Příčetné zhodnocení současného stavu naší planety, ale i kvality života celoplanetární lidské i mimolidské populace, vede spoustu lidí k environmentálnímu žalu, apatii či mizantropnímu opovržení člověkem. Nerůstový přístup se dnes dostává do popředí jako optimistická vize udržitelné a prosperující společnosti. Překonání té neudržitelné ale přirozeně nebude jednoduché. Třebaže konkrétních cest, jak takové transformace dosáhnout, známe víc než dost.
„Nemám čas.” Jak je možné, že je tato fráze v našich životech tak všudypřítomná? Ve 21. století, kdy už nám stroje měly vzít většinu práce. Mašin a algoritmů přitom není málo. Jejich chod udržuje při životě obří infrastruktura, která při spalování fosilních paliv uvolňuje nesmírné množství energie, násobně převyšující tu, kterou by bylo lidstvo schopno vykonat vlastní silou. A přesto jsme přepracovaní a pracovní doby neubývá. Délka pracovního týdne se v Česku výrazně snížila naposledy v 60. letech se zrušením pracovní soboty. Od té doby i přes stále vyšší produktivitu práce neubývá. Čím to je? Nepracujeme méně, protože investovaná dřina nám dovoluje vytvářet obří materiální bohatství. Problém je, u koho se toto materiální bohatství kumuluje. Propastná majetková i příjmová nerovnost v jednotlivých zemích i celoplanetárně se stále prohlubuje. Majetek se hromadí především u jednotek procent nejbohatších, kteří pak disproporčně zhoršují stav nejen klimatu. Zatímco celá polovina chudší globální populace by mohla vypouštět emisí ještě násobně více a stále bychom dosáhli na klimatické závazky Pařížské dohody, nejbohatších deset procent přestřeluje limity pro dodržení dohody zhruba desetkrát, nejvyšší jedno procento dokonce třicetkrát. Proto se nám závazkům Pařížské dohody nedaří dostát, třebaže devět desetin populace (vyjma nejbohatší desetiny) by svou uhlíkovou stopou sotva překročilo limit půldruhého stupně Celsia oproti předindustriální době. (1)
„Nemám čas.” Proč vlastně pořád pracujeme?
Materiálně lépe se samozřejmě mají i ostatní. Stále větší auta, obrazovky či šatníky jsou přece součástí kvalitního života. Naneštěstí je proti nám samotná lidská psychika. Vnímaná kvalita vlastního života a spokojenost se odvíjí relativně od ostatních. Ani obrazovka přes celou zeď a automobil přesahující dvě parkovací místa nám nebudou připadat dostačující, pokud u těch, kteří mají vyšší společenskou prestiž, uvidíme ještě opulentnější výrobky. Okázalá spotřeba je sociologický termín, který nám pomáhá pochopit právě tuto dynamiku, kdy nakupujeme stále luxusnější zboží, jen abychom si udrželi totožné postavení v konzumní společnosti. Nadto psychologický pojem hédonická adaptace připomíná, že na každý nový pozitivní i negativní pocit si časem zvykneme. Proto nové věci těší, ale vždy jen krátce po koupi. A to samozřejmě nejsou zdaleka všechny důvody, proč stále vyšší materiální standard nezabezpečuje a vlastně ani nedokáže zabezpečit vyšší psychickou pohodu a spokojenost. Přesto můžeme najít měřitelnou hodnotu, se kterou koreluje kvalita života napříč státy. Není to ale ekonomický růst, tedy stále se zvyšující produkce zboží a služeb. Je to vlastně nepřekvapivě něco prozaičtějšího, a to rovnost. Právě míra konkrétně příjmové rovnosti napříč společností jde ruku v ruce s kvalitou života, vyjádřenou konkrétně délkou života, zdravím, vzdělaností a dalšími kvantitativními ukazateli. Proto mají ti, kteří žijí v Japonsku nebo ve Skandinávii, vyšší kvalitu života oproti lidem ze Spojených států. (2) Navzdory tomu je cílem levicových i pravicových vlád napříč zeměmi honba za růstem hrubého domácího produktu, který výrobu zboží a služeb měří. Alespoň jsme bohatší, třebaže ne každý stejně? Ani to není úplná pravda. Současná materiální a energetická stopa takové spotřeby přestřeluje šest z devíti planetárních mezí, (3) aniž by i v těch nejbohatších zemích dovedla zajistit základní potřeby celého obyvatelstva. (4) Přičemž přesahování planetárních mezí nevede k ničemu menšímu než ke klimatické změně, šestému hromadnému vymírání, vyčerpání reproduktivní schopnosti zemědělské půdy a oceánských ekosystémů a dalším důsledkům ohrožujícím naši prosperitu na Zemi.
