Jedním z nejinspirativnějších duchovních cvičení, která čas od času provádím se členy naší obce (při osobních i online setkáních), je společné povídání o konkrétních místech, jež pro ně mají „zvláštní duchovní význam“.
Když nad takovým místem přemýšlíme, uvažujeme, zda inspirace pochází už ze samotné hmotné roviny onoho místa. Může to být místo, kde si skutečně odpočineme, nebo místo, které má pro nás zvláštní duchovní význam, nebo místo, kde se cítíme „políbeni Bohem“ při setkání s přírodními krásami, jež před sebou vidíme. Při takovémto sdílení se každý z nás doví něco hlubšího o sobě samém i o druhých. Získáváme také smysl pro různé typy krajiny, pro různé zeměpisné oblasti a konkrétní místa. To pak obohacuje náš život a někdy nás to dokonce vede k určitému ztišení.
Buddhistické dědictví
Podle zenového buddhismu existují tři typy dědictví, ne jenom jedno! Třemi typy dědictví jsou „pokrevní“ (bloodancestry), „duchovní“ (spiritualancestry) a „krajinné“ (landancestry). Většina z nás je obeznámena se svým pokrevním dědictvím nebo se o ně zajímá. K pokrevnímu dědictví patří rodiče, prarodiče a generace předků v přímé linii. Pokud dnes nevíme, kdo jsou naši pokrevní rodiče, je to dokonce příležitost vystopovat je pomocí testů a srovnání DNA.
Duchovní dědictví není tak přímočaré jako to pokrevní. K duchovnímu dědictví patří duchovní učení, jež nás inspiruje, duchovní učitelé, kteří nás inspirovali či inspirují (a mohou k nim patřit učitelé ze školy, herci, spisovatelé, zpěváci, kteří nás nějak ovlivnili, nebo dospělí, díky nimž jsme během dospívání cítili lásku a bezpečí). Patří k němu knihy, které považujeme za podnětné, hry, jejichž zhlédnutí nás přimělo k přemýšlení či úvahám nad různými stránkami našeho života. K duchovnímu dědictví patří literatura, umění, hudba, básnictví nebo také inspirativní architektura.
Dědictví krajiny
V tomto článku se však chci zabývat dědictvím krajiny. Myslím, že mnozí z nás nad tímto dědictvím dost nepřemýšlejí. Domnívám se, že dědictví krajiny je podstatou našeho minulého i současného vztahu k Matce Zemi. V monoteistických náboženstvích je zmiňováno stále znovu – najdeme je v židovských, křesťanských a islámských posvátných textech. Monoteistický Bůh vyzývá velké duchovní učitele a vůdce, jako jsou Abrahám, Mojžíš, král David nebo starozákonní proroci, aby se vydali z určitého místa na jiné, buď aby se zde usadili, nebo aby se zde s nimi setkal.
V prvních čtyřech knihách křesťanských novozákonních textů, tedy v evangeliích, Matoušově, Markově, Lukášově a Janově, čteme o tom, že Bůh povolává Marii a Josefa, aby se dítě Ježíš narodilo v Betlémě, ve starověké provincii Judea (tedy v oblasti dnešního Západního břehu v Palestině). V historických zprávách o Ježíši se píše, že jej Bůh povolal, aby odešel z domova v Nazaretě a stal se duchovním učitelem, a především duchovním židovského lidu v Galileji (severní Izrael a jižní Libanon) a Judeji (hornatá oblast Levanty, která je dnes součástí Palestiny i Izraele). Byl činný i v Pereji (východní část Jordánského údolí) a Samaří (střední oblast Palestiny). První čtyři evangelia, úvodní kanonické spisy Nového zákona, uvádějí místa, kde Ježíš působil, a události, k nimž na nich došlo. Uvádějí také zeměpisné údaje o místech, kde se Ježíš odloučil od lidí, kteří jej obklopovali, aby si odpočinul, kam se uchýlil k osamělé modlitbě, a samozřejmě o těch, kde byl vyšetřován náboženským soudem a popraven na kříži – o Jeruzalémě, posvátném pro židy, křesťany a muslimy.
Mekka a další posvátná místa islámu
V muslimských náboženských spisech máme zmínky o tom, že se prorok Mohamed narodil v Mekce v dnešní Saúdské Arábii, i o tom, jak jej navštívil archanděl Gabriel, když pobýval v naprostém osamění na hoře Chira (nazývané též Džebel al-Núr /Hora Světla/ nebo Džebel al-islám /Hora islámu/; nachází se tři kilometry od Mekky). Chira je zároveň místem, kde se Mohamedovi dostalo Božího zjevení – a Mekka je nevýznamnějším místem islámu. Po ní následuje Medína, kde Mohamed založil první muslimské společenství. Druhé bylo založeno v Jeruzalémě. V posvátném písmu islámu, koránu, je kladen velký důraz na historická zeměpisná místa, kde se Mohamed setkal s monoteistickým bohem Alláhem.
