Bára Procházková studovala politologii na univerzitě v severoněmeckém Hamburku, poté jako novinářka působila v několika redakcích – v týdeníku Respekt, v Českém rozhlase, v České televizi nebo v EDUzínu. Dlouhodobě se také věnuje vzdělávání, přednáší na Karlově univerzitě a vede různé typy workshopů. Rok 2023 byl pro ni plný změn – v září nastoupila jako manažerka do pražského Komunitního centra Unitaria a v listopadu ji Senát zvolil do Rady České televize.
Před několika měsíci ses, Báro, stala manažerkou našeho pražského Komunitního centra. Připadá mi, že je to trochu mimo tvé hlavní obory a to, cos dosud dělala. Proč ses rozhodla tuhle unitářskou nabídku přijmout?
Protože je to jedinečný prostor na jedinečném místě. A připadá mi, že jde dobře využívat pro vzdělávání – což byl ostatně nápad, který vyšel z Unitarie. Je to oblast, kterou se už léta zabývám, naposledy jako šéfredaktorka magazínu o vzdělávání EDUzín. Vzdělání je něco, co má v Česku na jednu stranu své zajeté postupy už od doby Marie Terezie a je těžké cokoliv změnit, ale zároveň mi připadá, že mnohdy paradoxně stačí málo: někdo se potká s někým, kdo ho pozitivně ovlivní, a rázem je leccos naopak lehce změnitelné – stačí člověka nadchnout.
Mezi odborníky na vzdělávání se říká, že velikou brzdou změn ve vzdělávání bývají rodiče. A proto myslím, že nejen děti a školy, ale především rodiče potřebují podporu, podat ruku, protože se denně nebo možná týdně setkávají se situacemi, které neznají a nevědí, jak je řešit. Pak jim může pomoci, když jim někdo nabídne inspiraci, jak se mohou posunout dál. Pokud by třeba k tomu mohlo Komunitní centrum alespoň trochu přispívat, tak je to fajn.
A čím si myslíš, že můžeš ty sama přispět? Co do toho můžeš vnést svého? Protože jak tě znám, tak bys to nedělala, kdybys věděla, že to nemůžeš nikam posouvat nebo nějakým způsobem ovlivnit.
Lidé mi říkají, že mám talent na propojování lidí. A vzhledem k tomu, že se člověk jako novinář za posledních dvacet let prostě setkal se spoustou věcí a se spoustou lidí, tak je z čeho čerpat.
Dále mohou být pro české prostředí zajímavé moje dlouholeté zkušenosti se vzděláváním v zahraničí. Jsou témata, která u nás považujeme za alternativní nebo okrajová, ale například na západ od nás jsou běžná. Věřím, že se některé věci u nás může podařit posouvat do běžného mainstreamu jenom tím, že to budeme také zkoušet.
Možná by bylo dobré upřesnit, že když mluvíš o zahraničí, tak se dlouhodobě zaměřuješ především na Německo. Z čeho to vzešlo?
Na začátku byla moje lenost, jako náctiletá jsem prostě a jednoduše nechtěla psát domácí úkoly. V osmé třídě jsem si chtěla dát přihlášku na nejbližší gymnázium, ale pak jsem se dala náhodou do řeči s o rok starší sousedkou. Vyprávěla mi, že chodí na německé gymnázium a že to je skvělé: „Nepíšeme domácí úkoly, celou dobu se smějeme, je to jako škola hrou – v tom pravém slova smyslu.“ Musím dodat, že to byl rok 1993, kdy se české školství dost lišilo od běžného školství německého. Takže jsem přihlášku nakonec podala tam. Bylo to bilingvní gymnázium, opravdu jsme v prvním roce nepsali domácí úkoly, ale hlavně jsme měli dvacet hodin němčiny týdně. Od následujícího roku jsme už měli všechny předměty v němčině, s německými učiteli a německými učebnicemi. A já jsem postupně krok po kroku zjišťovala, že to není jen o cizím jazyce, ale cenné je poznávat německý způsob myšlení, německou kulturu a společnost. Po maturitním ročníku jsem získala stipendium na univerzitu do Hamburku. To bylo v roce devadesát osm.