Šnečí ulita zprvu roste exponenciálně, v jednom momentu ale její růst ustane, aby ji šnek mohl unést. Nerůstové hnutí říká, že i naše hospodářství by mělo mít takovou velikost, aby ji unesla planeta a zároveň na ní lidé mohli prosperovat. (Foto © pixabay.com.)
Více věcí neznamená více spokojenosti
Honba za ekonomickým růstem navíc disproporčně dopadá na chudší část populace. Nejenže státy a lidé, kteří ke klimatické změně prakticky nepřispěli, budou dopadům čelit nejvíce. (5) Světový ekonomický systém byl zeměmi globálního Severu vynucený tak, aby z něj těžili právě ti nejbohatší. Kolonialismus byl postupně nahrazen neokolonialismem a nerovným nastavením hospodářských vztahů prosazovaných ekonomickou a vojenskou silou globálního Severu. To vytváří v mezinárodním obchodu nerovnou směnu, kvůli které celkové ztráty globálního Jihu třicetinásobně převyšují příjmy, které mu v rámci údajné rozvojové pomoci posílá globální Sever. Jsou to proto právě takzvané chudé země, které rozvíjí menšinu těch bohatých, nikoliv naopak. (6) Empirická data potvrzují, že ekonomický růst nutně vede k vyšší devastaci přírody, prohlubuje nerovnosti, nezvyšuje kvalitu života, a dokonce se mu ani nepodaří vymýtit chudobu dříve, než zapříčiní kolaps celého planetárního ekosystému. (7) Přesto to z politických prohlášení vypadá, že ekonomický růst je tou nejnedotknutelnější modlou, která by měla být ku prospěchu všech. Opozice vůči fetišizaci ekonomického růstu nestojí na žádných konspiračních teoriích. Důvody, proč na vysokých školách vyučujeme ekonomický systém, který není kompatibilní s udržitelností a spravedlností, má detailně zmapované kořeny. Neoklasický ekonomický model, který dnes v ekonomickém myšlení dominuje, vznikl v mocensky silném jádru západních zemí. Argumenty, které zastávají platnost neoklasického přístupu, právě co se týče například udržitelnosti ekonomického růstu, zároveň vycházejí ze zastaralých dat a mnohé neoklasické poučky již byly dávno vyvráceny. Skvěle tento vývoj výuky, a tedy i prosazování současné ekonomické ideologie popsala Kate Raworthová v knize Ekonomie koblihy. Co se nám ale nabízí jako alternativa? Ekonomických škol máme naštěstí spoustu. Nerůst vychází primárně z ekologické ekonomie. Ta vznikla až po té neoklasické, a zatímco neoklasická ekonomie považuje přírodu a společnost za součást ekonomiky, ekologická ekonomie vnímá ekonomiku jako pouhou součást lidské společnosti a tu zase jako složku planetárního ekosystému. To je samozřejmě velmi hrubé odlišení těchto škol, ale popisuje zásadní myšlenkový obrat. Člověk již není vnímán jako všemu nadřazená součást v soukolí ekonomického systému. Lidské bytosti jsou naopak vnímány jako součást v soukolí systému ekologického, na kterém závisí prosperita samotné ekonomiky. Bez přírody by zkrátka žádný člověk nebyl a bez člověka by nebyla jím uskutečňovaná ekonomika. Na reproduktivní schopnosti ekosystémů jsme bytostně odkázáni. Od závislosti na ostatních druzích jsme se nikdy neosvobodili, prosperujeme právě i díky jejich existenci. Nadto se ekologická ekonomie snaží pochopit ekonomiku v širším kontextu ostatních oborů, nepoužívá proto pouze tradiční ekonomické nástroje, vedle toho uplatňuje interdisciplinární přístup čerpající zkušenost i z oborů, jako jsou ekologie, environmentalismus, sociologie či fyzika.
