Rozhovor s Lukášem Talpou, manažerem programu Patron Ligy otevřených mužů
Lukáši, kdy vznikl LOM, Liga otevřených mužů?
Vznikla z mužských rozvojových skupin. Tři kamarádi se dali dohromady a zjistili, že v zahraničí (tuším že v Holandsku nebo v Belgii) existují mužské skupiny. Protože je to téma zajímalo, tak se tam byli o nich dozvědět něco víc. Zažili si to všichni tři. Sami pak jsou buď psychologové, nebo terapeuti a kolem tématu podpory mužů se pohybovali i profesně. To bylo někdy okolo roku devadesát sedm. Nadchlo je to a začali u nás pořádat večery i víkendové pobyty pro chlapy. Prostě setkání, kde mluvili o nějakém předem daném tématu. Po nějaké době si říkali, že by to bylo dobré nějak institucionalizovat, dát tomu hlavičku a založit organizaci. Proto v roce 2006 vznikla Liga otevřených mužů. Pořád to bylo vlastně malinké sdružení, které primárně stále pořádalo ony rozvojové skupiny a také různé workshopy. Ovšem s postupem času se začala intenzivněji vynořovat zhruba tři velká témata, kterým se chtěli věnovat více. Prvním bylo téma aktivní otcovství, tedy abychom se jako muži více zapojovali do péče o děti, a to ideálně i s větší podporou státu. Druhým velkým tématem pro nás chlapy se ukázala práce se silou a s problematikou násilí. Ze začátku to spíš bylo o tom, jak kultivovat sílu, kterou máme, abychom ji uměli překlápět z nezdravé do zdravé podoby. No a mezitím se postupně v mužských skupinách rodila i třetí oblast, když chlapi stále častěji říkali, že by chtěli také něco předávat dál do světa, zapojit se na poli charity, ale že nechtějí dávat peníze, spíš něco, co umějí: nějaké své dovednosti. To byl základ programu Patron.
Tohle mne zajímá. Vnímám tu poslední aktivitu správně jako určitou nadstavbu vyplývající z hodnot, na které cílíte v těch prvních dvou oblastech?
Ano, my vlastně v LOMu prosazujeme hodnoty. Neříkáme, jaký má chlap být, ale mluvíme o hodnotách, které bychom měli ctít. Jedna z těch důležitých je solidarita. Díky ní o tom vlastně chlapi začali takhle přemýšlet. Jen jsme nějaký čas nevěděli, co přesně v téhle sféře dělat, až se jeden kolega potkal se svým kamarádem, který se pohyboval kolem dětských domovů, a povídal mu o tom, jak je to pro kluky v nich náročné. Už proto, že je to přece jen školské zařízení a školství u nás je hodně feminizované. Takže ti kluci jen zcela výjimečně narazí na chlapa, který by byl, v uvozovkách řečeno, nezatížený nějakou pomáhající profesí, učitelstvím, terapií a podobně. Navíc jejich vlastní tátové většinou nefungovali, nebo je ani neznali. Takže úplně normální pozitivní mužský vzor je jedna z věcí, která těm klukům citelně chybí. A druhá věc, říkal, že pro ty kluky je to hrozně těžké, když odcházejí z dětského domova pryč, najednou jsou na všechno sami a nemají se o koho opřít. Jejich vlastní rodina většinou nefunguje, prostě v té chvíli nemají nikoho. V hlavě mého kolegy se v tu chvíli zrodil nápad propojit tenhle typ aktivity s LOMem, využít model, v němž se zralý chlap stává jakýmsi vzorem a průvodcem toho kluka v samostatném životě.
Liga otevřených mužů vznikla v roce 2006.
Jak dlouho od založení přidali v uskupení LOM tuhle třetí část?
Program Patron funguje od roku 2013, takže 1. ledna to bylo dvanáct let. První myšlenka se však zrodila někdy v roce 2011, pět let po vzniku LOMu. Nějakou dobu ovšem trvalo, než na to LOM získal peníze a mohl díky Evropskému sociálnímu fondu vlastně celý ten program postavit, napsat metodiky a vyzkoušet si, jestli o to vůbec bude zájem. K našemu překvapení o to ti kluci měli od začátku velký zájem.
Vy sám jste otec?
Jsem táta dvou dcer.
A jak jste se dostal k problematice ohrožených dětí?
