Kateřina Šedá je umělkyně s mnoha zájmy, jejíž činnost zasahuje do několika oborů. Za zdánlivě nesmyslnými projekty stojí silná myšlenka a potřeba sbližovat lidi. V roce 2011 v rámci projektu Od nevidím do nevidím přestěhovala část obyvatel moravské vesnice Bedřichovice „nad Temží“ do muzea moderního umění Tate Modern v Londýně. Za práci Je to jedno, ve které zkoumá život své babičky, získala cenu Jindřicha Chalupeckého. V poslední době vzbudila rozruch akcí UNES-CO v Českém Krumlově, která upozorňovala na nemožnost žít normální život v turisty přeplněném městě. Tvoří po celém světě. S manželem a dvěma dcerami žije v Brně u lesa.
Kdy přišla myšlenka tvořit umění trochu jinak? Dávat mu další rozměr? Ve vašem případě řekněme psychologicko-sociologický?
Bylo to tak vždy. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že budu dělat něco jinak. Ani jsem nestála před rozhodováním jako řada mých kolegů, kdy například malba či sochařství dostatečně nevyjadřovaly jejich myšlenky, a proto se potřebovali realizovat v jiných oborech. Už v deseti letech jsem organizovala děti na ulici a přemlouvala sousedy, aby vystavili do oken věci, se kterými se chtějí pochlubit. Stejný projekt jsem vytvořila na AVU, když mi bylo dvacet let, ale v daleko větší míře. Celý život dělám to samé, ale až postupem času jsem začala rozumět tomu, kam by to mohlo spadat.
A proto jste se rozhodla přihlásit do ateliéru malíře a profesora Akademie výtvarných umění v Praze Vladimíra Kokolii?
Když jsem se hlásila na AVU, většina mých prací obsahovala záznamy procesů. Vytvořila jsem kresbu žehličkou, vysavačem nebo knihu na smrkání. Sešila jsem kapesníky jako knihu. Když jste ji otevřeli, mohli jste se do ní vysmrkat. Rozhodně jsem nebyla nejlepší zájemce o studium, ale to, co jsem tvořila, bylo dost jiné, a to mi zůstalo.
Na základní školu jste chodila v devadesátých letech, na AVU v roce 2000. V tehdejším kontextu bylo vaše umělecké vyjadřování poměrně zjevením. Jak k dílům tehdy přistupovalo okolí?
Když jsem byla menší, okolí si z mých výtvorů dělalo spíše legraci. Později tvrdilo, že dělám nesmysly. Na střední škole učitelé říkali, že to, co tvořím, jsou volné věci, ať jim je neukazuji. Až na akademii jsem měla pocit, že svá díla můžu tvořit ve větší míře. Vladimír Kokolia mi nechal dost svobodný prostor. A až po vysoké škole mé práce začala uznávat širší veřejnost. Na všechny věci jsem si přišla sama a sama si pro ně vytvořila kritéria.
Kde se ve vás všechny tyto spontánní nápady berou? Koho by napadla kapesníková kniha…
Vyrostla jsem v rodině, která nemá žádné umělecké pozadí. Maminka je prodavačka a otec je elektromechanik. Nikdy nás nebrali na výstavy, doma nám nevisely žádné obrazy a nepamatuji si, že bychom byli s rodiči v divadle. Tím je nechci kritizovat, ale rozhodně moje inspirace nepramení z uměleckého vlivu rodiny. Celý život bydlíme na kraji Brna u lesa, do kterého nás ráno s mojí sestrou vypustili. Ani jsme nechodily do žádných kroužků a dělaly jsme si to, co jsme chtěly. Ale ráda jsem kreslila a později jsem si to, co mě napadalo, nakreslila a začala to vytvářet i v reálu. Namalovala jsem si nějakou situaci a do ní přesvědčovala lidi. A to mi zůstalo dodnes.
Český Krumlov bojuje s průtokovým turismem. Jednou z aktivit, jak získat jiný druh turistů,
je hra na schovávanou. (Foto Kateřina Šedá.)
Co vám ještě zůstalo dodnes? A narážím na to, že i přesto, že se to nemusí jevit na první pohled, jdete ve svých dílech pod povrch.
