Ivana Mia Málková je spoluzakladatelkou Školy Hrou, první soukromé školy v České republice. Působila v ní současně jako ředitelka a učitelka, později i jako majitelka. Své zkušenosti nabyté z mnohaleté praxe ve školním prostředí nyní uplatňuje jako koučka a mentorka, opět zejména ve školství. Žije v přírodě v malém domku za
Prahou. Ráda fotografuje. Sama o sobě tvrdí, že se nechává vést intuicí se záměrem inspirovat a podpořit. Je pro ni velmi důležitá svoboda, vzájemná úcta a rovnost mezi dospělými a dětmi. Říká: „Každý z nás je jako ptačí pírko. Samo o sobě je nádherné a jedinečné, ale jen spolu s ostatními umožňuje ptákům létat. Až se společně vzneseme do nebes a zříme jizvy, které naší planetě působíme, věřím, že slzy soucitu otevřou naše srdce.“
Jedno z témat časopisu Tvůrčí život se jmenuje Důležitost vzdělání pro víru obecně. Jak podle tebe vzdělání ovlivňuje víru?
Téměř polovinu života jsem žila v době, kdy byli věřící lidé v nemilosti režimu. Je-li někdo z lidí, se kterými jsem v kontaktu, věřící, zpravidla to o nich nevím. Naopak vím o lidech inspirujících se východními filozofiemi. Ale u těch zase nevím, jaké mají vzdělání. Upřednostňuji seznamování se s lidmi jen podle křestních jmen, aniž bych znala jejich společenské pozice. Jak konkrétně tvoji víru či duchovní život ovlivnilo vzdělání? V naší rodině nebyl tradičně věřící nikdo. Jediný, kdo chodil do kostela a modlil se, byla sestra babičky. Já osobně jsem byla na bohoslužbě párkrát ze zvědavosti a o víře jsem nikdy nepřemýšlela. Poprvé jsem se blíže potkala s vírou ve chvíli, kdy jsem do Školy Hrou přijala věřícího pana učitele a občas se s ním dostávala do diskusí na toto téma.
Škola Hrou byla škola prvního stupně, rodinného typu. Co tě vedlo k jejímu založení?
Stalo se to náhodou. Byla jsem vedena. Zavolala mi spolužačka z gymnázia po zápisu mladšího syna ve škole, do které jako dítě chodila, a řekla, že pro něj chce něco jiného. A protože vyhovující školu nenašla, rozhodla se ji založit. Mně nabídla místo učitelky.
Ivana Mia Málková. (Všechny fotografie pocházejí ze soukromého archivu I. M. Málkové.)
Co bylo pro Školu Hrou typické?
Byl to dobrodružný projekt plný spontánnosti, přátelských vztahů, intuitivního vedení, tvořivosti a legrace. V době, kdy teprve vznikala legislativa, neprobíhala kontrola ani centrální nařizování, jsme začínali se dvěma třídami po čtrnácti dětech. Dva vyučující a dvacet osm dětí tvořilo celou školu. Náš sen byl učit srdcem, hravě, v lehkosti a tak, aby nás to všechny bavilo. A hlavně přestat děti známkovat. Tykat si s nimi, učit se formou projektů prostřednictvím knih, příběhů a reakcí na aktuální dění, bez domácích úkolů. Když to šlo, byli jsme venku, spojovali třídy dohromady, hráli divadlo, pořádali charitativní akce, vytvářeli společně s dětmi PR školy, školní časopis a kalendář, komunikovali se známými osobnostmi atd. Zkrátka jsme s dětmi „jen byli“ a do prožívaného dění jsme vkládali předepsané učivo, často tak, aniž si toho děti všimly.
Jakému současnému proudu výuky se váš projekt podobal?
Žádnému a všem. Byli jsme jedineční v tom, že u nás bylo místo pro cokoliv. Jaký byl učitel, taková byla jeho třída. Je třeba si připomenout, že jsme začínali v roce 1991, kdy nebyl k dispozici internet ani odborná literatura. Netušila jsem, že ve světě existují konkrétní pedagogické směry. Pokud by náš projekt zkoumal odborník, našel by určitě prvky Montessori, Waldorfu, unschoolingu, lesní školky, domácího vzdělávání a kdoví čeho dalšího.