Na obnovitelné zdroje přejít musíme, pokud chceme snížit dopady klimatické změny. (Foto © pixabay.com.)
Blahobyt a udržitelnost
Nerůstová analýza se snaží komplexně odkrývat kořeny, ze kterých vyvěrají současné ekologické a společenské problémy, jako je již zmíněné přestřelování planetárních limitů při přetrvávající existenci chudoby, prohlubujících se nerovnostech a stagnaci kvality života. Mezi prvotní příčiny „nerůst“ řadí zejména ekonomický systém založený na neustálé expanzi a akumulaci, který je závislý na hierarchickém společenském uspořádání, jež rozděluje lidi do různých více a méně hodnotných kategorií, ať už pro svůj rod, etnicitu nebo původ. Právě neustálá expanze a akumulace jsou klíčovými jevy, které reprodukují současný ekonomický systém, jehož cílem je opět jen neustálé rozpínání a hromadění. Půjčování s úrokem, akciové firmy právně zavázány generovat i odlévat zisk, produktivita snižující zaměstnanost, investiční spekulace. Tlaky na růst jsou vlastní současnému ekonomickému systému, který stojí na komodifikaci (vytváření na trhu směnitelného zboží z dříve neobchodovaných statků) a přivlastňování všeho, co bylo kdysi volně přístupné. Takzvaný růstový kapitalistický model stojí na neustálém vytváření umělého nedostatku, který mu umožňuje další zpeněžení a růst. Bravurně a zároveň přístupně tento mechanismus popisuje antropolog Jason Hickel v knize Less Is More: How Degrowth Will Save the World. Nerůst je snahou o zvrácení této dynamiky a skrze dekomodifikaci a deakumulaci chce znovu zpřístupnit hojnost všem. Jádro konfliktu zároveň spočívá i v tom, jak nahlížíme na roli člověka ve světě. Vnímáme sami sebe jako osoby na sobě navzájem závislé, s tendencí ke spolupráci a sounáležitosti ve sdíleném světě, nebo jako nezávislé a navzájem soutěžící individuální postavy oddělené od vnějšího prostředí? Nerůst rozbíjí současnou hegemonii neoliberální ideologie, když rozvíjí ono první východisko. A současné biologické a ekologické poznání tuto tezi podporuje. Člověk je bytostně závislý na ostatních organismech, vždyť jen díky naší evoluci ve vzájemném spolubytí jsme mohli přežít až doposud. Neustálé hledání rovnováhy mezi soupeřením a spoluprací přivedlo tisíce druhů ke koexistenci tak komplexní, že spolutvoří lidskou bytost. Bez různých organismů, které jsou součástí našich těl, bychom nemohli ani trávit potravu či bojovat proti soupeřivým vnějším narušitelům napadajícím náš imunitní systém. Taková decentralizace lidského druhu dopaluje všechny, kteří věří v naprostou výjimečnost člověka mezi ostatními tvory a v nepřekonatelnost současného ekonomického systému. Systému, který mimo jiné vychýlil mimořádně stabilní klimatické období holocénu, v němž mohlo prosperovat zemědělství a civilizace. Systému, který nás dovedl na pokraj šestého hromadného vymírání druhů. Systému, který způsobuje zánik celých ekosystémů. Akademičky a akademici proto v posledních letech čím dál intenzivněji rozvíjejí teorii nerůstu, která kombinuje různé obory. Transdisciplinární přístup snoubící například ekologickou ekonomii, antropologii a environmentální, rozvojová či rodová studia nabízí hutný rámec pro promýšlení demokratičtější, udržitelnější, spravedlivější a blahobytnější společnosti.
