Duchovní život nemusí být vyhrazen jen chrámům a posvátným textům. O tom, že spiritualita se může žít i ve všednosti, s nádobím v ruce a poezií v srdci, hovoří unitářský duchovní Petr Samojský, jehož kniha Spiritualita všedního dne nabízí otevřený a hluboce lidský pohled na vnitřní svět člověka mimo tradiční náboženské rámce. V rozhovoru přibližuje, proč je pro něj autenticita důležitější než doktrína, proč považuje společenství za zásadní a jak lze i bez velkých slov žít život s duchovní hloubkou.
Jedna z tvých posledních knih se jmenuje Spiritualita všedního dne. Proč sis zvolil právě tohle téma?
Protože mne dlouhodobě zajímá. Už spoustu let, od prvotního zájmu o duchovní otázky jsem přemýšlel, jak se rozměr spirituality objevuje v mém vlastním životě, jak se k němu vztahuji a také kde jsou hranice spirituality, zejména s ohledem na organizované náboženství. A vlastně od počátku jsem se vzpouzel stereotypům, které jsou s náboženstvím spojené. Když jsem byl v mládí v některých situacích konfrontován s názorem, že když nejsem v náboženské organizaci, nejsem správně věřící a duchovně praktikující, vadilo mi to a vnímal jsem, že to je nějak nespravedlivé. Unitáři mě v takových úvahách ještě víc podnítili, protože v unitářství je v pořádku, že společenství tvoří lidé s různými náboženskými názory a důležitá není de nice, ale autenticita toho, co člověk z hlediska spirituality prožívá. To vytváří prostředí pro otevřený dialog. O spiritualitě z tohoto úhlu se moc nepsalo a ani nepíše. Takže jsem vnímal, že je tu prostor pro ospravedlnění řekněme všední spirituality, která by nebyla zakalena náboženskými konstrukcemi.
Kdy jsi začal přemýšlet o tom, že bys k tomuto tématu napsal knihu?
Když jsem dopsal knížku Spiritualita nejen pro skeptiky. Chtěl jsem na to téma navázat ještě z jiného úhlu a zaměřit se na to, co si člověk může prakticky v životě počít, když třeba necítí, že by se mohl stát součástí nějakého společenství, které se věnuje organizované spiritualitě, a zároveň uvažuje o duchovních otázkách. Chtěl jsem takovým lidem nabídnout nějaké možné přístupy k tomu. Zkrátka v praxi ukázat, že když člověk žije svým autentickým vnitřním životem, není nijak omezen v jeho praktikování oproti někomu, kdo je součástí organizace, která se spiritualitou zabývá. A dokonce že se dá i systematicky a racionálně, při zachování citového vnímání, pracovat se spiritualitou tak, že si vytváříme svou praxi a třeba své vlastní rituály a obřady. Vycházím z toho, že v určitém smyslu je každý z nás duchovním člověkem, protože spiritualita je vetkána do našeho bytí. Navazuje na to, kdo jsme a že jsme. Otázka, kdo jsem já a proč, je vlastně první spirituální otázka a zároveň ta hlavní, kterou si člověk musí klást. Klade si ji i beze slov a svým životem na ni odpovídá. Církve a jiné duchovně založené organizace poskytují odpovědi, ale to jsou pouze možné alternativy, a osobně si myslím, že je dobré s nimi pracovat, to znamená přijmout je za své anebo je odmítnout, ale až poté, co si na tu otázku, kdo jsem já a proč, najdu vlastní odpověď.
Obálka knihy P. Samojského Spiritualita všedního dne, vydala OŠS v roce 2020. (Archiv OŠS.)
Posunul se nějak tvůj prvotní záměr během doby, než jsi tuhle knihu dokončil?