Motivace tvořit také pramenila z toho, že jsem měla s některými věcmi ve svém okolí problém. Sousedé si například postavili vysoký plot. Mně to vadilo a snažila jsem se s tím něco udělat. Až daleko později se začalo zdát, že to, co dělám, spadá pod výtvarné umění. Ale nesnažila jsem se to kategorizovat. Chtěla jsem najít netradiční formu, jak si s tím poradit. Později se ukázalo, že mé řešení má vypovídající hodnotu jak pro sousedy, tak i pro mou rodinu. Je to určitý vnitřní pud. Stanovisko k problémům, které jsem viděla v nejbližším okolí, a to okolí se později rozšířilo.
Proč jste se rozhodla tedy jít na grafiku?
Pořád jsem kreslila. Několikrát jsem se neúspěšně hlásila do lidové školy umění. Až v osmé třídě, když paní učitelka ze soukromého kroužku viděla moje labuťky, řekla, že se budu muset hodně snažit. Byla jsem urputná, vydržela jsem kreslit i deset hodin denně. A ta urputnost mi zůstala dodnes. Pomocí kresby jsem přemýšlela. Náš první úkol v kroužku byl nakreslit, jak doma zlobíme. Byla jsem z toho zoufalá. Ale napadlo mě ten papír v půlce roztrhnout a tím ukázat, jak zlobím. Snažila jsem se najít jinou formu, jak se k tématu vyjádřit. A myslím si, že ji to zaujalo. I když na střední a vysoké škole jsem řemeslo musela obsáhnout. Ale neměla jsem pocit, že obraz je to, co by mě na konci procesu mělo uspokojit.
Po revoluci konceptuální umění ještě nebylo příliš rozšířené…
Měla bych se za to stydět, ale vůbec jsem nevěděla, co konceptuální umění je. Byla jsem opravdu úplně nepolíbená. Řeknu vám reálnou příhodu. Netušila jsem, do kterého ateliéru na AVU se mám přihlásit. Tři měsíce před přijímacími zkouškami jsme jeli na konzultace do Prahy. Stojíme na vrátnici a maminka si četla jména vyučujících: „Kokolia, to je hezké jméno, že?“ Odpověděla jsem jí na to: „Tak půjdeme tam!“ A i přesto, že jsem se dostala na všechny vysoké školy, kam jsem se hlásila, rozhodla jsem se, že půjdu k Vladimírovi. Měla jsem pocit, že on je otevřený různým disciplínám a grafika je jen název. A je jedno, čemu se budu věnovat, když najdu vhodnou formu pro své myšlenky.
Už ve třetím ročníku jste vytvořila úspěšný projekt Nic tam není. Celou vesnici jste přesvědčila, aby všichni dělali stejné věci. Ve stejný čas šli nakupovat, zametat…
S Vladimírem Kokoliou máme takový přátelský spor. On tvrdí, že mě nic nenaučil. Já tvrdím, že mě naučil všechno. Jsem dost tvrdohlavá a spoustu věcí jsem si dělala sama. Ale vždy, když jsem potřebovala, mě nasměroval, kam bych se měla vydat. A většinou jsem to udělala. Vladimír byl zpočátku z projektu Nic tam není rozpačitý, nevěřil, že se může podařit. Ale já jsem věděla, že akci musím dotáhnout. Když jsem ho přesvědčila, bylo to velké zadostiučinění. Byl dojatý a řekl mi, že už si můžu dělat, co chci. Byl to zlomový okamžik. Měla jsem pocit, že jsem prošla vnitřní zkouškou. I když tomu nikdo nevěřil, fungovalo to.
NOVÝ VÍTR V ČESKÉM KRUMLOVĚ
Jedním z vašich současných projektů, díky kterému jste se dostala ještě více do povědomí veřejnosti, se jmenuje UNES-CO. Do Českého Krumlova jste nastěhovala několik rodin, které ve městě plném turistů zkoušely žít normální běžný život. Projekt se potýkal s mnoha problémy a také s kritiky. Jak se k němu stavěli místní?
Média ho v očích Krumlovanů zkreslila. Neustále jsem musela vyvracet lži. Obvykle nechám média do projektu vstoupit, až když se děje. Ale zde bylo nutné vytvořit veřejnou soutěž pro rodiny, které si chtěly vyzkoušet, jaké to je žít v Českém Krumlově zaplaveném turisty. Místní si ale mysleli, že je to pro turisty divadlo. Že jim ukazujeme, jak se v Krumlově žije úplně normálně. Ale my jsme to dělali naopak proto, abychom zjistili, jak Český Krumlov funguje, zda se tam dá vůbec žít. Po vybraných rodinách jsem chtěla, aby se chovaly normálně v nenormálním prostředí. Řada z nich byla tak vyděšená, že vůbec nechodili do ulic.