Proč je důležité se podívat za pomyslný plot, můžu popsat úplně jednoduše: V Česku se tehdy většina lidí sprchovala večer s argumentem, že prostě nepůjdou špinaví do postele. Ale já v těch německých domácnostech zjistila, že se všichni spolužáci sprchují ráno. Mně to tehdy připadalo nemožné, ale překročila jsem svůj zažitý zvyk a vyzkoušela jsem to. No a zjistila jsem, že mi to vyhovuje víc. A začala jsem se sprchovat ráno. Ale tohle samozřejmě není vyprávění o tom, kdy se máme sprchovat. Je to o tom, že jsem se setkala s něčím, co začalo bourat můj do té doby automaticky daný život. U mě to skončilo tím, že jsem to převzala, ale i kdybych nic nezměnila, tak bych prostě vědomě věděla, proč se sprchuji večer. Ne proto, že to dělají všichni kolem, ale protože jsem si to na základě zkušeností vybrala sama. Tento proces se samozřejmě neděje jen u každodenních banálních činností jako sprchování, ale daleko více v oblasti osobních hodnot a pohledu na svět. Pobyt v zahraničí tedy není jen o poznávání světa kolem sebe, ale daleko víc o poznávání sebe sama a také o novém pohledu na svou domovinu.
Bára Procházková točí reklamní spot na Univerzitu třetího věku Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. (Osobní archiv Báry Procházkové.)
Jak dlouhou dobu jsi vlastně dohromady strávila v německých zemích?
Sedm let – v Hamburku a v Berlíně. Ale možná není ani tak důležitá délka, ale to, že jsem odjela v době, kdy lidé běžně neměli e-maily ani mobily a telefonáty na pevnou linku byly drahé, stejně jako cesty vlakem. Proto jsem v té době byla dost málo v kontaktu s českou společností.
A nechtěla jsi tam zůstat?
Ne. Nemyslím si, že bych byla tak výjimečná, že bych dokázala německou společnost nějak posunout, ale cítila jsem, že můžu s touhle zkušeností zkusit posunout českou společnost. To byla jedna věc. Navíc jsem už na střední škole snila o tom, že chci být novinářka. U téhle profese hraje samozřejmě jazyk velkou roli. I když jsem pracovala pro mnoho německých médií a fungovalo to, je samozřejmě znát, že nejste rodilý mluvčí. Kromě toho jsem doma dostala pracovní nabídku, která se neodmítá, místo redaktorky v Českém rozhlase. To bylo skvělé, protože na podobné místo v Německu bych si počkala tak deset, dvacet let.
Ty jsi ale vystudovala politologii, ne žurnalistiku, pokud se nepletu. Proč, když jsi chtěla být novinářka?
To říkám na všech seminářích, když učím žurnalisty na univerzitě: Největší blbost je studovat žurnalistiku. Protože její studium je v Česku postavené na tom, že student absolvuje úvody do všeho – do sociologie, ekonomie a spousty dalších oblastí – a pak si myslí, že všechno umí. Navíc je to disproporční: Má třeba perfektní znalosti české novinařiny v meziválečném období, ale vlastně jen minimální praxi. Já bych to zavedla úplně jinak: Ptám se třeba studentů, jaké noviny čtou pravidelně – a oni nečtou. Chápu, že to částečně souvisí s mladou generací, ale na druhou stranu, když chtějí pracovat v oboru, tak se nemůžou vymlouvat na to, že nikdo kolem noviny nečte. Pokud studuju s cílem pracovat pro noviny, pak je přece musím sledovat. Takže já bych třeba zavedla předmět povinná četba novin a časopisů. Navíc studenti se dostatečně neučí psát, neučí se zásadní věci jako rešerše nebo ověřování zdrojů v takové míře, v jaké je to potřeba. Dále chybí hlubší orientace alespoň v jedné další oblasti – a je úplně jedno, jestli to je medicína, ekonomie, právo, historie… Redakce potřebují znalce různých oborů, ne někoho, kdo sice měl úvody ke všemu, ale neumí žurnalisticky pracovat.
Zase pro srovnání: V Německu bývá běžné, že člověk absolvuje vysokou školu, jakýkoli obor, a pak ještě nastoupí na dvouletou odbornou přípravu, které říkají volontariat (v češtině pro to nemáme žádné slovo), což je něco jako výuční obor novinář. Během volontariatu člověk pracuje v jednom médiu a projde všechny redakce – sport, ekonomiku, zahraničí, domácí, kulturu… K tomu navštěvuje blokové semináře. Pro představu: Po šesti týdnech práce v redakci následují dva týdny teoretického semináře. Díky duálnímu vzdělávání, které je v Německu běžné ve všech oborech, si studenti a žáci daleko více vyzkouší praxi. To má hluboký smysl. A třeba zrovna z toho bychom si mohli brát příklad.