Školu jsi spoluzaložila již v roce 1991, krátce po pádu komunismu, kdy většina českých škol učila podle zastaralých osnov. I přesto, že podmínky pro podnikání byly v devadesátých letech rozvolněné, bylo náročné s něčím takto poměrně revolučním prorazit?
Dělo se to samo. Dnes si říkám, že to bylo požehnáno. Žádné překážky. Vše plynulo. Nic jsme neplánovali. Rozhodli jsme se a konali. Spadla nám do klína nádherná budova s velkou zahradou přímo v Břevnově, přicházeli úžasní učitelé, spolupracující rodiče a fantastické děti. Byl to velký pedagogický zázrak.
Museli jste okolí o kvalitách Školy Hrou přesvědčovat, nebo se vám ozývali samotní rodiče?
Byli jsme první soukromá základní škola v republice. Každou chvíli o nás byla reportáž v televizi, rozhlase, v novinách. Chodili k nám studenti z pedagogické fakulty. Vědělo se o nás. První roky jsme měli několikanásobně více zájemců, než jsme mohli přijmout. Velká část rodičů chtěla pro své děti jiný typ vzdělávání, než zažili sami, takže si nás našli. Po několika letech již přicházeli na základě osobních doporučení.
V čem konkrétně vidíš největší přínos „alternativních“ škol?
Jejich nabídka je odlišná od většinové normy. Zakladatelé mají vizi a výhodu, že tvoří školu „na zelené louce“. Většinou jsou zároveň majiteli, takže mají jistotu, že je nikdo v průběhu realizace neodvolá. Vše je v jejich rukách. Od výběru zaměstnanců, místa podnikání až po výběr dětí. To je obrovská výhoda.
Rozdávání slovního hodnocení.
Mají „alternativní“ školy i svá negativa?
Mají. Některé školy vznikají proto, aby se vymezily proti školám ostatním. To se pak vrací ve formě odsuzování a nerespektování ze strany těch, proti kterým se vymezují. Pro nově vznikající školy – myslím, že v dnešní době již slovo alternativní není úplně přesně popisující – také může být rizikem umět rozhodnout, jaký počet „odlišných“ dětí přijmout, aby skupina dětí byla různorodá. Další nevýhodou je, že se často setkávám s faktem, že je na „odlišné“ školy ze strany státu pohlíženo jako na nevítané. Projevuje se to pak zejména v účelově zaměřených inspekčních kontrolách nebo při zamítání nových žádostí o zařazení do sítě. To vnímám jako nerovné podmínky.
Máš zkušenost s dětmi, kterým více vyhovuje „tradiční“ vzdělávání? Proč tomu tak je?
Existuje mnoho dětí, které se v tradičním procesu cítí dobře a skvěle tam fungují. Záleží na tom, co si pro ně jejich rodiče přejí a co jim vyberou. Nejde říci, pro které dítě je který typ školy lepší. Mnohokrát jsem byla překvapená, když z naší školy přešlo dítě jinam, jak „spolehlivě“ tam fungovalo. Hrají v tom roli vztahy k pravidlům, postoje, míra zodpovědnosti, soběstačnost, důvěra a etické normy.
Pokud srovnáš vývoj dítěte, které prochází systémovým vzděláváním, oproti vývoji dítěte navštěvujícího například Školu Hrou, v čem je největší rozdíl?
Nesrovnávám podle typů škol. Ve stejném roce, jako vznikla Škola Hrou, se začaly podobným způsobem vzdělávat děti i ve státních školách. Osobně jsem byla v kontaktu s paní ředitelkou Kašovou a s řediteli Kotalem a Beranem. Všichni dokázali v oblasti státního školství pedagogické zázraky. Jde o přístup k dětem. Vyučovat smysluplně, tedy spíše být dětem laskavým průvodcem a inspirátorem. Diskutovat s nimi, hledat ve složitých situacích konsenzus, vést je k spoluzodpovědnosti atd. Naši absolventi mají mnoho společného. Ti, se kterými jsem v kontaktu, jsou šťastní. Peníze k nim přicházejí skrze činnosti, které je baví a ve kterých jsou výjimeční. Mnozí z nich tyto dary projevovali už v první třídě. Jsou soběstační, samostatní, tvořiví, úspěšní, mají smysl pro humor a mnoho přátel.
Kde shledáváš největší mezery v klasickém školství? A je možná náprava systému?