Moc se nezměnil, protože mně vlastně stále v mysli naskakují podobně zaměřené myšlenky, které mne v tomto tématu udržují. Zesílí pokaždé, když někoho potkám a uvědomím si, že žije krásným bohatým duchovním životem, aniž by to stavěl na odiv, aniž by to vůbec nazýval slovem „duchovní“. Takže jsem pořád v sobě měl živenou motivaci uchopit to téma trochu jinak, zaměřit ho do praktického života. Ovšem narazil jsem na problém srozumitelnosti způsobený určitým stereotypním myšlením: ve středoevropském prostředí tradičně například typu, že náboženství rovná se kostel, posvátné písmo rovná se bible a podobně. Je to v našem myšlení příliš pevně za xované. Takže když řekneš, že mýt nádobí při bdělé pozornosti je taky náboženství, nebo že báseň, která mne oslovuje, je mou biblí, stáváš se podezřelá. Jako unitáře nás tohle nepřekvapuje, protože v odmítání stereotypů spočívá naše tradice (viz například Čapkovo prohlášení, že pro nás neplatí tradičně náboženské „co je v bibli, to je pravda“, ale „co je pravda, to je biblí“), ale pochopil jsem, že ta moje kniha vlastně pro někoho může být heretická – ne proto, že by odporovala nějakému konkrétnímu světonázoru, ale prostě nabourává klišé. A to jsem se snažil ji psát tak, aby byla přístupná v jednoduchosti pojetí úplně každému.
Kdybys měl pojmenovat jeden hlavní cíl té knihy, co by jím bylo?
Právě narušit běžně užívané rozdělování spirituality náboženské a nenáboženské, a možná ještě obecněji vzato dělení sekulárního a duchovního. To, že žiju, má samo o sobě vždy od narození spirituální jádro, duchovní esenci. Správně položenou otázkou proto není, zda toto v sobě mám, ale jak se s tím popasuji, co s tím mohu dělat, co s tím dělat chci. Takže jsem chtěl otevřít různé praktické náměty, jak se k tomuto tématu stavět, jak si život v tomto ohledu ve svém vlastním stylu kultivovat.
To ses svou odpovědí už opakovaně dotkl vztahu náboženství a spirituality. Předpokládám, že pro tebe jako unitářského duchovního musí být religiozita, tedy náboženská spiritualita, důležitá. Jaká je dnes z tvého pohledu dynamika tohoto vztahu mezi náboženskou a nenáboženskou spiritualitou? Podle mne totiž nemalá část společnosti dnes náboženskými organizacemi spíš trochu opovrhuje a módní je nenáboženská spiritualita. Někteří religionisté si dokonce myslí, že má potenciál nahradit tu náboženskou. Jako jeden z hendikepů církví uvádějí, že role duchovního jako prostředníka mezi člověkem a Bohem může spontánnost a autenticitu prožitku a sebepoznávání omezovat nebo blokovat. Jenže třeba unitáři ve své staletí dlouhé tradici s prostřednictvím kněze mezi Bohem a člověkem nikdy nepracovali. Jak se díváš na tohle určité napětí?
Já to takto vůbec neberu. Prostě vycházím z toho, že spiritualita je něco přirozeného v každém člověku – jako ono bytostné tázání. Potom se může stát příznivcem nějaké náboženské organizace nebo církve, ať už té tradičněji pojaté, nebo liberální, ale zároveň může dělat svou vnitřní, nebo řekněme osobní praxi vlastním způsobem. Důraz jsem chtěl i v té knize dát na to, že je jen v mé kompetenci se rozhodnout, komu uvěřím a čemu, případně někomu svěřit přístup k mé duši a umožnit mu, aby ji nějakým způsobem formoval, ale stejně je výchozí i konečná odpovědnost jen na mně. Když se takto někomu svěřím, jsem za tento krok stejně zodpovědný pořád jen já. A přesně ze stejného důvodu se chci zcela vyhnout určité lacinosti toho pohledu, který je dnes módní a tyto věci porovnává anebo se povyšuje nad to druhé. Obě tyhle formy spirituality, to znamená tradiční organizovaná i individualistická alternativní, mohou být stejně alibistické a povrchní, nebo hluboké a autentické. Navíc člověk, jenž se hlásí k nějaké tradici, která je organizovaná a dlouhodobě formovaná po staletí, to stejně vnitřně prožívá po svém a nejde říct, že by byl nějak uni kovaný nebo ve vleku ideologie. Prostě vždy žije individuálním vnitřním životem i v rámci širší tradice. Jde v podstatě jen a jen o to, jak moc se dokážu vědomě soustředit na to vnitřní, ať již přes tradici, nebo sám. I když mi společenství dává nějaký rámec, přesto to směřuje ke mně. Což ale neznamená, že kladu důraz na individualismus, kladu jej na tu zmíněnou vnitřní odpovědnost.