S církví, které jsem byl součástí. Chodili jsme dobrovolničit do dětského domova na Zbraslavi, já konkrétně od roku 1996. Dělali jsme pro tamní děti nějaké aktivity a díky tomu mě to téma začalo víc zajímat. Měl jsem možnost vyjet i na stáž do zahraničí. Jako dobrovolník jsem nějaký čas pracoval v dětském domově v Moskvě. Ovšem do Ligy otevřených mužů jsem se dostal kvůli otcovství, to je další moje velké téma. LOM tehdy dostal peníze na dva velké projekty a vypsal výběrové řízení na projektového manažera. Kolegyně, která mě sem doporučila, později říkala, že když přede mnou při pohovoru zmínili, že mají ještě projekt pro kluky z dětských domovů, že mně údajně tak zasvítily oči, že prý věděli, že mají manažera i pro ten druhý projekt. Teď se tedy programu Patron profesně věnuji dvanáct let a vlastně se mi to stává mnohem bližším tématem než otcovství.
A máte na starosti pořád obojí?
Ano, dělám pořád obojí, ale velmi upřímně, otcovství chci pomalu předat někomu jinému. Jednak už jsem, řekněme, zralým otcem, tak si říkám, že to chce někoho, kdo bude víc rozumět problematice mladých otců, a jednak se chci mnohem víc věnovat právě oblasti ohrožených dětí. Myslím si, že program Patron, má-li se rozvíjet, potřebuje plnou pozornost.
Prvním tématem bylo aktivní otcovství.
Kolik je vás v týmu?
Když vezmu Ligu otevřených mužů, pak zaměstnanců nebo lidí, kteří s ní externě úzce spolupracují, je zhruba padesát. Ale vesměs mají jen malé úvazky. Přepočteno na celá pracovní místa to dělá asi osm lidí. My, co tu jsme na plný úvazek, jsme asi čtyři, nebo je nás pět. Takové jádro týmu, které řeší, kam se vydáme dál, jak získat peníze, a zároveň vede hlavní tři programy.
Ono asi není špatné mít k takové práci ještě jinou. Dovedu si představit, že tahle činnost může být pro člověka hodně zátěžová a vyčerpávající, hlavně psychicky.
To ano, a zároveň je v neziskovém sektoru bohužel veliká nestabilita financování. Takže když je člověk rozkročený mezi více zdrojů příjmů, pomáhá to nejen psychohygieně v tom, že dělá pestré věci, ale zároveň to vede i řekněme k větší finanční stabilitě.
Další otázka je možná malinko provokativní, nicméně myslím ji naprosto seriózně: Máte v Lize otevřených mužů v pracovním týmu také ženy? Zajímá mne třeba, jestli hraje nějakou roli, když o určité problematice přednáší či s klienty hovoří muž s přímou zkušeností, nebo naopak žena, která to může pojmout zase z úplně jiné pozice, a podobně.
Liga otevřených mužů měla donedávna dokonce ředitelku. Teď jsme v procesu hledání nového ředitele či ředitelky. A v nejužším managementu jsem vlastně jediný chlap. Pravda je, že v Radě LOMu to je obráceně. Tam jsou dva zakladatelé, bývalý ředitel a externí členka. Ale ano, je to jiné, když někde mluvím a můžu říct „my tátové“, což žena nemůže. Má to jinou váhu. Ale na druhou stranu my dost pracujeme i s expertízami, analýzami a výzkumy, a potom když někam jde některá z kolegyň, má možnost se o tato data možná lépe, neosobně opřít. V určité situaci vyzní věta „tátové to mají takhle, protože nám to ukazují data“ mnohem účinněji než „my tátové to máme takhle“. Se ženami máme dobrou zkušenost i z našich skupin, třeba program zvládání vzteku vede kolegyně, terapeutka. Tedy bych to asi shrnul, že oba pohledy se samozřejmě vzájemně doplňují a je to díky tomu pestřejší.