Autonomie, dostatek péče
Ekonom Timothée Parrique nachází v nerůstové teorii tři hlavní morální hodnoty, na kterých podle něj stojí uvažování o svobodnější a udržitelnější společnosti založené na nerůstu. (8) První je autonomie umožňující zároveň individuální i společenskou svobodu rozhodovat v souladu s vlastním přesvědčením bez vnější nadvlády. Tu nemusí tvořit pouze jiná skupina lidí, může se jednat i o tlak ze strany dominantního způsobu přemýšlení, který máme zvnitřněný. Představa naprosté svobody od veškerých tlaků je samozřejmě naivní, autonomie je ale prostorem pro hledání co nejsvobodnějších rozhodnutí bez vlivů, které si sami skutečně nezvolíme. Autonomie je tak o nastavení pravidel těmi, kteří se jimi následně řídí. Taková emancipující rozhodnutí musí doprovázet rozvážný a kritický dialog. Svobodná společnost je přitom podmínkou svobodných jednotlivkyň a jednotlivců a naopak, jedno nemůže existovat bez druhého. Autonomie je opakem nadvlády. Druhou hodnotou je dostatek. Snaha o jeho hledání a dosažení má za cíl naplnit potřeby současné generace tak, abychom přitom neomezovali prosperitu generací budoucích. Opakem dostatku je nerovnost v nadbytku jedněch při strádání druhých. Dostatek by měl být podle Parriquea stanovený autonomně, stejně jako míra přípustné relativní nerovnosti. Jako dobrý příklad toho, co již můžeme vnímat jako překročení udržitelné míry nadbytku na úkor ostatních, uvádí takový nadbytek, který by se nemohl stát všeobecným standardem pro všechny ostatní, protože bychom překročili ekologickou únosnost. Třetí hodnotou je péče, jejímž opakem je vykořisťování a násilí. Společnost je pečující, jestliže její činnost nepřispívá k prohlubování vykořisťování a násilí vůči jiným lidem, ať už uvnitř či vně dané společnosti, ale naopak prohlubuje solidaritu. Morálním východiskem pro nerůst je proto zjednodušeně umenšování nadvlády, hýřivosti a násilí, a to právě skrze kultivaci autonomie, dostatku a péče. Tyto centrální morální hodnoty, jak je Parrique definuje, nám pomáhají pochopit a sjednotit mnohdy vágní a širokou nerůstovou literaturu a zároveň ukazují směr při stanovování nerůstových principů ve společnosti. Jak tedy nerůstu dosáhnout?
Morálním východiskem pro nerůst je umenšování nadvlády, hýřivosti a násilí. (Foto © pixabay.com.)