Jóga na náměstí v Českém Krumlově. (Foto Roman Franc.)
Jak na dílo nahlížíte zpětně? Pomohlo toto zrcadlo Českému Krumlovu uvědomit si současnou situaci? Že se tam běžný život žít nedá?
Podařilo se nám v Krumlově otevřít spoustu témat. Vydali jsme knihu, která rekapituluje zkušenosti jednotlivých rodin. Každý den si rodiny zapisovaly své zážitky i s doporučením pro radnici, co by se mělo změnit. Zároveň kniha obsahuje doporučení místních a také starostů různých měst světa, která mají zkušenosti s turismem. V podstatě jsem jim dodala plán, jak město změnit a zlepšit. Z mého pohledu se projekt podařil. Cítím velkou satisfakci.
Co je v Českém Krumlově největší problém?
Jako velký problém vidím, že se místní nemají kde scházet. V Českém Krumlově není kulturní dům. Také tam neexistuje žádná strategie turismu, jak město prezentovat. Od revoluce neměli problém turisty přilákat, jezdil tam celý svět. Vedení města další turisty nechce, ale bylo by rádo, aby návštěvníci města zůstali déle. Průtokový turismus je frustrující, lidé městem pouze projdou. V rámci projektu jsme se také snažili o to, aby turisté Krumlov zažili jinak. Například si s nimi rodiny šly hrát na schovávanou na náměstí. Skvěle to fungovalo, ale toto je strategie, která by se měla budovat dlouhodobě. Turismus se musí změnit. Ale v Českém Krumlově jsou bohužel na prvním místě obchodní zájmy. Letošní rok si Krumlovští kvůli koronavirové epidemii od turismu trochu odpočinuli… Do určité míry jsem bohužel předběhla dobu. Několik lidí říkalo, že stačí jedna epidemie a je tady prázdno. Samotní místní mi posílali do zpráv fotografie normálního života v Českém Krumlově. Sedí na ulici a hrají šachy. Díky tomuto projektu si vás všimli i v Norsku. V zemi, kde na některých místech turismus také ruší normální život, i když ne tak viditelně. Vznikl proto projekt na souostroví Lofoty, kam jste se rozhodla poslat turisty, kteří si svůj pobyt odpracovali… Tato akce probíhala v rámci festivalu. Organizátoři mi napsali, že mají také obrovský problém s turismem. Přijela jsem na Lofoty a tam nikdo nebyl. Úplně prázdno, žádní turisté. Byla jsem z toho nešťastná. Vyzvedla nás paní kurátorka, projížděli jsme krajinou a ona říká: „Hrozné, viďte?“ S manželem jsme vůbec nevěděli, o čem mluví. Na Lofotech se totiž jedná o neviditelný turismus. Cestovatelé například staví věže z kamenů, které ničí stezky zvěři. Dalším problémem je Airbnb. Velké procento domů je na ostrovech už pouze k pronájmu, trvale v nich nikdo nežije. Jakým způsobem jste se rozhodla na Lofotech nakonec pracovat? Další věcí, která mě zaujala, je transparentní společnost. Obyvatelé musí veřejně přiznávat, kolik vydělávají, odvádějí na daních… Rozhodla jsem se, že budu pracovat nejen s neviditelným turismem, ale i s transparentní společností. Vybrala jsem si k tomu Airbnb. Rozhodla jsem se projekt pojmout tak, aby tento model ubytování pomáhal a nepřispíval pouze k tomu, že je celá oblast vybydlená.