Co je náplní konkrétně vaší práce? Zajímá mě třeba, jak moc se dostanete do terénu, nebo jestli už je to pro vás jen administrativa: papírování, shánění grantů…
Před nějakými třemi lety jsem se dostal do bodu, kdy jsem si řekl, že prostě potřebuji část své agendy předat někomu jinému. Tehdy jsme najali projektovou manažerku, aniž bychom na ni měli peníze. Šli jsme do toho rizika, protože já jsem to už kapacitně „nedával“ a rozvoj toho programu potřeboval víc pozornosti i finančních zdrojů. Jejich průběžné zajišťování je časově hodně náročné a vůbec, udržet to všechno pohromadě, abychom na něco nezapomněli, si prostě po čase vyžádalo dalšího člověka. Ze začátku to byla práce na pár hodin a teď kolega dělá Patrona jako projektový manažer na víc než půlúvazek. Já ovšem ve fundraisingu pořád zčásti vypomáhám, i když se snažím být mnohem víc v terénu. To obnáší mít na starosti metodické vedení celého programu, jezdit do dětských domovů, školit dobrovolníky, ale být i součástí nějaké řekněme advokacie, tedy získávat programu Patron kredibilitu v odborné sféře. Nemohu tedy pracovat jen zavřený v kanceláři. A ani by mě to nebavilo.
„Říkávám: ‚Prosím vás, nepoužívejte slovo klienti, jsou to kluci, holky.‘“
Jak vlastně sháníte peníze? A můžete třeba procentuálně uvést, jak velký podíl z financování Patrona představují „velké“ zdroje, tedy větší dary či zásadnější granty nebo dotace, a jakou část třeba tvoří drobní dárci? Máte i nějakou zahraniční finanční podporu?
Na Patrona nemáme zahraniční zdroje, kromě jediné výjimky. Pak záleží na tom, co je z vašeho pohledu malý a velký zdroj. Mezi dárci je hodně fyzických osob a malých organizací. Co se týká grantových žádostí, tak jsme nedávno podali žádost v rámci velkého evropského projektu trvajícího dva a půl roku, tuším. Doufám, že ho dostaneme, protože by nám to pomohlo program Patron rozvíjet v regionech, kde zatím působí jen jednotky dobrovolníků, nebo tam dobrovolníky vůbec nemáme, jako je Ústecko, Moravskoslezský kraj. Jinak se zatím naše financování skládá ze čtvrtiny z darů individuálních nebo firemních. Kromě toho pravidelně žádáme o roční granty přes krajské úřady, touto cestou získáváme nějakých 30, možná 40 % našich finančních prostředků. Pak to jsou dary různých nadací a podobně, ročně řádově ve stovkách tisíc. To jsou víceméně pravidelné věci, díky kterým je naše působení o dost snazší, protože nám umožňuje dlouhodobě plánovat. Zatímco když jednorázově získáme velký grant, je to samozřejmě skvělé, ale nemůžeme s ním počítat opakovaně. Musím říct, že z některých krajů dostáváme příspěvky třeba už pět let a vlastně se na to můžeme lehce spolehnout. Někdy je to ale bohužel založené i na lobbingu. Tím, jak je Patron specifický, se nevejdeme do mnoha grantových výzev, protože sice zčásti pracujeme s dětmi, ale více spíš s mladými dospělými. To nás vyřazuje z některých dotačních titulů, navíc nejsme sociální služba, takže nemáme šanci žádat o granty v téhle sféře.
Aha, takže například peníze z Evropských fondů na sociální služby, kterých je hodně, jsou pro vás takto uzavřené? To jsem netušila.
Je to tak, z Evropských fondů máme šanci získat nějaké finance na sociální začleňování, ovšem už méně na supervizní podporu dobrovolníků. Ale teď jsme poprvé dostali příspěvek z nadace Pomozte dětem, a navíc i příslib pravidelné podpory, za což jsme vděční. Ovšem i tam je to jenom pro děti do 18 let. Pravidelní, i malí individuální dárci jsou pro nás klíčoví, protože bez nich se nemůžeme pouštět do střednědobého plánování. Proto jsme se v letech 2023 i 2024 intenzivně pustili do individuálního fundraisingu. O Vánocích jsme například zaměřili kampaň na pravidelné dárce. V roce 2024 na jaře jsme třeba museli úplně zrušit nábor dobrovolníků, pokračovaly jen patronské dvojice z předchozích let, ale nové nevznikly. Neměli jsme zajištěno financování na první půlrok, museli jsme vlastně úplně zbrzdit rozvoj Patrona. Spousta peněz jde z logiky věci přednostně do podpory stávajících patronských dvojic, protože pro ně to je již třeba osm let patronského vztahu. Je to dlouhodobá záležitost, nemůžeme po roce říct „hele, je fajn, že jste začali, ale teď už vás nemůžeme podporovat“. Cítíme za ně zodpovědnost, takže prioritní je vždycky zajištění stávajících dvojic, a pak teprve rozvoj.