Udržitelný růst je protimluv
Současné politiky států stojí na představě zeleného růstu. Představě, že můžeme stále exponenciálně zvětšovat naše hospodářství, protože se nám podaří ekonomický růst odpojit od tlaků na využívání materiálů a energií. Příkladem má být odpojení míry vypuštěných emisí skleníkových plynů v nejbohatších státech od růstu hrubého domácího produktu. Toto odpojení, které se některým zemím doposud skutečně podařilo, ani v jedné krajině zdaleka nedosahuje nutné rychlosti pro dosažení pařížských závazků. (9) A to i přesto, že pro dekarbonizaci již bylo napřeno obrovské úsilí. K odpojení růstu HDP od tlaku na přírodu pak nedochází vůbec, podíváme-li se na materiálovou stopu, která s ekonomickým růstem de facto koreluje. (10) Zkrátka čím víc ekonomicky rosteme, tím víc přírodních zdrojů využíváme. Snižování vypouštěných emisí jde pak na úkor vyšší materiálové náročnosti obnovitelných zdrojů energie. Na obnovitelné zdroje samozřejmě přejít musíme, pokud chceme snížit dopady klimatické změny. Růstová ekonomika si však každý rok žádá další a další energetické vstupy, které musíme obnovitelnými zdroji vykrýt, čímž efektivně maří naše snahy o přechod. I proto doposud všechny zapojené obnovitelné zdroje energie pouze vykrývají nárůst spotřeby energie, aniž bychom globální fosilní energii tou obnovitelnou nahradili. (11) Proč tedy taková obsese růstem? Na růstu jsme se totiž stali závislí. Když naše ekonomika nevykazuje exponenciální růst, přestává prosperovat a hroutí se. Stabilitu zajišťuje pouze její neustálé bobtnání. Je přitom naprosto jedno, co se vyrábí, musí toho být ale čím dál více, aby se mohly vyplácet dividendy, splácet dluhy, tvořit pracovní místa a tak dále. Státy, firmy i jednotlivkyně a jednotlivci neprosperují, když neroste ekonomika, která je na růstu závislá. Růstové závislosti se proto musíme zbavit. Naneštěstí to neznamená nic menšího, než nakonec kompletně změnit cíl a mechanismy současného ekonomického systému. Pokud ale chceme žít v udržitelné společnosti, kde mohou naplnit své materiální i nemateriální potřeby všichni, a nikoliv stále se ztenčující menšina při rozevírajících se nůžkách nerovností (12) a dopadech klimatické změny na stále větší počet lidí, (13) nezbývá nám nic jiného.
Péče patří mezi základní hodnoty nerůstu. (Foto © pixabay.com.)
Jak dosáhnout nerůstu
Potřebujeme udržitelný nerůst. To neznamená stagnaci a konec pokroku, naopak. Ekonomický růst v různých oblastech dokonce pokroku brání, protože cíl naplnění lidských potřeb vystřídal cíl naplnění tužeb, třebaže často jen úzké menšiny. Nerůst dává do středu svého zájmu naplnění základních lidských potřeb a teprve poté naplnění tužeb v rámci planetárních limitů. Stejně tak podpora technologického pokroku je součástí nerůstu, technologie by ale měly přispívat k udržitelnosti a společenské spravedlnosti, nikoliv naopak. (14) Nevyhnutelný zřejmě bude i růst některých sektorů ekonomiky. Obnovitelné zdroje energie, regenerativní zemědělství či pečující profese jsou příklady oblastí, které budou muset narůst, jestliže chceme zajistit představené cíle. Úhrnně se ale zdá žádoucí, aby se celková ekonomika zmenšila. Nabízí se soustředit se na ty sektory, které můžeme označit za luxusní, tedy lidé je konzumují, pouze pokud mají nadbytek, a zároveň jejich spotřeba nejvíce přispívá k ekologické devastaci. I na to již máme empirická data, která dovolují tyto sektory odhalit. (15) Tradičně tam spadá průmysl automobilový, letecký, masný a rychlé módy. Neznamená to tyto sektory nakonec zcela odstavit, jako nyní správně činíme