Učím se nerozdělovat školství na klasické a jiné. Školství tvoří jednotliví učitelé. A já mám to štěstí, že potkávám tzv. pedagogické anděly. To jsou vyučující a vedení škol, kteří mají otevřené srdce. Mají děti rádi. Zajímají se o ně jako o lidské bytosti. Vytváří pro ně bezpečné prostředí, ve kterém děti mají prostor se svěřit, když prožívají něco nepříjemného, a je to bráno vážně. V každé škole, ve které jsem byla, je vždy alespoň jeden takový anděl. A to stačí. Protože od něj se to světlo šíří dál. Náprava systému možná není. Ale je možné, aby se měnili jednotliví lidé. A to se děje. Jak říká moje kamarádka: „Pokud na sobě člověk nepracuje sám, je na něm pracováno.“ Vezměme si třeba současnou situaci. Ze dne na den bylo vzdělávání přesunuto do domácností [rozhovor vznikl během koronavirové pandemie, pozn. red.]. Ze zkušeností rodičů a vyučujících, které se ke mně dostávají, je jasné, že se všichni v těchto dvou týdnech naučí více, než když jsou děti v lavicích. A nepůjde ani tak o obsah, jako o osvojení si praktických dovedností.
Jak vzpomínáš na své vlastní školní roky? Vzbudila v tobě i tato zkušenost potřebu měnit školský sytém?
Škola mne nebavila a pamatuji si z té doby velice málo. Dominoval strach, lži, propaganda a uniformita. Ráda jsem chodila na gymnázium, ale jen kvůli spolužákům, se kterými se potkáváme dodnes. Učení mne nebavilo a nerozuměla jsem mu. Nejhorší pro mne bylo pak přežít čtyři roky na pedagogické fakultě. Po jejím absolvování jsem si přísahala, že se už nikdy v životě nechci nic učit. Trvalo mi mnoho let, než se mi podařilo tento slib zrušit a pustit se do sebeobjevování. Ano, i já jsem vstoupila do tvoření školy s určitou dávkou opovržení systémem a pýchou „já vám ukážu, že to umím lépe“. Jsem vděčná jednomu z duchovních učitelů, který mi toto mé nastavení pomohl z mého podvědomí vytáhnout. Mnohokrát jsem si uvědomila, že tím, že tvoříme laskavou a přátelskou školu, dochází k léčení mých zranění souvisejících se vzděláváním. Za tento proces uzdravení jsem hluboce vděčná.
Milovali jsme encyklopedie, učitel Tomáš diskutuje s druháky o lidském těle.
Jsi silná, charismatická a vědoucí žena s vřelým srdcem, která má velkou zásluhu na pozitivních změnách ve vzdělávacím systému. Jiným jsi sama vzorem. Věděla jsi již od dětství, že toto je tvoje cesta?
Děkuji za tvá slova. Je zajímavé slyšet, jak vnímáš mé kvality a přínos. Občas to slýchám od lidí kolem mne. A teprve nyní, s odstupem jedenácti let po ukončení projektu dokážu sama sobě přiznat, že tak vnímám i já sebe. Projekt jsem tvořila spontánně a s láskou, protože jsem chtěla učit tak, jak mne to baví. Nikdy mne nenapadlo, že děláme něco výjimečného nebo nadčasového. To vidím až teď, jak nadčasové to bylo. Jenže někde uvnitř jsem věděla, že to, jak školu tvoříme, je za hranicemi naší země „normální“.
V roce 2010 ses rozhodla s ředitelováním skončit a školu dokonce prodat. Jak sama zmiňuješ, již tě tato práce nenaplňovala tak jako dříve, a psychicky a fyzicky tě vyčerpávala. Kde jsi našla sílu pro toto radikální rozhodnutí? A lituješ ho zpětně?
Rozhodnutí zrálo přes sedm let. Bylo bolestné a probíhalo v mnoha vlnách. Objevilo se mnoho strachů. Cítila jsem se tak, jako bych došla až na samou hranu života a smrti. V poslední fázi šlo již o jediné – zachránit sama sebe a vystoupit ze systému. Na své rozhodnutí jsem hrdá, přestože znamenalo zánik projektu. To mne dlouho bolelo.
Jak ses s bolestí z prodeje školy vyrovnala? Trvalo dlouho, než jsi našla prostor pro své další uplatnění? Nebo jsi již před prodejem cítila, co by sis přála dál dělat?