„Program Patron funguje od roku 2013, takže 1. ledna to bylo dvanáct let.“
Má Patron nějaký předobraz? Dívali jste se, co podobného kde existuje, čím by se dalo inspirovat, nebo je to zcela nový projekt?
Věděli jsme o modelu Big Brother, který funguje jako mentoringový program, ale že by byl nějaký podobný projekt někde v zahraničí, to ne. Nebo respektive my jsme pak zjistili, že existuje, ale nevěděli jsme o něm ve chvíli, kdy vznikal Patron. Zajímavé je, že zároveň s Patronem vznikal ještě jeden takový program v České republice, takže tady těch dvanáct, třináct let fungují dva vedle sebe. A po letech vznikl i třetí podobný. Na Slovensku je také jeden velký, teď slavil osmnáct let, ale o něm jsme se dozvěděli nedávno.
Jak funguje spolupráce s těmi vybranými dětskými domovy? Předpokládám, že se vše musí nejprve připravit na institucionální úrovni – oslovují domovy vás, nebo si je vybíráte vy? A jak dochází ke spárování jednotlivých klientů s patrony?
S každým dětským domovem máme uzavřenou rámcovou smlouvu o spolupráci, takže to opravdu začíná v institucionální rovině. Potom ve chvíli, kdy máme proškoleného dobrovolníka, který je připravený vytvořit patronskou dvojici, začne kolega z partnerské organizace Múzy dětem oslovovat dětské domovy v nějaké rozumné dojezdové vzdálenosti od toho dobrovolníka nebo dobrovolnice. Úplně na začátku jsme to dělali obráceně, že jsme nejdřív oslovovali dětské domovy, jestli nemají někoho, kdo by chtěl patrona, a jestli by s námi chtěli spolupracovat, a teprve pak jsme hledali dobrovolníky. Ale bohužel docházelo k tomu, že jsme ty dospívající zklamávali. Slíbili jsme jim parťáka, ale nedokázali ho sehnat. Proto nyní jdeme obrácenou cestou, teprve když máme patrona, patronku, nabízíme ho domovům. A dobrovolníkům říkáváme: „Hele, je skvělé, že jste ochotní začít pracovat, ale je možné, že nenaskočíte hned. Třeba budete čekat. Ale vy jste dospělí, zralí, vy to musíte ustát. Nechceme zklamat děcka.“ Některé dobrovolníky máme „na čekačce“ občas i tři čtvrtě roku. Ale pro nás je snadnější, když víme, že můžeme dětské domovy oslovovat s jistotou. Je velká pravděpodobnost, že do půl roku dobrovolníka spárujeme. Specifické jsou Praha a střední Čechy, protože v těchto lokalitách máme poměrně dost dobrovolníků, za což jsme vděční. Proto s dětskými domovy v Praze a kolem Prahy můžeme mít kontinuální spolupráci. Naopak v regionech Moravskoslezský kraj, Zlínsko nebo Vysočina vždycky reagujeme ad hoc na každého dobrovolníka. Teprve když ho máme, zajdeme se do nejbližšího dětského domova představit, pokud nás neznají, a také představit těm klukům, holkám, co vlastně patronství je. Pokud vzbudíme zájem, tak vyškoleného patrona či patronku a holku nebo kluka z domova pozveme na víkend, kde mají možnost se v bezpečném prostředí navzájem poznat a říct, jestli chtějí, nebo nechtějí navázat patronský vztah. Dobrovolnost na straně kluků a holek z dětských domovů je pro nás zásadní.
Říkáte jim klienti?
Jenom v metodikách, a vlastně už ani to ne, už to přepisujeme. Bývá vtipné, když pak na školení sami dobrovolníci o nich začnou mluvit jako o klientech. Říkávám: „Prosím vás, nepoužívejte slovo klienti, jsou to kluci, holky.“ A oni: „No ale my jsme to četli v metodice.“
Co je na té práci pro vás nejtěžší?
Velmi upřímně, nestabilita financování. Protože zájem ze strany dětských domovů o patronství i ze strany dobrovolníků ochotných dělat patrony a patronky je veliký. Ovšem my často musíme říct, že momentálně nemáme peníze na jejich vyškolení, je to pro nás prostě limitující. A někdy jsou pro mě těžké i osudy některých těch mladých dospělých. Zpravidla nevím, co mají za sebou, a nepotřebuju to vědět, v tomto směru se trochu chráním, ale když pak některé z nich víc poznám třeba v rámci víkendu, kdy jim představujeme patrona, tak mi ti kluci často utkví v hlavě.