s tím fosilním. Mělo by být ale předmětem autonomní diskuze, jaký je dostatek jejich produkce. Rapidní snížení právě těchto oblastí výměnou například za dopravu hromadnou, rychlovlaky, biopotraviny s vyšším rostlinným podílem a kvalitní oblečení, které vydrží, se zdá být jednoduchou cestou zpět do bezpečných planetárních limitů, v nichž bychom mohli znovu prosperovat. Transformace výroby ale sama o sobě růstovou závislost nezvrátí. Budeme potřebovat zavést opatření, která nám dovolí prosperovat i v postrůstové ekonomice. Tady se dostáváme k nerůstovým opatřením na zkracování pracovní doby, univerzálním základním službám, zaručeným zeleným pracovním místům, právu na opravu, knihovnám sdílených věcí, k omezení konzumní reklamy, zavedení alternativního indikátoru prosperity, k maximálnímu příjmu a dalším návrhům. V nerůstové literatuře můžeme najít půl tisícovky nejrůznějších opatření (16) a skrze autonomní rozhodnutí bychom si měli zvolit, která opatření a v jaké podobě zavedeme. Rozhodně totiž není nutné ani žádoucí prosadit všechna opatření přesně tak, jak jsou předkládána v nejrůznějších textech, které se věnují nerůstu. Nerůstová společnost by měla prosazovat udržitelnost, kvalitní život, spravedlnost a demokracii. Právě pro onen poslední dílek není možné předkládat konkrétní podobu nerůstové společnosti, lze pouze navrhnout možné cesty a výsledný obraz pak musí být součástí demokratické diskuze. Některé navrhované politiky však skrývají silný potenciál. Zkracování pracovní doby a politika zaručených zelených pracovních míst umožňují čelit nezaměstnanosti a podporovat kvalitní život v demokratickém pracovním prostředí. Politika univerzálních základních služeb usiluje o prosazení práva na bydlení, dopravu a komunikaci podobně, jako se nám v Česku již historicky podařilo prosadit právo na zdravotní péči a vzdělávání. Rozšíření těchto základních materiálních práv sníží ohrožení jejich finanční nedostupností, která žene lidi k delší pracovní době a výrobě čehokoliv jen proto, že například skrze manipulativní reklamu či výše zmíněnou okázalou spotřebu zboží najde odbyt. Podobně transformativní může být zavedení právní formy neziskového podnikání, které je kompatibilní se současným ekonomickým systémem až na výjimku, že všechen zisk po zaplacení nákladů na materiály či mzdy je právně zavázán k investici do společenského či environmentálního cíle takové firmy. Zisk tak není přivlastněn akcionářstvem či majitelstvem, ale slouží například ke zkvalitnění a zlevnění výroby či pro rozvoj sektorů, které samy o sobě nejsou profitující. Alokace by byla zcela na dané firmě, ať už by se jednalo o pomoc lidem v nouzi či financování péče o ekosystémy. Podobné firmy již fungují a prosperují, ale jejich rozvoj je na úplném začátku. Vyšší tradici má však model sociálního podnikání, družstev či správcovského vlastnictví. To jsou rovněž skvělé příklady, avšak nakládání se ziskem se zdá být pro osvobození se od závislosti na růstu klíčové. Konkrétní příklady fungujících alternativ je možné najít jak v českém jazyce, tak v českém prostředí. (17) Nerůstová opatření mají obří potenciál zkvalitnit život většině lidí. (18) Ostatně podle různých průzkumů veřejného mínění s vybranými nerůstovými politickými návrhy souhlasí většina dotázaných, ať už z veřejnosti či vědecké obce. (19) Bariérou k jejich prosazení tak zůstává mocenská nerovnováha uzurpovaná těmi, kteří profitují ze současného nastavení.
Pro vzdor neudržitelnému a vykořisťujícímu systému je zároveň žádoucí organizování v zájmových i solidárních hnutích. (Foto © pixabay.com.)