To je téma na samostatný rozhovor. Prošla jsem údolím stínů, depresemi, totálním vyčerpáním organismu a intenzivní samotou. Stýskalo se mi po osobním a fyzickém kontaktu a dětské přítomnosti (s kolegy, dětmi i rodiči jsme byli zvyklí se při setkání obejmout). Najednou mne nikdo nepotřeboval. Zároveň jsem prožívala stavy vděčnosti a úlevy, že jsem poprvé v životě zodpovědná jen sama za sebe a že mohu naslouchat svým potřebám. Z projektu jsem odešla, aniž jsem měla představu, co bude dál. Občas se objevila zajímavá pracovní příležitost. Jako by mi bylo ukazováno, kde všude o mé zkušenosti mají zájem. Do toho přišel věk 50 až 55 let mého života a s tím bilancování hodnot a priorit a uvědomování si svých darů a dovedností. Od tohoto životního mezníku každý další rok přináší vyšší míru klidu a odevzdání se. Rozpouští se touha po úspěchu a slávě. Přála jsem si a přeju, abych se mohla o své zkušenosti v co nejvyšší míře podělit. A přesně to se nyní děje.
Do výuky jsme zvali inspirující lektory zvenku – tentokrát na téma zvuky a vibrace.
V současné době se ve svém pracovním životě věnuješ mnoha aktivitám. Jsi lektorkou vědomé komunikace, nabízíš konzultace pro nově vzniklé školy, mentoruješ a vzděláváš pedagogy. Také pracuješ jako terapeut, například provádíš životními změnami nebo vytváříš tzv. kruhy všímavosti. Co si pod poslední terapeutickou technikou mohou čtenáři představit?
Nejvíce mne těší, když někoho mohu provázet a nerozlišovat, zda jde o pracovní či osobní oblast. Funguji intuitivně. Ráda improvizuji a následuji to, co je v daný okamžik přítomno. Pro upřesnění, nejsem terapeut. Prý se tomu, čím s lidmi procházím, říká transformační koučink. Ale ani na to nemám příslušný „papír“. Kruhy všímavosti jsou setkání s dětmi, kde se učíme vědomě komunikovat to, jak se kdo cítí, co prožívá, s čím si neví rady. Zkoušíme různé komunikační a relaxační techniky, učíme se vědomě dýchat a prožíváme mnoho dalších situací, které přinese život. Většinou se děti svěřují s tím, co se jim stalo za „nespravedlnost“ a co je trápí. Hledáme možnosti, jak to s paní učitelkou, rodiči nebo kamarády vyřešit.
Jsi otevřená věcem mezi „nebem a zemí“ a jsi silně napojená na přírodu. Bylo tomu tak vždy? A co tě k tomu dovedlo?
Řekla bych, že se mi to děje až teď. Ale kdo ví, možná jsem jako malá mluvila se skřítky v lese. Nepamatuji se. Velice často si uvědomuji, že jsem vedena. Že je o mě postaráno. Že stačí, když své struny nastavím větru, a on je rozehraje božskými skladbami. Učím se držet sama sebe co nejvíce v přítomném okamžiku a v důvěře, že vše, co se děje, je v pořádku a má nějaký vyšší smysl. Prožívám hluboké okamžiky plné vděčnosti za to, co jsem měla možnost zažít a naučit se. Je krásné cítit, jak se i z těch nejhlubších zranění stává zdroj síly a moudrosti. Jak mě to všechno tvarovalo a vedlo k tomu, kým jsem dnes.
Využíváš svoji intuici i v praxi?
Ano, využívám. Miluju svoji intuici. V kombinaci s tvořivostí, schopností propojovat, vidět skryté souvislosti a vzájemně se podpořit k otevření srdcí, je to úžasný dar. Je to jako lehnout si do loďky a nechat se unášet po řece s rukama za hlavou a očima upřenýma na mraky. Odevzdat se proudu, aniž bych tušila, kam mě zanese.
Můžeš popsat konkrétní příklad, kdy ve své práci intuici využíváš?
