíku pochází z oceánů, nemůžeme si dovolit tento nepostradatelný zdroj ničit. Jednou z nejobyčejnějších věcí, které můžeme dělat, je vodu proaktivně chránit. Uvádím seznam jednoduchých způsobů, jak lidé mohou pomoci: uchovávejte vodu doma a v zahradě (nenechávejte ji zbytečně odtékat); snižujte její znečištění (používejte bezpečné čisticí prostředky a pesticidy a používejte je odpovědným způsobem); nakupujte s rozvahou (dívejte se na visačky!) a používejte vlastní nákupní tašky; snižujte znečištění z dopravních prostředků (kupujte si auta, která nejsou náročná na spotřebu) a pokud možno využívejte veřejnou dopravu; spotřebovávejte méně energie (kupujte si úsporné žárovky) a nevytápějte doma na příliš vysokou teplotu; pokud jste rybáři, lovte uvážlivě (chytněte a zase pusťte) a neznečišťujte vodu; pokud se věnujete vodáctví, neničte přitom životní prostředí a neznečišťujte vodu; účastněte se dobrovolnických úklidů. Když budeme vodu používat s rozvahou a odpovědně, budeme se cítit skutečně obdarováni. Pamatujme si: Naše tělo je tvořeno ze šedesáti procent vodou, takže když chráníme oceány, chráníme i sami sebe.
Organizace spojených národů vyhlásila také Mezinárodní den štěstí. Letos je jeho mottem „buďme vědomí, buďme vděční, buďme laskaví“. Není však žádným tajemstvím, že příležitost k této oslavě máme každý den, nejenom 20. března. Člověk se může zhluboka nadechnout a položit si otázku, jak se teď cítí. Pak se rozhlédnout a položit si otázku, za co je právě teď vděčný. A nakonec se s laskavými pocity zeptat, komu chce dnes poslat lásku. Někdy se utápíme v odpovědnosti, dokonce nadměrné odpovědnosti, a v bezútěšných zprávách ze světa, z našeho společenství nebo z rodiny. Nechte Matku Zemi, aby vám připomněla, že byste se měli zastavit a nabrat někde trochu štěstí. Musíte se za sebe postavit!
Den Pošli to dál se celosvětově slaví 28. dubna. Všichni víme, jak nás pohladí hřejivý pocit, když vidíme, jak nám někdo projevil laskavost, nebo když někoho překvapíme spontánním milým gestem. Pravidelně to zažíváme s přáteli a s rodinou. Máme se rádi, staráme se o sebe a pomáháme si, abychom se cítili dobře. Ale když se vůči nám zachová laskavě někdo cizí, zažíváme radost na jiné rovině. Osobně mi připadá nejlepší dávat a přijímat ty nejobyčejnější projevy laskavosti. To, co dělám pro druhé, je pak to samé, co druzí dělají pro mě. Pustit druhého ve frontě – v obchodu, ve šňůře aut, v autobuse – to zanechá v člověku hluboký pocit spirituality. Nebo když zvednu něco, co druhému upadlo. Když pustím sednout starší lidi, postižené nebo těhotné. Malé věci dělají hodně. Na dni Pošli to dál si cením zvláště to, že se často týká dvou lidí: osobní a hluboké vděčnosti toho, kdo dává, i toho, kdo přijímá. Často jde spiritualita ruku v ruce s náboženstvím, ale nemusí to tak být vždycky. Všichni cítíme potřebu pozitivity, naděje, pomoci nebo pocitu příjemného trvání daného stavu.
Světové konflikty vznikají jako spory o území, zdroje, suverenitu, etnicitu, moc a různé nároky. Ale nejsmutnější ze všech jsou náboženské spory. Všichni máme právo na svoji víru a názory a právo praktikovat víru v rámci dobrého sousedství. Mezináboženské hnutí v poslední době rostlo, aby zvyšovalo povědomí o potřebě tolerance a přijetí mezi lidmi různých náboženství, kultur a rituálů. Většina náboženství má ve svém jádru skutečně princip spirituality, spojení s vyšší silou i spojení směřující k vyššímu cíli lidství. Tento princip je pro mnoho lidí důležitý, dokonce i když formální náboženská praxe v jejich životě nehraje žádnou roli. Naštěstí je tu i Světový den spirituality, který vyhlásilo UNESCO na 31. prosince. Cílem tohoto dne je spojovat a sjednocovat svět, který bude pokojnější a vybudovaný na sdílených hodnotách založených na duchovním spojení nás lidí mezi sebou i se světem kolem nás. Ale i tady platí – nečekejte. Spiritualitu můžete podpořit svými každodenními záměry.
Světový den spirituality (který sponzoruje Fond Emily pro lepší svět) doporučuje několik způsobů, jak můžeme „něco udělat“ pro lepší svět. Zaprvé se můžeme něco dovědět o nějaké jiné víře. Překvapuje mě, kolik hluboce věřících lidí neví nic o ostatních náboženstvích, ale hledí na ně se znechucením a s podezřením. Tak by to být nemělo! Zadruhé můžeme uspořádat mezinárodní vigilii za mír nebo jinou mezináboženskou akci. Poznávat lidi jiné víry je vzrušující, jakmile zjistíte, že jste vlastně jako oni. Jsou povzbuzováni k dobrému stejně, jako jsme k dobrému povzbuzováni my unitářskou vírou. Zatřetí můžete podporovat organizace, které napomáhají spolupráci a vzájemné úctě mezi různými náboženskými skupinami. Spolupracujme! Společně se můžeme spojovat na duchovní rovině a napravovat mnoho staletí dávných resentimentů, obav, nepochopení a špatných pocitů. Spiritualita je věc, která v nás vyvolává dobré pocity.
Spirituální výzvy přírody
Vedla jsem neformální hovory s několika lidmi (opravdu), abych se jich vyptala, co pro sebe dělají, aby pociťovali přísun spirituality. Někteří samozřejmě řekli, že se modlí nebo chodí do kostela. A mnoho z nich zmiňovalo každodenní činnosti, k nimž není potřeba moc času. Zkuste tohle:
– Choďte na procházku – do lesa, po čtvrti, do psího parku, na pláž.
– Upečte chleba nebo plech sušenek anebo zkuste nějaký nový recept.
– Zajeďte si nakoupit vajíčka k místnímu zemědělci.
– Zavolejte kamarádovi nebo někomu z příbuzných, s nimiž jste už dlouho nemluvili.
– Vysaďte si na zahrádce pěkné květiny a bylinky.
– Pověste si za okno krmítko a dívejte se na ptáky.
– Zahrajte si s dítětem na honěnou.
– Napište dopis.
– Meditujte nebo cvičte jógu.
Nejlepší způsob, jak se duchovně spojit s Matkou Zemí je rozhodnout se stát se součástí uzdravování a pak dělat věci, které jsou v souladu s vaší vlastní vírou, s vašimi zájmy a nadáním, s vaší energií a radostí. Dělejte je sami, s přáteli, s rodinou. Učte se od druhých, učte druhé. Udržujte si otevřenou mysl. A pociťujte lásku.
Přeložila Ruth Jochanan Weiniger
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/5.