Z ČESKÉHO KRUMLOVA NA LOFOTY
Pokračujte…
Koupila jsem karavan a nabídla ho k pronájmu. Nechtěla jsem, aby za něj lidé platili, ale aby si ubytování odpracovali. Místní si vytvořili seznam činností a věcí, které potřebují udělat. Například úklid domácnosti, vaření anebo zajímavější věci, které si chce zkusit každý, jako třeba čištění oceánů. Vzrušující na tom bylo to, že jsem pracovala se skutečnými turisty, ne s dobrovolníky, kteří jsou zvyklí pomáhat. Kdo se přihlásil? První dvojice byli Američané. Pilot mezinárodních letů a jeho přítelkyně. Přijeli chodit po Lofotských ostrovech, což je opravdu drahá destinace. První den si vybrali úklid u seniora, protože je zajímalo, jak vypadají norské domy. A opravdu čtyři hodiny uklízeli celý dům. Ale bavilo je to tak, že ani druhý den nešli chodit po horách. Šli dělat zase něco jiného. Ukázalo se, že tento druh turismu je mnohem zábavnější. Uspokojení proběhlo na obou stranách, protože když místním například uklidili, večer jim na oplátku za to půjčili auto nebo jim uvařili norské jídlo… Pro tyto aktivity si vybíráte zejména střední třídu, která se s nikým nechce příliš sdružovat a raději tráví čas sama na hotelu nebo v přírodě… I přesto, že první den měli turisté požadavky se s nikým moc nesdružovat, chtěli například uklízet náměstí, jakmile si zkusili něco jiného, najednou si vybírali všechny činnosti s místními. To bylo velmi zajímavé. Myslela jsem si, že norská společnost není tak vstřícná, ale byla jsem velmi překvapená, jak jsou na Lofotech přátelští. V každém projektu řeším nějaké konflikty, tady ne. Proč se podle vás turisté zpočátku stranili a obecně preferovali soukromí? Podle mě to souvisí s určitou pohodlností, chtějí mít klid. Mají pocit, že si ho dovolenou koupí. Je ale potřeba lidi „vyhodit“ z komfortní zóny. Myslím si, že jsou nakonec mile překvapeni.
Karavan na Lofotských ostrovech v rámci projektu Něco za něco. (Foto Kateřina Šedá.
Bojujete často s nepochopením. V jednom článku jste zmínila, že jste dříve bojovala se závistí. Pozorujete ve svých projektech, že se pomocí sblížení dá změnit i charakter?
Často tvořím projekty, které potřebují vývoj. I proto jsem obezřetná k novinářům. Stojí mě velké úsilí lidi přesvědčit, aby dělali i něco, čemu nerozumí. Přesvědčit je, že má smysl se nadchnout i pro to, kde neví, co je cílem. Novináři to můžou vnímat jako manipulaci. Ale pro mě je největší odměna, když jsou lidé schopni zbavit se standardních vzorců, kterými přemýšlí. Jsou i v šedesáti letech ochotni si zkusit něco nového, jsou z toho nadšení a začnou se bavit například se sousedem. Otázka je, jakým způsobem se dá měřit míra jejich proměny.
… A DOMŮ
Pozorovala jste konkrétní změny?
V Bedřichovicích „nad Temží“, kde jsem se snažila pět let po návratu z londýnského muzea Tate Modern tvořit každoroční svátek, když si s někým dnes začnete povídat, zjistíte, že se místo s deseti baví s dvaceti lidmi a najednou zdraví všechny na ulici. Předtím se to nedělo. A to je v mých očích opravdu hodně. Nemůžete to změřit, ale intuitivně to vidíte. Jsem přesvědčená, že charakter tímto způsobem změnit lze a děje se to. V Bedřichovicích „nad Temží“ jste kromě vytvoření „malého“ Londýna mimo jiné uspořádala i soutěž v chytání lelků… Někomu to může připadat jako šaškárna, ale není nic jiného, co zastoupí to, aby se potkávaly všechny generace a stejným způsobem je to bavilo. Při soutěži chodí jak pětileté děti s medailí na krku, tak i devadesátiletí senioři v županu. Je moc těžké nadchnout všechny stejně, a mně se to opakovaně daří. I přes kritiku mám dostatečný důvod ve své práci pokračovat. Místní v tom chtějí pokračovat i sami.
Čím to podle vás je, že jsou lidé pasivní a čekají na to, co se stane, místo toho, aby si kulturu ve svých obcích vytvářeli sami?
Snažím se to zkoumat. Souvisí to i s minulostí. Například při projektu na Ukrajině jsem zjistila, že lidé stále čekají, až to za ně někdo udělá. Jako kdyby tam byl stále Sovětský svaz. Pořád čekají, až jim někdo dá povel, i k jejich soukromému rozhodování. V každé obci u nás je alespoň pár aktivních lidí a moje projekty slouží k tomu, aby se k nim přidali i ostatní.