Jaká je role společenství v tvé osobní spiritualitě?
Pro mne je společenství naprosto zásadní věc. Když se člověk v rámci svého duchovního života pohybuje sám, pouze ve svém vlastním světě, je to podobné jako ve společenském životě: stává se takovým zvláštním samorostem, který může být až excentrický vůči ostatním. Osobně jsem velmi vděčný za to, že mi společenství dává vždycky nějakou zpětnou vazbu. Společenství, se kterým mohu mít průběžně dialog, komunikovat s ním o tom, co jsou moje hodnoty a jak se k čemu vztahuji, mi do jisté míry zaručuje určitou objektivitu pohledu a to, že neuvíznu pouze ve svých myšlenkových konstrukcích. A je ještě cennější, opět jako v sociálním životě, když je takový vztah dlouhodobý. Protože pak jsme v hlubší úrovni vzájemnosti a má to svým způsobem to, čemu říkám terapeutický efekt.
Spiritualita je něco přirozeného v každém člověku – jako bytostné tázání. (Foto © Shutterstock.com.)
Pro mne je v téhle tvé knize nejsilnějším postřehem pasáž, kde popisuješ otevírání okna spirituality, která s tímhle vlastně úzce souvisí. Tím, že otevíráš pomyslné okno své spirituality okolnímu prostředí, přestaneš chránit vlastní křehkost a vystavuješ se potenciálnímu zranění toho nejcitlivějšího, co v tobě je, ale bez tohoto aktu se ochuzuješ o obohacující komunikaci, dialog. Bez něho tvému duchovnímu životu nutně nějaký rozměr chybí.
Ano, přesně, to je to prolnutí se s druhými. Pomyslný most, prostor, kde se propojuji s myšlenkami, ale i city a prožíváním ostatních. Pro mne je to naprosto klíčové. Svou duchovní esenci, kterou v sobě každý máme, nahlas sdělovat sám sobě, druhým a komunikovat o ní, sdílet zkušenosti z ní. A takový proces sdílení není jen o mluveném slově, patří sem jakákoli služba světu, naše činnost, skutky pro druhé. Ne každý, kdo žije hluboce duchovním životem, je schopen o tom mluvit slovy, ale přesto tohle pomyslné okno spirituality otevírá světu doširoka a komunikuje s ním nonverbálně. Porozumění si navzájem probíhá na úrovni toho, co koná.
Tím se dostáváme z určitého obecného rámce ke spiritualitě všedního dne v praxi. Mně osobně samotný pojem spiritualita všedního dne asociuje, že bych s ní měla pracovat vědomě. Někdo to má třeba skrze zpětnou re exi prožitého, další si naopak spiritualitu v praktickém životě nějakým způsobem plánuje, třeba si předem určí, kdy zařadí modlitbu nebo meditaci. A pak je další kategorie lidí, jejichž spiritualitě říkáš bezděčná, ti nad tím vědomě neuvažují. Jak se pohybovat mezi těmito typy?