Význam míst v náboženských tradicích
Ve všech náboženských tradicích světa, včetně dávných náboženství a pohanských tradic, nacházíme velký důraz na zeměpisné určení a lidský kontakt s určitými místy. Významní vůdcové, učitelé, proroci a mudrci bývají spojováni s určitými místy a událostmi, které se tam odehrály. Byla to místa, kde se lidem zjevila božstva, kde bylo dosaženo osvícení či plného uvědomění nebo o nichž se říkalo, že tam došlo k zázraku.
Fyzická místa pro nás tedy mají veliký význam i v dobách problémů a konfliktů – místa, kde byli lidé umučeni za to, čemu věřili, kde se vedly bitvy či války, kde lidé zažívali trýzeň, například
v podobě sucha či hladomoru, kde došlo k sopečnému výbuchu nebo tsunami, abychom uvedli několik málo příkladů.
Dědictví krajiny a naše duchovní poutě
Když se zamyslíme nad vším, co zde bylo řečeno, můžeme se podívat, jak světová náboženství ve svých tradicích rozvíjela kulturu a praxi poutnictví. Kdo z nás by odolal pokušení navštívit místa, která mají náboženský či duchovní význam pro naši životní cestu – ať už jsme unitáři, UU, křesťané, pohané, hinduisté, muslimové, zoroastriáni, židé, ateisté, agnostici či cokoli dalšího!
My, unitáři a UU, kteří se zajímáme o dějiny, vědu, archeologii, teologii a rádi nad věcmi přemýšlíme, se můžeme vydat na pouť s mnoha různými cíli a na nejrůznější místa. Konfuciánství, původní náboženské tradice, védské tradice, zoroastrismus, hinduismus a buddhismus říkají nám, obyvatelům západního světa, jak byl náš život utvářený a obohacovaný naším fyzickým prostředím – dědictvím krajiny. Možná jsme zatím nebyli připraveni, abychom slyšeli, jak je toto dědictví důležité pro lidské bytosti, možná jsme se natolik zabývali svým vlastním životem, že jsme neměli čas a dostatek pozornosti, abychom si uvědomili, jak je pro nás dědictví krajiny důležité. Jsem si jistý, že někteří lidé budou k tomu, jak nás toto dědictví utváří, velmi skeptičtí.
Starověké civilizace včetně mayské, incké a aztécké si důležitost dědictví krajiny zcela jistě uvědomovaly. Přírodní kmeny Severní Ameriky si dědictví krajiny velmi považovaly. Patří k nim nádherná místa jako Bear Butte v Severní Dakotě, posvátné místo Lakotů, Siouxů a Šajenů, nebo třeba Mount Graham v Arizoně, které je posvátným místem Apačů. Great Bear Rainforest v Britské Kolumbii je zase posvátným místem Cimšjanů, kteří patří k původním obyvatelům Kanady.
A co dědictví naší vlastní krajiny? Nad čím bychom se měli ohledně našeho dědictví zamyslet
z hlediska zenového buddhismu? Nuže zenový buddhismus nám říká, že pokud nereflektujeme dědictví své vlastní krajiny, nemůžeme dosáhnout plné individuace! Tento reflektivní proces začíná úvahou nad tím, kde jsme byli počati, kde jsme se narodili, úvahou o různých místech, kde jsme žili jako děti, mladí lidé a dospělí, kde jsme chodili na základní a na střední školu, na univerzitu. K dědictví naší krajiny patří první místa, kde jsme pracovali, ať už na částečný nebo plný úvazek, místa, kde pracujeme dnes, i poslední místo, kde jsme pracovali před odchodem do důchodu. Do tohoto reflektivního procesu bychom měli zahrnout i důležité výlety a pobyty během prázdnin a dovolených nebo pracovní pobyty. Důležitou součástí dědictví krajiny jsou i místa, kde jsou pohřbeni naši předkové. A patří k nim také místa, kde jsme se věnovali duchovní praxi, z nichž jsme čerpali sílu a obohacení, místa, kde jsme nacházeli vnitřní klid a mír. A samozřejmě také místa, která podporují naši kreativitu, místa, která nám pomáhají obnovovat pocit vnitřního zdraví a pohody.
Rád bych každého, kdo čte tento článek, podpořil v tom, aby zahájil proces uvažování o svém vlastním dědictví krajiny. I když třeba nebude možné, abyste se na ta místa přímo vydali, můžete se podívat na staré fotografie, najít si je na online mapách. Můžete si také vytisknout ten pohled na řeku či jezero, který pro vás byl mimořádnou inspirací, nebo na kopec či horu, kam jste kdysi vystoupali a cítili se svobodní nebo získali pocit uspokojení.
Úvahy o dědictví krajiny jsou velmi obohacující formou duchovní praxe. Rozšiřují náš smysl pro to, kým si myslíme, že jsme; umožňuje nám to přístup k osobnímu vnímání velikosti světa. Může to být velmi posilující duchovní a psychologické cvičení. Připomíná nám to také, že jsme neustále ve vztahu k Matce Zemi, a to, jak Matka Země může obnovovat naše duchovní zdraví a pohodu – stále zas a znovu.
(Foto © pixabay.com.)
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2023/5.