Jakou máte pracovní strategii? Předpokládám, že bez vaší urputnosti byste nebyla tak úspěšná…
Nenechám se odradit. I když mi někdo říká, že to nejde. Vždycky to jde. Ale je to samozřejmě únavné. V Bedřichovicích jsem zkoušela spoustu nápadů, než byli ochotni se zapojit všichni. Ale když už se tam jednou něco stalo, něco se tím zbořilo. Lidé viděli, že to lze. Můj manžel a děti tu mou urputnost nemají moc rádi. Vydržím být dlouho trpělivá, protože vím, že třeba za půl roku se postoj ostatních může radikálně změnit. Příliš se mi nedaří najít spolupracovníky do terénu, protože za měsíc neúspěchu u nich dojde k vyhoření, nejsou motivovaní výsledky, které jsem zažila já. Nehraje v tom, že se lidé nechtějí účastnit, roli i stud? Asi ano. Ale spíše jde o strach, jak by v určité situaci mohli vypadat. V Bedřichovicích hrálo roli to, že už mě znali. Další mé akce byly už dost šílené, kdybych s podobnými projekty přišla kamkoliv jinam, nepodaří se mi to. Když jsme letěli do Londýna, styděli se i vzájemně, ale nakonec se už nestyděl nikdo nikde. Všichni věděli, že je to svobodná hra a můžou kdykoliv odejít. Pokud je nějaká má akce úspěšná a je na ní spousta lidí, je to paradoxně proto, že jsou naprosto svobodní.
NOVÉ SVĚTY V SILICON VALLEY
A co stud v zahraničí? Jeden z vašich projektů probíhal i v Silicon Valley.
V Silicon Valley to velmi souvisí s úspěšností. Žijí tam nejbohatší lidé světa. Spousta z nich pracuje v Googlu a tvrdí, že to je firma, ve které chce pracovat nejvíce lidí na světě. Také jsou tam podle nich nejlepší školy, je tam Stanford. Téměř každý má v garáži Teslu a je tam pořád dvacet pět stupňů. Ti, co tam žijí, mají pocit, že bydlí na nejlepším místě na světě. Když jsem v Silicon Valley dělala průzkum, hledala jsem nějaké problémy, ale všichni mi neustále tvrdili, že je tam všechno perfektní. Teprve později mi došlo, že ten problém je to, že si myslí, že žádný problém nemají.
Jak jste se s tím vypořádala?
Pracovala jsem v Los Altos. V místě, kde bydlí opravdu nejbohatší lidé na světě, ale je tak uzavřené, že se v podstatě neví, kdo tam bydlí. A úkolem nás, umělců, bylo to místo otevřít. Obyvatelé se spolu nechtěli stýkat a ani to v podstatě nešlo. Nejsou tam chodníky a žádná místa k setkávání. Nastoupí v domě do auta a jedou pryč. Bylo těžké se vůbec s těmi lidmi spojit a do jejich domů proniknout. Když se to podařilo, tak už u nich stud nebyl.
Jak se vám podařilo proniknout do jejich soukromí?
Vytvořila jsem si systém štafety. Myslím si, že ani jiný systém nefunguje. Pustí vás přes několik bran a zdí. Navážete s nimi vztah a musíte je nadchnout myšlenkou. A oni vás pak doporučí svým přátelům nebo kolegům. Nesmíte ten řetěz přerušit, jinak to skončí. Na rozdíl od ostatních autorů, kteří projekt v Los Altos dělali týden a v podstatě se k místním ani nedostali, jsem se uskromnila a rozpočet rozložila do půl roku.
Dopadl projekt nakonec úspěšně?
Dopadlo to skvěle, ale bylo to opravdu těžké. Jeden pán ze Silicon Valley mi řekl, že zbytek světa nepotřebují, že si vystačí sami. To byla osudná věta. Jak udělat projekt o světě, který funguje sám pro sebe? Co tomu světu chybí? Napadlo mě, že jediné, co tomuto světu chybí, je Guinessova kniha rekordů. Vymyslela jsem soutěž, ve které jsem hledala tamní rekordmany. Každý si myslel, že je nejlepší, a tak začali soutěžit s úplně normálními věcmi. Tím nevědomě začali svůj soukromý život prezentovat v rámci rekordů. První, kdo se přihlásil, byl starosta v kategorii nejmladší starosta Los Altos. Bylo mu asi dvacet sedm let, ale protože tam jiný starosta není, hned zvítězil.