Jsou to rozdílné způsoby, ale to neznamená, že nějaký je účinnější nebo správnější než druhé. To platí i pro to, co označuji jako bezděčná spiritualita, kdy člověk svým životním dílem i tím, co koná pro druhé, vykazuje hlubokou spiritualitu, ale nemluví o ní a možná o ní ani neuvažuje v pojmech, jaké teď v tomto rozhovoru používáme, a přesto to může být účinnější než třeba modlitba či meditace. Pak je tu záměrná práce a v ní každému podle osobnostního typu vyhovuje něco jiného: někomu plán, řád a systém, někomu zpětná re exe. Někomu může naopak škodit, když se pokusí práci se svou spiritualitou plánovat. Každopádně výsledek všech těchto nejrůznějších přístupů se vždy projeví stejným způsobem: totiž etickou kvalitou daného člověka, jeho přístupem k druhým. A svým způsobem moudrostí a autenticitou. Já se spíš snažil obsahem té knihy povzbudit člověka, který to čte, k nějaké introspekci: uvědomit si, jak žije, co pro něho znamená žít a kde má své zdroje a způsoby spirituality. A pak uvážit, zda by s tím mohl a chtěl pracovat a zda by mu to k něčemu bylo. Určitou typologií možností pohledu do sebe otevírat možnosti kultivace svého osobního duchovního života.
Když v té knize píšeš o prožitku, uvádíš jeho čtyři fáze: uvítání, zpřítomnění, přijetí a překlenutí, a pokud to vnímám správně, tak máš za to, že ať už se jedná o bohoslužebné shromáždění nebo jen letmý zážitek během dne, měly by v něm být tyhle fáze zastoupeny, respektive člověk by si je měl uvědomit. V čem je to z tvého pohledu důležité?
Mně to připadá podstatné pro respektování základního principu změny. Vše, co je, nějakým způsobem začalo, nějakým způsobem trvá, končí a každý konec něčeho je zároveň začátkem něčeho dalšího. To je proces, který se kolem nás neustále všude opakuje. Tohle orámování událostí nebo jejich fází vyplývá z principu změny a lidský život je nepřetržitým procesem změn. Uvědomovat si tyto fáze může pomoci lépe je v životě přijímat, nevnímat některé věci třeba jako nespravedlnost nebo křivdu, lépe se s některými věcmi srovnat. Když si připomeneme tyto principy u událostí všedního života, a tím spíš, když jsme schopni s nimi vědomě pracovat, pomáhá to vnímat přirozený řád věcí.
Dá se podle tebe duchovním prožitkem zásobit? Něco si připravit a z toho pak čerpat?
O tom bych vůbec nepochyboval. Je to podobné jako s imunitou. Podle způsobu života svůj imunitní systém nějak posiluji nebo oslabuji a silná imunita mi je pak oporou v době, kdy intenzivněji hrozí nemoci. Slabá imunita naopak znamená, že jsem k nim náchylnější. Spiritualita funguje v podstatě na stejném principu. Obrazně řečeno: mohu si utužovat svůj vnitřní „duchovní imunitní systém“, a pak když přijde krize nebo nějaká horší doba, z toho mohu čerpat. Není to samozřejmě nijak měřitelné počtem odmeditovaných hodin nebo hodin strávených procházkami v přírodě a podobně, takže jsme zase u toho, co mne osobně, každého z nás jinak, naplňuje a posiluje. A také bez ohledu na to, co si myslím o světě, zda se hlásím k nějaké interpretující doktríně, jestli jsem příslušníkem nějaké organizace a tak. Někdo by mohl říct, že účelem duchovního života je například vnitřní klid. Ale někdy naopak neklid je tím, co pobízí a ponouká a nutí jít dál… Řekl bych, že smyslem spirituality je autenticita prožitku vlastního pramene bytí. A z té opravdovosti pak vzniká potřebná duchovní imunita a všechny cesty k tomu vedoucí jsou správné. Z toho pak lze účinně čerpat.
Pomyslné otevírání okna spirituality, to je prolnutí se s druhými. Pomyslný most, prostor, kde se propojuji s myšlenkami ostatních. (Foto © Shutterstock.com.)
Když se řekne spiritualita všedního dne a ty si vybavíš svůj včerejší den – co z něj ti utkvělo jako vědomě prožívaný okamžik? Tedy pokud ti ve vztahu k tvému soukromí nijak nevadí o tom mluvit.