Ty jsi zatím v podstatě celý život dělala něco, co souviselo s novinařinou. Vlastně i EDUzín, tvá poslední práce před námi, šéfredaktorská, byla taková. Průnik novinařiny a vzdělávání. I teď si tam necháváš nějaké spojení? A jestli ne, nemrzí tě to?
To musím upřesnit – já jsem vlastně vždycky byla rozkročená a pracovala jednak jako novinářka a jednak také ve vzdělávání. Vydělávala jsem si tím už na své studium. Tehdy jsem vedla mimo jiné trinacionální semináře po celé Evropě, například francouzsko-německo-český projekt pro sociálně znevýhodněnou mládež, v rámci kterého jsme během roku strávili jeden týden v Česku, další ve Francii, třetí v Německu. Více než dvacet let také jezdím do Německa vést semináře celoživotního občanského vzdělávání pro dospělé. U nás toto opět neexistuje. Chtěl to před lety zavést ministr školství Ondřej Liška, který to znal také z Německa, ale bohužel se to nepovedlo. V Německu existuje síť státem financovaných subjektů, které za symbolický poplatek organizují semináře všech možných oborů, které jsou přístupné všem bez omezení. Některé spolkové země to navíc podporují tím, že poskytují pět dní vzdělávací dovolené navíc ke klasické dovolené: Během ní můžeš absolvovat certifikovaný kurz z tohoto systému. A právě na několika z nich každý rok učím mediální gramotnost, což je naprosto jedinečná možnost potkat lidi z různých oborů, různých věkových skupin a z různých částí Německa. Pro mě je to vlastně osobní dovolená, moc mě to baví. Dále učím i na Karlově univerzitě, učila jsem i na univerzitách v Brně a v Plzni.
Když se vrátím zpátky k veřejným médiím, tak je v tvém životě novinkou, že jsi byla zvolená do Rady České televize. To je z mého velmi laického pohledu instituce s nepříliš dobrou pověstí. Proč ses rozhodla v ní působit? (Pro naše čtenáře doplním, že kandidáty musí navrhnout nějaká organizace, například politická strana nebo klidně i registrovaná církev, a my jsme už před několika lety za tebou přišli s nápadem, že bychom tě nominovali. Tehdy jsi o tom přemýšlela, ale rozhodla ses do toho nejít. Teď jsi to přehodnotila – a povedlo se, byla jsi zvolená hned v prvním kole.) Co tě přimělo ke změně postoje?
Ráda bych na tomto místě řekla, že srdečně děkuji Unitarii za důvěru a za nominaci, moc si toho vážím. A proč jsem dlouho váhala? Radu České televize doteď volila pouze Poslanecká sněmovna. No a já jsem neměla důvěru, že by poslanci zvolili politicky nezávislého, pouze odborného kandidáta. To se ale změnilo, nově je do výběru členů přizván i Senát, takže to tentokrát vypadalo, že by mohl mít nepolitický kandidát šanci.
Co se týče Rady ČT jako takové, už vlastně moje první věta v kandidátském projevu byla, že je nutné vrátit Radě důvěru a důvěryhodnost. V posledních letech to bylo z velké části politicky obsazené grémium. A já věřím, že s postupnou obměnou členů se podaří do Rady vrátit lidi, kteří budou kontrolovat tuto veřejnou instituci a jejího generálního ředitele čistě fakticky a odborně, ne podle zadání, ať už jde od kohokoliv.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil gratuluje Báře Procházkové ke zvolení do Rady České televize (2023). (Osobní archiv Báry Procházkové.)
Kam doufáš, že tohle působení posune tebe samotnou? A co do toho chceš vkládat?
Mám ráda, když se můžu ocitnout takzvaně ve středu věcí, zjišťovat, jak fungují a probíhají – v tom jsem prostě duší novinářka. Tak tohle mi to dává. A co do toho chci vkládat? Když má divák pocit, že není něco v pořádku, tak napíše stížnost a adresuje ji například Radě České televize. Pokud je to věc, kterou Radě přináleží řešit – například stížnost na generálního ředitele nebo na porušení etického kodexu –, tak jako radní můžu už jen stylem odpovědi a tím, do jaké hloubky se tím zabývám, pomoci tomu divákovi navrátit důvěru v celou Českou televizi. Kdyby se mi tohle dařilo, byť by to byl jen třeba jeden divák, tak je to podle mě dobře. Věřím, že žít ve společnosti a mít alespoň nějakou základní důvěru v její instituce je fajn, a kdybych k tomu aspoň trochu přispěla, budu ráda.