Část Londýna v Bedřichovicích „nad Temží.“ (Foto Martin Hlavica.)
V rámci akce jste vytvořila knihu Los Altos records…
Na základě úspěchu starosty všem došlo, o čem celá soutěž je, a začali se hlásit s úplnými nesmysly. Například o nejmenší dům v Los Altos, který měl čtyři místnosti. Nebo se přihlásili sběratelé. Milionáři sbírají úplně bizarní věci. Měli třeba plné garáže ruliček od toaletních papírů. Sbírali úplné kuriozity! Při křtu knihy jsem obyvatele pozvala do místního muzea, kde se poprvé setkali. Někteří z nich přišli oblečení ve svém rekordu. Žije tam paní, která se obléká každý den za Elvise Presleyho, nebo paní, co sbírá hodinky. Měla hodinky na rukou i na nohou. Přišel malíř, který si dal za úkol vytvořit během svého života milion uměleckých děl. A aby to stihl, denně jich musí vytvořit dvacet šest. Maloval i během akce. Ve chvíli, kdy se do soutěže přihlásil, měl už asi tři sta dvacet tisíc obrazů. Los Altos i poté, co jsem odešla, pořádalo další ročníky této akce. Podle mě tam stud vůbec neexistoval.
Všimla jste si ještě nějakého rozdílu oproti Čechům?
Ve společnosti se tam všichni vzájemně oceňují za to, když je někdo v něčem úspěšný. To v České republice vůbec nefunguje. Zažila jsem tam kouzelnou příhodu v malém obchůdku, ve kterém jsem měla prezentaci a lepila plakáty na vernisáž knihy. Kurátorka mě představila místním jako „tu“ umělkyni. Oni byli tak nadšení, že reagovali, jako kdybych byla Marilyn Monroe. Opravdu se o mě zajímali. Přišlo nám to ve srovnání s jinými hvězdami až komické. V Česku začínám pořád znovu, nikoho nezajímá, že mám životopis na čtyřicet stran. Není to stížnost, ale prostě to tak je.
Čím to je?
Nevím, jestli je ta určitá skepse součástí české povahy, nebo je to naší historií, která je v nás vepsaná. Ale mít nadšení je jako mít dvacet pět IQ bodů navíc. Nebýt starý v padesáti je velká věc. A i přesto, že k Americe mám mnoho výtek a nevzhlížím k ní jako k modelové společnosti, toto se mi velmi líbilo. V Americe se nadchnete pro spoustu věcí a zároveň se o ně pokusíte. Tady neustále posloucháte, že to nepůjde, že se to nepodaří… Pro řadu lidí je to frustrující. Myslím si, že je to zpráva pro mladou generaci. Moji vrstevníci mladým neustále říkají, že to nejde. Ale já tvrdím opak. Jde úplně všechno, co si představíte. Stačí ukazovat drobné příklady a lidi dokážou udělat velké věci. A není to málo. Podle mě chybí dostatečné množství vzorů, které by ukazovaly, že jde všechno.
Kde se ve vás bere odvaha vykročit z komfortní zóny a jít zaklepat například na luxusní vilu v Los Altos? Souvisí to s urputností?
Do svých projektů zapojujete často svou rodinu. Za projekt Je to jedno, kam jste zapojila i vlastní babičku a tím jste ji vrátila zpátky do života, jste získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Díky druhé babičce vznikla zajímavá kniha Normální život. Sama říkáte, že celý život pracovala jako jeřábnice a byla v KSČ. Ta kniha se rozchází se současným výkladem historie a ve vaší dceři vyvolala spoustu otázek.
DOTEKY HISTORIE
I tak říkáte, že vás sblížila. Může tento projekt podle vás sloužit jako důkaz toho, že i přes rozdíly v názorech může dojít ke sblížení?