Spíš popíšu, jak poznám, že ji následuji. Sejdu se s klientem a čekám, co přijde. Někdy je to věta, otázka, příběh nebo poznámka, kterou řeknu, a ono se něco stane. Rezonujeme. Staneme se jednou bytostí, která má přístup k nitru toho druhého. Často stačí jen pohled do očí, pocit. Když se mi podaří to nehodnotit hlavou a jen následovat, dějí se zázraky. Lidé u mě často pláčou. Sedíme v tichu a díváme se do očí. Neradím, nemám cíl. Vracím je k jejich vnitřní moudrosti a klidu. Odcházejí s úlevou.
Dalším tématem tohoto čísla je voda jako zdroj všeho živého. Ty se již několik let staráš o studánku. Jak těžké je ji dnes chránit? Ovlivňují její kvalitu pesticidy?
To ona se stará o mě! Je to zdroj radosti, odpočinku a čistoty. Nechala jsem si udělat rozbor. Ukázalo se, že tam složky Roundupu jsou, ale vzhledem k tomu, že pesticidů je mnoho druhů a jejich kvocienty se sčítají, výsledek jedné položky je k ničemu. Mrzí mě, že naši vládci nemají péči o Matku Zemi jako prioritu.
Čtvrťáci vedou rozhovor s tehdejším prezidentem Václavem Havlem při jeho návštěvě ve škole v roce 2000.
Pozoruješ úbytek vody ve studánce v posledních letech sucha?
Ano, za posledních šest let je úbytek znát, ale pramen zatím drží. Horší je to s okolím studánky – tam jsou dopady sucha výraznější.
Co pro tebe voda znamená v duchovní rovině?
Vodu vnímám jako živou bytost. Voda je mnou a já jsem vodou. Když je mi těžko na duši, ponořím se do jezírka nebo si dám sprchu. Společně s kvalitní čokoládou je to pro mě nejrychlejší antidepresivum.
Tvými přítelkyněmi jsou i kočky a šelmy. Jak jsi k nim našla cestu?
V danou chvíli se objevili. Mé první setkání s tygrem bylo v 70. letech. Sousedka mě vzala do ZOO za tygřími mláďaty. Fotila jsem je a druhý den přinesla snímky osobně. Později, když mi bylo psychicky nejhůř, dostala jsem černou kočku, Kdejsi. Byla mou duchovní průvodkyní téměř 19 let. Díky ní jsem se rozhodla v životě pokračovat.
Co tě v životě těší?
Miluju krásu každodennosti. Možnost jen tak být a počkat, kam mě den zavede. Vzbudit se, až se rozhodne tělo. Jíst, když mám chuť. Dýchat čerstvý vzduch, hladit kočky, povídat si s rostlinami, upéct si chleba, slyšet dětský smích.
Jaký typ výuky je ti nejsympatičtější a proč?
Nemám ráda škatulky. Miluju svobodu, rozmanitost a možnost improvizace. Proto jsem naši školu záměrně nijak nezaměřila. Škola je živý organismus. Každá třída je zrcadlem učitele. Inspiraci beru všude – i v odlišných školách. Důležité jsou pro mě svoboda, úcta a rovnost mezi dětmi a dospělými.
Inspirovala ses ve své praxi zahraničím?
V roce 1991 jsme byli v Dánsku a navštívili devět škol. Od vojenského drilu až po školu založenou hippies. Úžasná zkušenost. Po návratu jsem zavedla vzájemné tykání. Potvrdilo mi to, že náš projekt má smysl a není to žádný experiment.
Jak fungovala škola založená hippies?
Děti a učitelé byli jako jedna rodina. V každé třídě bylo patro na čtení nebo odpočinek. Děti si samy uklízely, vařily, běhaly venku bez dozoru. Měly vlastní kapelu, pracovaly napříč věkovými skupinami. Mnohé z toho se dělo i u nás – vrátili jsme se „pevní v kramflecích“.
Jak si přeješ, aby se školství vyvíjelo do budoucna?
Tím se nezabývám. Každý den je něco jinak než včera. Věřím na bod zlomu a že je blízko. Věřím, že děti nebudou dostávat známky za výtvarná díla nebo zpěv. Aby se změnil celek, musí se změnit každý z nás. Mnozí o změnu nestojí, a to je třeba respektovat. Současná situace s námi všemi zatřese. Uvidíme, co z toho vzejde.
Každý z nás je jako ptačí pírko. Samo o sobě nádherné a jedinečné, ale jen spolu s ostatními dává smysl.
Rozhovor vedla Kateřina Štěpánková.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/2.