Jak ve svém životě pracuješ s časem?
Já jsem vlastně dost líná – a s time managementem spíš bojuju. Myslím, že tohle se navíc hodně stává všem rodičům malých dětí, protože s nimi jednak logicky chtějí trávit hodně času a jednak dospělí něco naplánují a děti jako na běžícím páse ty plány zase vesele mění. Tak asi tam někde je moje hranice toho, co si mohu dovolit dělat pro společnost, a kdy se musím – a chci – věnovat svým dětem. Moje hranice jsou mé děti, jsou pro mne teď naprostou prioritou.
A jak se do toho vejdeš ty sama, se svými potřebami a zájmy?
Mě moje práce vždycky extrémně bavila a naplňovala. Baví mě, co dělám, práci jsem vždy brala jako koníčka. Možná je to tou novinařinou. Jako novinář je člověk každý den s jinými lidmi, na jiném místě, a řeší pokaždé něco jiného. Podívá se na místa, která jsou běžnému člověku zavřená. Jedna z mých prvních reportáží, když mi bylo čerstvě dvacet, byla ze zázemí plaveckého bazénu. Tam se prostě jako běžný návštěvník nepodíváte. A takových reportáží jsem dělala nespočet. Takže když si lidé vyprávějí o svých zájmech, já vyprávěla vždycky o práci, protože mě zrovna třeba obrovsky zaujalo, jak vypadá bazén z druhé strany. Prostě nemám čas rozdělený na práci a volný čas.
Navíc vycházím z toho, že každý člověk by se měl angažovat pro společnost (možná to u mě je také německý vliv, protože sama z podobně zaměřené rodiny nepocházím) – a je úplně jedno, jestli čistí potok, doučuje děti, pomáhá uprchlíkům nebo v kostele připravuje občerstvení po shromáždění. U nás to tak časté není, ale v Německu je to běžné. V listopadu jsem byla v Hamburku a tam jsme se bavila s jednou zaměstnanou matkou čtyř dětí, tedy rozhodně ne s ženou, která by se doma nudila nebo přehazovala peníze vidlemi, nicméně ona jednou za čtrnáct dní chodí dělat svačiny do místní školy, protože rodiče nechtějí, aby tam byly automaty na čokoládové tyčinky. Takže si rozdělili služby a každý den někdo koupí chleby, namaže je a jde je tam prodávat. Peníze jdou pak škole. Mně se tohle moc líbí, když pak každý dělá i mimo práci to, co ho baví, a zároveň tím pomáhá – a takhle se to všechno prolíná bez ohledu na pracovní či volný čas.
Jsi spíš vůdčí typ, nebo se radši necháváš vést?
Asi nějaký mix. Mám pořád k něčemu spousty nápadů, a když člověk není zrovna vůdčí typ nebo – přesněji řečeno – není ve vedoucí pozici s rozhodovací pravomocí, tak trochu trpím, že to nejde. Ale to je možná trošku jiná otázka. Určitě jsou momenty, kdy dokážu lidi nadchnout, kdy bych je dokázala vést, a na druhé straně jsou momenty, kdy se moc ráda vést nechám.
A co chceš ještě ve světě prozkoumat? Co tě láká?
My jsme se čerstvě přestěhovali do Brd a zjistili jsme, že tady blízko nás, na dohled, je pravděpodobně bývalé keltské sídliště nebo tábořiště. To bych chtěla prozkoumat. Už jsem „poptala“ odborníky, kteří nám, sousedům, přijedou udělat přednášky. To je teď moje téma, chci prozkoumat své okolí, místo, kde nově bydlím.
No a ráda bych ještě víc rozuměla dětské duši.
Co ti v životě dává pevnou půdu pod nohama?
Můj manžel. Jsme úplně jiní, on mě ukotvuje.
Poslední otázka, Báro. Pro unitáře pracuješ už delší dobu a předpokládám, že jsi měla možnost nás už trochu blíž poznat, tak mě zajímá, jestli je ti na českých unitářích něco blízké?
Mně je samozřejmě blízké volnomyšlenkářství – a určitá neinstitucionalizovanost. Jasně že jakákoliv organizace musí mít pevnou strukturu a vedení, ale pro způsob přemýšlení o věcech tu nejsou hranice. A z novinářského pohledu mi připadá nesmírně zajímavá vaše historie. A zdá se mi, že to má často přesah i daleko mimo Unitarii.
Rozhovor vedla Kristýna Ledererová Kolajová
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/1.