Stoprocentně. Snažila jsem se projektem s první babičkou vyřešit situaci v rodině, protože moji rodiče byli neustále naštvaní, že babička pořád leží. Neměla jsem ambici vytvořit umělecké dílo nebo se
s ní sblížit, ale ukončit rozepře v rodině. Protože mamka se o ni starala, i když jí nic nebylo. Celý život pracovala jako vedoucí skladu v obchodě s domácími potřebami. Napadlo mě, že by mohla zboží z obchodu namalovat. Ale jediný způsob, jak ji u toho udržet, byl na ni neustále mluvit. Až později jsem zjistila, že je velmi zajímavá.
A ta druhá babička?
S první babičkou jsme se neznaly, protože nic nedělala. A naopak s druhou jsme se neznaly, protože byla až moc aktivní. A ta druhá, aktivní, začala na tu první trochu žárlit. Říkala: „Ona nic nedělá a už má dvě výstavy. Já chci taky něco dělat.“ Jednou vyprávěla mé dceři pohádku, ale úplně ji popletla. Navrhla jsem jí, ať napíše knihu o svém životě. Doufala jsem, že se tím i sblíží. Byla přesvědčená, že komunistický režim byl to nejlepší, co existovalo, a po revoluci se všechno zhroutilo. Obě babičky už zemřely, ale zbyly nám po nich alespoň tyto projekty. I moji rodiče díky těmto dílům zjistili, že je vlastně vůbec neznali. Myslím si, že by to měl zkusit každý. I když s jejich názory nemusíte souhlasit, byl to jejich život a vypráví to skrze své myšlenky. Přijde mi to skvělé. Díky tomu nezemřely beze jména. Mám hrůzu, že to nestihnu se všemi lidmi z rodiny.
UMĚLECKÉ OBZORY
Myslíte si, že by se podobný postup „sbližování“ dal použít globálně? Například v rozdělené společnosti?
Vymyslela jsem metodiku, díky které druhé spojuji na základě překážky. Zjistila jsem, že když si vytvoří vztah na základě toho, co je irituje, spojení je silnější. Proto jsou některé projekty na začátku dost kontroverzní. Musím najít prvek, který postupem času přeměním v něco společného. Moje metoda je zajímavá v tom, že se setkají i ti, kteří by se za normálních okolností vůbec nepotkali. Tento způsob má určitě potenciál i ve větším měřítku.
Kdy ve vás vznikla potřeba lidi sbližovat?
Když jsem se snažila řešit problém, který jsem měla ve svém okolí, vždy mi v rámci řešení vzniklo, že to musíme udělat společně, že to nezvládnu udělat sama. Inklinuji k tomu, že ve spojení je větší síla.
Proč má tento druh umění podle vás smysl?
Nevím, jestli se jedná o umění. Podle mě je to lidská činnost. Snažím se dělat disciplínu, kde mě nikdo jiný nezastoupí. Vladimír Kokolia nám vždycky říkal, že máme dělat něco, co za nás nikdo jiný neudělá. Je důležité nechtít být nejlepší, ale být v něčem jedinečný, nezastupitelný. To je to, co mě motivuje a proč si myslím, že věci mají smysl tak, jak je dělám.
Milionáři v Los Altos sbírají různé věci. Rekordman v počtu nafukovacích kachniček. (Foto Kateřina Šedá.)
Řekla byste o sobě, že jste spíše člověk spirituální, anebo se ve své práci řídíte spíše rozumem?
Během projektu se hodně proměňuji. Mám fáze, kdy jsem „střelená“ a pracuji na bázi intuice. Než jsem měla děti, během práce jsem nejedla, nespala a deset hodin jsem schválně koukala do zdi a přemýšlela, než jsem přišla na to, co budu konkrétně tvořit. Pak jsem se přepnula do racionální polohy a striktně připravovala rozpočet, abych nakonec zase odletěla a věci vizuálně zpracovala bez jakékoliv racionality. Kdybych byla příliš spirituální, projekty vůbec nedokážu zpracovat. A naopak kdybych byla čistě racionální, vymyslím si standardní firmu a nedělám takové šílenosti.
Jedno z témat Tvůrčího života se jmenuje Spánek rozumu plodí příšery a je inspirované obrazem Francisca Goyi. Souhlasíte s tímto tvrzením? A pozorujete tento trend i ve své práci?
