Pojem obřad lze volně zaměnit za v odborné literatuře častěji se objevující pojem rituál odvozený z latinského slova „ritus“ značícího řád, obřad nebo obyčej. Kořen tohoto slova se možná nachází ve staroindickém jazyce posvátných textů sanskrtu, v němž se vyskytuje slovo „rita“, jímž je označováno vše, co se děje ve shodě s vesmírným řádem nebo co je shodné s řádem obecně. Velká většina obřadů má svůj původ v dávnověku a některé z nich prošly tak složitými proměnami, že jejich původní význam uniká i těm, kteří je dnes provozují.
Rituály lze popsat jako vysoce strukturované a standardizované chování obdařené specifickým symbolickým významem. Ve vyspělých společenstvech jde zpravidla o tzv. rituální setkávání, jehož obsahem je snaha představit se druhým v silně idealizované podobě s cílem potvrdit nároky na výjimečnost společenské pozice. Jejich funkcí bývá zpravidla obrana společně jednajících jedinců vůči vnějšímu ohrožení, posílení stávajících osvědčených norem či praktik a na půdě sportu zejména oslavné „ceremoniální vyjádření“ úspěšnosti, superiority, výjimečnosti nebo úcty. Bývají i součástí procesu překonávání nejistoty v rizikových situacích ve smyslu posílení pocitu bezpečí. Antropologové zpravidla vymezují rituál jako chování aktivované setkáním s vysoce riskantními situacemi ve smyslu fyzického ohrožení či obavou z neúspěchu v různých formách lidských aktivit. Rituálům bývá přisuzována funkce účinné sociální kontroly schopností vyvolávat žádoucí postoje a motivace, navazovat stav přirozené empatie a vstřícné komunikace.
Rituály v terapeutických skupinách
Rituály provázejí člověka od nejstarších dob. Jejich charakteristickým rysem je závaznost daná tradicí a výrazný symbolický význam v hlubokém propojení s identitou určitého společenství. Terapeutické komunity jsou si tohoto potenciálu vědomy. George De Leon (2001) označuje terapeutickou komunitu za „vysoce ritualizované prostředí“. Rituály jsou v této komunitě všudypřítomné a jednotlivá společenství si vytvářejí jejich svébytné formy. Vznikají a vyvíjejí se víceméně spontánně jako výtvor kolektivního nevědomí ve smyslu Carla Gustava Junga. Nelze je beze zbytku naplánovat, i když podněty a vzory obvykle přicházejí zvenčí, např. z jiných komunit. „Nasedají“ však na potřebu rituálů ve společenství samotném. Rituály v terapeutické komunitě souvisejí i s jejím spirituálním, sebepřekračujícím rozměrem. Terapeutické komunity jsou jedním z mála typů novodobých společenství, která si vytvářejí rituály v původním – respektive prapůvodním – slova smyslu, nikoliv pouze jejich sociální napodobeniny či metafory v podobě firemních večírků, módních přehlídek a soutěží o miss či superstar.
„Velká většina obřadů má svůj původ v dávnověku a některé z nich prošly tak složitými proměnami, že jejich původní význam uniká i těm, kteří je dnes provozují.“ (Foto © Shutterstock.com.)
Ranní hinduistický rituál (jógový pohled)
V Indii si hinduisté každé ráno při vstupu do své domácí svatyňky označí červeně prostor mezi obočím. Je to pomyslné třetí oko symbolizující boha Šivu – jako vědění bez využití smyslového vnímání, které pomocí smyslových orgánů vytváří určitou představu o světě, potažmo o životě. Třetí oko, které je takto označeno, zintenzivňuje směr pozornosti člověka a učí ho vidět, i když má oči zavřené. Je to určitá tradice, jež pomáhá směřovat k vnitřnímu prvotnímu impulsu, který v intuici získáváme. A my se můžeme ptát, odkud tyto signály získáváme. Nabízí se nám vysvětlení, jež pramení z jógové filozofie. Získáváme ho ze zdroje, na který jsme všichni napojeni. Ten zdroj, nebo jinými slovy univerzální síla, láska, bůh, se v nás projevuje lehkým napovídáním. Když jsme dostatečně citliví, což se nám při praxi jógy postupně stále více daří, můžeme v sobě jeho hlasy zaslechnout. A tak ranní označení třetího oka může být jakýmsi poděkováním či směrem pozornosti, propojením se s touto univerzální silou. Ten, kdo si toto místo neoznačuje, může vnímat tuto vyšší sílu také například v podobě hinduistického panteonu bohů, kterých je neuvěřitelně mnoho. Každý člověk si vybírá boha, který mu vyhovuje, a skrz jeho uctívání mu věnuje pozornost. Jógová filozofie říká, že vše je jednou a to jedno je součástí všech entit, které se vyskytují. O tom „jednom“ daný živý jedinec nemusí vědět, protože to necítí a nevnímá. Jde-li cestou jógy, dochází k postupnému ostrouhávání tuhých vrstev a slupek, které poodhalují jemnější vnímání. V tomto zjemněném vnímání pak může člověk začít více rozlišovat a nachází odpovědi, které má v danou chvíli nalézt. Stává se receptivnějším a více napojeným na svou podstatu, která má vazbu k podstatě všeobjímající.