„Tím, jak je Patron specifický, se nevejdeme do mnoha grantových výzev, protože sice zčásti pracujeme s dětmi, ale více spíš s mladými dospělými.“
Jaké si s nimi vlastně profesně můžete dovolit mít vztahy?
Já s nimi dlouhodobější vztahy nemám. Potkáme se většinou tak dvakrát. Snažíme se příliš neposilovat projektovou identitu těch kluků a holek, jde o to, aby vnímali, že naše role je opravdu jen zprostředkování vztahu s jejich dobrovolníkem. I když nyní se zrovna tohle snažíme maličko pozměnit: aby na počátku měli ještě vztah i s někým od nás, s nějakým koordinátorem, protože občas míváme problém, když se ve vztahu s patronem něco nedaří a kluk nebo holka přestanou komunikovat. Nyní se k nim v takové situaci můžeme dostat zase jenom přes dětský domov. To nebývá vždycky úplně snadná komunikace, a hlavně se mnoho věcí může takzvaně „ztratit vpřekladu“. Tak bychom rádi vytvořili nějakou pozici koordinátora, aby nám zůstal tento komunikační kanál, hlavně na počátku, v prvním roce, nepřerušený. Ale to nebudu já. Navíc se snažíme příběhy těch mladých chránit před médii, zejména elektronickými. Každá, i dobře míněná reportáž s osobním příběhem totiž může pro onoho čerstvě dospělého člověka znamenat stigma. Má to samozřejmě ale i druhou stranu: někdy je důležité, aby veřejnost slyšela příběhy, příběh člověkem pohne, to je jasné.
Neocitáte se někdy kvůli své práci v určité sociální bublině, když se dlouhodobě pohybujete v prostředí rozvrácených rodin a dětí, které jsou tím, předpokládám, dost poznamenané?
To si nemyslím. Jednak mám dvě dcery, které mě udržují v kontaktu s mladými, kteří nejsou zatíženi traumaty ze svých původních rodin, a jednak i díky tomu, že se stále věnuji i tématu otcovství. Navíc jak jsem už říkal, nejsem klukům a holkám z dětských domovů zas až tolik blízko.
Je něco, co považujete za důležité tyhle velké děti naučit?
Není. Už je nic nenaučíme, pro to už není prostor. Myslím si, že nejdůležitější je, aby věděli, že nejsou sami. Tedy ne naučit, ale pomoct jim získat důvěru, ke světu nebo lidem. Můžeme se pochopitelně bavit o finanční gramotnosti, kariérním poradenství a podobně, ale to jsou dovednosti, které, pokud nemají naplněné nejzákladnější potřeby, jim jsou vlastně k ničemu. Pokud nemají blízký vztah, kde bydlet, je drtivá většina jakýchkoliv vzdělávacích aktivit úplně zbytečná. Nejvíc ze všeho potřebují ošetřit trauma, které mají. Protože to se jim v životech projevuje (do osobních vztahů, do sebehodnocení) i třeba dvacet let po odchodu z dětského domova a bohužel se s tím moc nepracuje. A pak také potřebují zapojit do běžných komunit, do normálního fotbalového oddílu, do skauta a tak.
Mají podle vás v něčem větší potenciál než děti z klasických a pečujících rodin? Jsou třeba odolnější?
To se dá strašně těžko říct obecně, hodně záleží na jejich individuálních zkušenostech. Ale dobrovolníci občas říkají, že jim ti kluci a holky pomáhají netrápit se tím, co bude, ale uvědomit si, že žijeme teď a tady. To myslím může být jejich silná, ale zároveň i slabá stránka, protože nějaké plánování taky není špatné. A hodně z nich má velkou empatii vůči druhým.
Teprve až když máme patrona, patronku, nabízíme ho dětským domovům.
V podstatě na závěr se vás chci zeptat na téma spirituality. Dočetla jsem se o vás, že jste byl pastor. Je spiritualita někde v pozadí těch věcí, které děláte?