Bojím se zobecňování. Často pracuji stím, že se snažím věci, na které jsme zvyklí, bořit. Pokouším se překračovat paradigmata a vyvracet představy. Lidé dnes nejsou schopni se opravdu dívat. A k tomu rozum nepotřebujete. Potřebujete věci před sebou analyzovat. Výtvarná výchova vás to nenaučí, ta je v katastrofálním stavu. Říkala bych tomu spíše dekorativní výchova.
Můžete to vysvětlit?
Měli bychom se naučit dlouhodobě se koncentrovat na jeden předmět. Zní to jednoduše, ale společnost to neumí. Tuto schopnost jsme ztratili i kvůli počítačům a mobilům. Mé děti neustále těkají. Nejdříve musíte něco uvidět a až pak to na základě rozumu analyzovat. Nevíme, co vidíme. Zrak máme v dospělosti spojen pouze s tím, že špatně vidíme na televizi. Ale rozum přijde až v okamžiku, kdy něco skutečně uvidíte. Vladimír Kokolia se nás například ptal, jak hluboko v obraze se nachází postavy. Obecně lidé bohužel sledují věci, a nikoliv vztahy mezi nimi. A přitom by to měl být základ celého školství, hledat vztahy. Všechny předměty spolu souvisí. Školství by tento přístup mělo nabízet. Je to velmi podceňovaná kategorie.
Souvisí podle vás zapomínání tradic s narušením sbližování se mezi lidmi? Jsou tradice podle vás důležité?
Myslíte, že se zapomínají tradice? Ten pocit úplně nemám. Na vesnicích už se klasické tradice nedělají v takové míře a drží se pouze některé. Mám spíše problém s tím, že lidé nemají žádné aktivity, které by vymysleli a měly by stejnou váhu jako tradice. Chybí novodobé budování tradic. To je daleko větší problém. I to je důvod, proč jsem vytvořila některé své projekty. Řeší se, jak vypadá chodník, ale ne to, co by se na něm mělo dělat. A jak by to v 21. století mohlo vypadat. Podle mě se veřejný život vůbec neposouvá. Přiznám se, že nejsem ten, kdo lituje zapomínání tradic. Pálí mě spíš, že lidé nemají chuť vybudovat si nové aktivity.
Měla jsem na mysli spíše určitý návrat ke kořenům, a nikoliv tradici jako opakující se činnost…
Nad tím jsem nikdy tímto způsobem nepřemýšlela. Jde mi spíše o to, aby ti, kterých se projekt týká, například skutečně uviděli místo, ve kterém žijí…
VÝHLEDY…
Jaké máte pracovní plány do budoucna?
Můj okruh práce se obrovsky rozšířil. Přichází mi rozdílné nabídky. Od konceptu reality show až po založení nové vesnice, kterou jsem chtěla vytvořit už dříve. Potřebovala bych na to více životů. Reality show jsem neodmítla. Myslím si, že nic není špatné kromě reklamy. Není důležité co, ale jak.
Na čem nyní konkrétně pracujete?
Věcí dělám několik. V domově seniorů v Dolním Rakousku vytvářím s každým seniorem model jeho rodného domu, který bude v zahradě sloužit jako krmítko pro ptáky. Důležité je v tomto projektu seniory zaktivizovat. Ráda bych tyto věci dělala i u nás, ale nejsou na ně peníze. V Číně pracuji na projektu seznamky přímo v Times muzeu a zapojila jsem do ní všechny návštěvníky jedné výstavy. Kromě dalších věcí připravuji projekt k oslavám Gregora Johanna Mendela, které za dva roky proběhnou v Brně. A s dcerou vytvářím knihu, která mapuje její zážitky z koronavirové situace. Tento nápad vznikl, když už jsme byly otrávené učením a chtěly jsme vytvořit něco, co nám bude dávat větší smysl.
Cítíte se ke svému povolání povolaná?
Určitě. I proto jsem svou monografii nazvala Povolání: Šedá. Vzniklo to náhodou u lékaře, kde jsem do dotazníku místo povolání umělec napsala Šedá. Přišlo mi to dost přesné. Celý život dělám jenom to, co chci. Sama si vytvářím kritéria a hodnocení. Proto mě ani nesrazí žádná kritika. Ve chvíli, kdy si pravidla vybudujete zespodu sám, vaše práce stojí na daleko pevnějších základech. Stojí na něčem jiném než na hodnocení ostatních lidí.
Rozhovor vedla Kateřina Štěpánková.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/3.