„V Indii si hinduisté každé ráno při vstupu do své domácí svatyňky označí červeně prostor mezi obočím. Je to pomyslné třetí oko symbolizující boha Šivu.“ (Foto © Shutterstock.com.)
Člověk nemusí být nutně věřící a mít jasnou, konkrétní představu, čemu věří. Může věřit v sílu, která existuje, je součástí jeho samotného a pomáhá mu jít vpřed na cestě životem. Stačí si uvědomit, že nejsme nikdy nedokonalí, protože univerzální síla, jež je v nás, je dokonalá. Jen naše chování a vnímání světa a života může být trochu zastřené, protože jsme došli pouze k určité formě poznání, kterou nám naše mysl a zastřené vědomí v danou chvíli umožňují. Neznamená to však, že jsme nedokonalí. To platí i o ásanách a technikách jógy. Když praktikujeme jógu, naším cílem dozajista není praktikovat špatně a nedokonale. Děláme to, jak nejlépe umíme, a to je dokonalost dané chvíle. Pravidelností ji poznáváme a rozvíjíme, posunujeme dál do sfér vyššího vnímání. Někomu to může trvat měsíc, rok, dva, jinému celý život nebo jiný časový úsek. Je to vždy jen takové, jaké to má být. Máme se potkávat se situacemi, které máme v danou chvíli prožít, a na nich se něco naučit. A tak je o nás vždy dobře postaráno. Objevujeme se na místech, kde se máme objevit, s lidmi, se kterými máme být, a skrze zrcadlení se učíme být schopni se na sebe dívat s odstupem pozorovatele.
Přechodové rituály
Přechodové rituály mají doprovázet jedince nebo skupinu lidí při přechodu z jedné životní fáze do druhé, při přechodu mezi různými obdobími, sociálními stavy. Často se jich účastní všichni příslušníci dané skupiny nebo společenstva. Umožňují zažít „prahový zážitek“ – stav na rozhraní dvou zkušeností, stav, kdy člověk nepatří nikam. Prvním takovým místem bylo podle mýtů již vyhnání z ráje. Průchod rajskou branou ze stavu nesmrtelnosti do smrtelnosti a vědomí. Německý básník Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) vyjádřil přechod do nové fáze vývoje skrz přechodnou dobu utrpení slovy: „Zemři, by ses zrodil.“ Většinou k přechodovým rituálům patří i nějaký symbol prahu. Místo, které souvisí s přecházením, změnou. Může to být most, překážka položená přes cestu, zvířecí kůže, kterou je třeba přeskočit, nebo brána, kterou procházejí svatebčané při svatbě.
„K přechodovým rituálům patří i nějaký symbol prahu. Místo, které souvisí s přecházením, změnou. Může to být brána, kterou procházejí svatebčané při svatbě.“ (Foto © Shutterstock.com.)
Odhozené kamínky
Přechodovým rituálům se věnoval francouzský antropolog a religionista Arnold van Gennep (1873–1957). Ten také podrobně charakterizoval tři části životních změn – vykročení z jednoho stavu/prostoru, pak pobyt „mezi světy“, v přechodné fázi na území nikoho, a nakonec přijetí/začlenění do nového společenství. Rituál pak má rovněž tři části. První usnadňuje zažít loučení, pak jsou rituály pomezní, rituály prahu, a nakonec uvítací rituály, přijetí v novém světě. Přechodové rituály se odehrávají v mnoha situacích a podobách, od velkých obřadních slavností až třeba po pouhé přidání kamínku na stejné místo, jako to dělali poutníci při přechodu sedla mezi dvěma vrcholy.
Hranice a imunita
Hranice jsou důležité pro každého; lidé s poruchami imunity mají často také problémy s udržením vlastních hranic vůči ostatním. Hranice společenství, územní hranice byly a pro některé národy dodnes jsou posvátné. Pro jejich vymezení pak stačí nějaký přirozený objekt, řeka, skalní útvar apod. Ve společnosti, jež nechápe, proč respektovat cizí hranice, se vyskytuje více manipulace, duševního teroru i fyzického napadání. To jsou ostatně také projevy nerespektování cizích hranic. Souvisejí s ním někdy i tělesné projevy, např. snížená imunita, jinak řečeno obranyschopnost. Jako hranice dvou světů byly údajně chápány i triumfální oblouky starého Říma. Vojevůdce s kořistí jím prošel, aby se navrátil ze světa válečného tažení, z nepřátelského území zpět mezi „své“, a stal se opět obyvatelem „věčného města“.