Šel jsem vynést kompost na zahradu a cestou zpátky jsem běžel, protože, jak mí přátelé potvrdí, neumím chodit pomalu. Uklouzl jsem na sněhu a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Běžným pohledem lze říct, že na tom samozřejmě není nic spirituálního, jenže pro mne je to už věc v kontextu prožívání. Jak jsem dopadl na ruce, ucítil jsem strašnou bolest. V tu chvíli se jakoby zastavil čas, a i když to je naprosto banální situace, tak s odezníváním té bolesti to pro mne byl okamžik, kdy jsem cítil dotek něčeho, co mne přesáhlo – pocit potenciálního nebezpečí třeba ze zlomeniny a zároveň vděčnosti, že se „nic nestalo“. Jasně, je to banální situace a jak se to stalo, tak je to pryč. V kontextu dalších událostí to vůbec nic neznamená. Ale ten prožitek ve mně zůstal a pro mě to vlastně je duchovní zkušenost. Takhle bych ovšem mohl brát včerejšek okamžik za okamžikem, a je to vlastně pořád stejně spirituální čas, protože každý z nich má v sobě potenciál mi zpřístupnit dotyk toho, co mne přesahuje.
Jedna z cest k duchovnímu prožitku i mimo organizovanou spiritualitu se nabízí skrze umění, jak pasivně, když vnímáš tvorbu druhých, tak i aktivně, když vědomě tvoříš. Ty sám s tím pracuješ: píšeš, skládáš hudbu, vedeš kapelu Kolorej, hraješ na kytaru, sitár, točíš si videoklipy. Je pro tebe tohle cesta ke spiritualitě?
Upřesním – je to pro mne „také“ cesta ke spiritualitě. A rozhodně, tohle je pro mne osobně další ze způsobů vědomé, záměrné práce se spiritualitou, byť to možná navenek jako spiritualita vůbec vypadat nemusí. Tvorba, tedy sdílené nebo individuální vytváření něčeho, je pro mne osobně hluboce naplňující proces, který zase má ony zmíněné fáze: začátek v prvotním nápadu, pak samotný proces tvorby, který ostatní nějak modi kují, sdílené diskuse, následně celý proces vyústí v něco hotového, co se uzavře a zároveň se od toho odvozují další nápady. Je to tedy kontinuální práce a má to pro mne i rozměr společenského sdílení, protože třeba v kapele se musíme shodnout na nějakém způsobu pojetí a kultivace základního nápadu probíhá společně. S pasivním přijímáním umění to mám podobně – je to pro mne důležité, jsou to prožitky, které mne posilují. Vnímání díla někoho druhého pro mne není jen estetickým vjemem, byť samozřejmě i vnímání krásy je duchovní kvalita, ale je to pro mne vždy určitá výzva, co si s tím sám počnu dál, kam mne to dovede.
Smyslem je získat vnitřní klid, to je potřebná duchovní imunita, a všechny cesty k tomu vedoucí jsou správné. (Foto © Shutterstock.com.)
Máš nějaký každodenní rituál, který pomáhá zvědomit nebo prohloubit prožitek daného času, konkrétní chvíle?
To je těžké. Já to beru tak, že prakticky všechno, co dělám nějak pravidelně, co v pravidelnosti opakování vnímám, má tenhle potenciál. To znamená, že se stává takovým rituálem přesahu. Mytí rukou, kdy vnímám dotyk mýdla a vody. Obouvání bot. Vsouvání klíče do zámku dveří. Napít se kávy. Jít na houby. Pozorovat, jak se někdo tváří. Den je plný rituálů. Kdybych nevyslovil slovo Bůh, stejně by tam všude byl. Jsem navyklý sám se sebou neustále vést vnitřní dialog, snažím se z určitého odstupu průběžně pozorovat, co se ve mně děje, a vědomě tomu být přítomný, být svědkem sama sebe. To je moje spiritualita všedního dne.
Rozhovor připravila Kristýna Ledererová Kolajová.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2021/01.