Byl jsem dvanáct let pastorem malého evangelikálního společenství – a na té cestě jsem vystudoval Evangelickou teologickou fakultu. Myslím, že tady v České republice je spiritualita veliká. Ať ukotvená v nějakých církvích a náboženských společnostech, vázaná k jednomu Pánu Bohu, nebo třeba vztažená k vesmíru či k něčemu jinému. Prostě máme jakési povědomí o tom, že nás něco přesahuje. Řekl bych, že je to vidět i na tom, že se přirozeně, když se něco děje, obracíme „vzhůru“, ať jsme, nebo nejsme věřící. Myslím si, že je důležité dát tomuhle prostor, otevřenost k hledání, mluvit o tom, být tolerantní, respektující. I ti mladí v domovech jsou hledající. Někteří měli víru už předtím, třeba z rodiny, nebo se k tomu nějak dobírají. Ale vlastně to přesněji nevím. Upřímně, nenapadlo mě se o tom s kýmkoliv bavit. Ovšem abych odpověděl na vaši otázku, tak je pro mě můj vztah k Bohu často oporou ve chvílích, kdy věci nejdou snadno či cítím emocionální vyčerpanost. Ale zároveň vím, že je to velký dar, že mohu dělat to, co dělám, že mohu dělat to, co mě baví a naplňuje. A určitě se má spiritualita propisuje i do mých hodnot.
Zmínila jsem to i proto, že myslím, že pro dost lidí, kteří za sebou mají nějaké trauma a jsou ostražití vůči společnosti, může být jakákoliv forma duchovního ukotvení vlastně velká opora v životě. Zajímá mě, jestli se s tím vědomě nějakým způsobem pracuje, anebo vůbec.
V domovech rozhodně nesmějí, i proto, že jsou vlastně školským prostředím.
Ovšem to se týká spíš náboženství. Nebo i spirituality jako takové?
Asi se to vlastně dá vztáhnout i k otázkám identity. A s nimi se bohužel až na výjimky v dětských domovech moc nepracuje. Třeba s kulturní identitou, otázkami etnické příslušnosti, sexuálních menšin, sexualitou samotnou. Jsou samozřejmě dětské domovy, kde jsou otevření se o tom bavit. Když kluk nebo holka třeba přijdou s tím, že by si chtěli přečíst bibli nebo korán a chtěli by si o tom s někým povídat, tak tomu dají prostor, a jsou domovy, kde ne. Na druhou stranu v některých rodinách je to dost podobné. Sami patroni nesmějí vést kluky a holky k víře, ale nemají zakázáno mluvit o tom, že sami jsou věřící – je to součást jejich osobnosti. Stejně tak je nesmějí vést k nějaké politické příslušnosti.
„Myslím si, že program Patron, má-li se rozvíjet, potřebuje plnou pozornost.“
Ještě by mě zajímalo dozvědět se něco víc o mottu Ligy otevřených mužů, protože se mi líbí: „kvalita života, dobrodružství, solidarita“. Co se pod těmi třemi věcmi skrývá pro vás osobně?
Kvalita života je teď do určité míry moderní téma. Pro mě je to něco, k čemu se vztahujeme, když se díváme zpátky a posuzujeme, jak jsme prožili svůj dosavadní život a jestli jsme s ním spokojeni. K tomu se částečně váže i dobrodružství. Myslím nejen pro chlapy, ale obecně. Ať už dobrodružství znamená, že vylezu na nějakou horu, jdu ven do lesa nebo sportuji, prostě zdolávám nějaké překážky. I v sobě. A mimochodem je to jedno z témat mužských skupin: co pro koho znamená dobrodružství. Solidarita je něco, s čím se v LOMu snažíme pracovat od samotného základu, na co se snažíme poukazovat. Pro mě je vždycky obrovskou radostí vnímat, jak velká solidarita v české společnosti je, i ta dlouhodobá. Každý víkend s dobrovolníky je pro mě na konci vlastně hodně radostný a vyvolávající silné emoce, protože si zase znovu uvědomím, jak skvělí lidé to jsou. To mě naprosto fascinuje. A to je hodnota, kterou chceme předávat, protože si myslím, že jako společnost potřebujeme být solidární.
To zní dobře! Moc vám děkuji za rozhovor.
Rozhovor vedla Kristýna Ledererová Kolajová.
Lukáš Talpa
Vystudoval ETF UK a specializuje se na pastorační psychologii. Dvanáct let pracuje pro Ligu otevřených mužů, kde se věnuje programu Patron, aktivnímu otcovství a poradně pro otce. Dlouhodobě se angažuje v oblasti ochrany ohrožených dětí a vede semináře pro otce. Je také místopředsedou Výboru pro slaďování pracovního a rodinného života při Radě vlády a hrdým otcem dvou dcer.