Speciální ochrana proti duchům
Obřady doprovázející narození dítěte začínají jeho vznikem a vývojem ještě před narozením. Pro těhotnou ženu je to období změny, přechodu z jedné životní fáze do druhé (známé tři fáze: panna – matka – stařena). Těhotná žena je „posvátná“ a chráněná. Dodnes je například těhotenství v Tibetu považováno za způsob, jak se spojit s bohy a duchy. Těhotné ženě tak nesmí nic chybět po fyzické ani psychické stránce a stará se o ni nejen manžel, ale i ostatní rodinní příslušníci. Výraz „jiný stav“, který nabyl v naší civilizaci i poněkud pejorativní význam (gravidita je téměř jako nemoc, indispozice), znamená prostě stav vyžadující jiné zacházení. Těhotné ženy měly vyhrazen svůj příbytek, musely se chránit proti špatným vlivům a dodržovat různá tabu (nejíst určité pokrmy, nevycházet po setmění, nemýt si vlasy po západu slunce…), což jsou vlastně negativní rituály, obřady konané proto, aby se něco špatného nestalo, v tomto případě aby ženě a dítěti nemohli ublížit zlí duchové.
V takzvaných moderních civilizacích jsou již tyto rituály většinou odstraněny, ale například ženy v Tanzanii se musejí dodnes vyvarovat konzumace potravin jinde než doma, nesmějí se dotknout nohou hladiny vody, ohýbat se, nosit přiklopený hrnec či se dívat na ošklivou osobu; navíc si v šestém měsíci oholí hlavu. Roli hrál třeba i empiricky ověřený jídelníček pro těhotné a tabu byly potraviny, které mohly vývoj plodu ohrozit. Je veřejným tajemstvím, že řada rituálů má svůj docela racionální základ. Tak třeba mužská obřízka je účinnou prevencí proti infekcím genitálu, a jak se na výzkumech z jižní Afriky ukázalo, snižuje i riziko přenosu HIV.
„Obřady doprovázející narození dítěte začínají jeho vznikem a vývojem ještě před narozením. Pro těhotnou ženu je to období změny, přechodu z jedné životní fáze do druhé.“ (Foto © Shutterstock.com.)
Převlékání košilky
Narozené dítě je také „příchozí“ cizinec, nový člen společnosti. Uvítací obřady symbolizují jeho přijetí. V Tibetu, ale i v některých muslimských zemích, je napříkad pohřbívána placenta – původní košilka – a dítě je oblečeno do košilky utkané lidskou rukou. Dítě také berou do náruče další členové společenstva, kmene. Pokládání dítěte na zem, které dodnes praktikují například některé africké kmeny, badatelé vykládají jako svěření ochraně univerzální matky Země. Jiní však s takovým výkladem nesouhlasí a tvrdí, že to je symbolické postavení dítěte na zem, příchod ze „života před životem“ do pozemského těla. Dítě dostává jméno, podle zvyklostí je pokřtěno nebo například obřezáno a zasvěceno tak vlastně božstvu. Je také obvyklé rituálně provádět důležité úkony „poprvé“ – první koupel, ostříhání nehtů a vlasů apod. Pak se ve věku, kdy je v té které společnosti obvyklé přijímání mezi dospělé, dítě podrobí rituálům dospělosti. V pojetí přírodních národů se nám mohou jevit jako kruté, protože jsou často spojeny s násilím, s tělesnými změnami (třeba s vyražením zubu, trháním vlasů nebo řezáním do kůže). Specifickou kapitolou jsou rituály pohřební. Je třeba společně se rozloučit, přijmout myšlenku na to, že někdo už vedle nás nikdy nebude. „Odtruchlit“ si ztrátu. K tomu sloužilo i určité vyloučení pozůstalých ze společnosti na přechodnou dobu, třeba černým oděvem nebo černou páskou na rukávu, jejich neúčastí na některých společenských akcích…
„Specifickou kapitolou jsou rituály pohřební. Je třeba společně se rozloučit, přijmout myšlenku na to,
že někdo už vedle nás nikdy nebude. Odtruchlit si ztrátu.“ (Foto © Shutterstock.com.)
U většiny lidí je smrt spojena i s vírou nebo s otázkami týkajícími se posmrtného života. To „prosakuje“ i do myšlení racionálních materialistů. Pohřební obřady a rituály sice již nemají tak zjevně prahový charakter jako ve starém Egyptě, ale přechod do života po životě (v jakékoliv představě) je stále přítomný. Již Arnold van Gennep se zabýval vírou v to, že tzv. nekřtěňátka zůstávají v předpeklí. Nekřtěňátka jsou podle tradice děti, které zemřely tak brzy po narození, že ještě nebyly pokřtěny, neprošly rituálem přijetí do života, a proto i po smrti musejí na pomezí, tedy v zemi nikoho, zůstat.4 Ve výše uvedeném textu jsme „propluli“ různými tezemi o rituálech a rovněž zajímavými typy rituálů, jejich smyslem a účelem. Zůstává ještě spousta těch, které se do příspěvku nevešly, zejména v rovině rituálů osobních (vyjít v důležitý den z bytu pravou nohou, poplivat pro štěstí). O nich si povíme třeba někdy příště.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2018/6.