Začít u sebe, ale neskončit tím
Individuální a systémová změna musí jít ruku v ruce. Pokud chceme žít ve svobodnější společnosti, jakou předkládá nerůst, musíme balancovat mezi individuální a systémovou linkou. Samozřejmě můžeme omezit vlastní spotřebu obezřetným zvážením přínosů a dopadů nákupů, pořizovat si věci z druhé ruky a on-line bazarů, sdílet to, co používáme zřídka, mezi přáteli nebo v rámci bytové jednotky či ulice. Začít se řídit podle certifikátů ekologického zemědělství, energetické třídy, opravitelnosti, důstojných pracovních podmínek či původu. Takových příkladů je nespočet, změna nákupního chování má ale velmi omezený potenciál transformativní změny. Představa, že tohle je jediný způsob změny systému, doplněný o příležitostné volby demokratického zastupitelstva, je zavádějící a hraje do karet udržení statu quo. Tvořit nerůstovou společnost už dnes může také znamenat práci v podnicích, které naplňují nerůstové principy, a to nejen tím, co a jak vyrábí, ale také jakým způsobem rozhodují. Demokracie na pracovišti je součástí autonomní společnosti. Firmy, které aplikují sebeřízení, sociokracii či jiný nehierarchický model rozhodování bez šéfstva, dokazují, že hierarchie není nutně efektivnější ani spolehlivější. Družstevní vlastnické modely se v Česku osvědčují už od 19. století a prosperovaly až do jejich zprofanování autoritářským socialismem v polovině 20. století. Jejich zakládání však zdaleka není přístupné všem. Samozřejmě můžeme takové byznysové modely opět podporovat i tím, že jejich výrobky a služby upřednostníme před těmi neudržitelnými. A to je pouze malý díl možného prosazování ekonomické demokracie vedle té běžnější, politické. Prosazování zájmu širších vrstev obyvatelstva v práci úspěšně demonstruje také odborové organizování, rovněž zprofanované bývalým režimem a nyní žalostně chybějící, jakkoliv jsou to právě odbory, které přispívají k dosahování kvalitnějších pracovních podmínek. (20) V Česku jsou však dnes zákonem strukturálně znevýhodněné. (21) Prosazení širších politických transformativních návrhů částečně vyjmenovaných výše, jejichž některé protoverze jsou již představené (22) či situované (23) i pro české prostředí, podmiňuje existence solidárních ekonomik, které jsou příkladem dobré a fungující praxe a jež najdeme i v tuzemsku. A vlastní zkušenost s tím, že jiný svět je možný, je klíčovou podmínkou pro prosazování nového ekonomického modelu. Těžko si totiž můžeme představit společnost založenou na spolupráci a solidaritě, pokud celý svůj školní i pracovní život trávíme v soupeřivém a hierarchickém prostředí. Pro vzdor neudržitelnému a vykořisťujícímu systému je zároveň žádoucí organizování v zájmových i solidárních hnutích, která prosazují dílčí zájmy, ať už právě v rámci odborů, nebo třeba skrz nájemnická, klimatická, feministická či dekolonizační hnutí aktuálně činná i v Česku. Taková hnutí jsou zároveň prostory pro praktikování nerůstové autonomie a péče. Výše uvedené příklady mohou demonstrovat vybrané konkrétní kroky vstříc svobodnější společnosti, zároveň ale všechny z nich stojí na různých předpokladech a nárocích. Vyžadují buďto finanční kapitál, dostatek volného času nebo určitou míru již nabytých znalostí. Všechny tyto tři faktory současný systém umenšuje a tím podrývá snahy o změnu. Nakonec tak musí být svobodným rozhodnutím každé a každého, kam může a chce napřít svou vůli a energii pro směřování světa směrem, který je, pokud možno udržitelnější, spravedlivější, svobodnější a blahobytnější pro všechny z nás. Autonomie, dostatek a péče jsou přitom skvělým hodnotovým rámcem, z něhož lze vyjít a k němuž zároveň směřovat.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2024/04.
(1) https://policy-practice.oxfam.org/resources/carbon- -inequality-in-2030-per-capita-consumption-emissions- -and-the-15c-goal-621305/
(2) https://equalitytrust.org.uk/why-more-equality/
(3) https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv. adh2458?adobe_mc=MCMID%3D807649562131553 47304590268907628024714%7CMCORGID%3D242B6472541199F70A4C98A6%2540AdobeOrg%7CTS%3D1694526267
(4) https://doi.org/10.1038/s41893-021-00799-z
(5) https://wid.world/wp-content/uploads/2023/01/ CBV2023-ClimateInequalityReport-3.pdf
(6) https://doi.org/10.1016/j.gloenvcha.2022.102467
(7) https://www.researchgate.net/publication/362762776_The_Future_Is_Degrowth_A_Guide_ to_a_World_beyond_Capitalism
(8) https://theses.hal.science/tel-02499463
(9) https://doi.org/10.1016/S2542-5196(23)00174-2
(10) https://doi.org/10.1038/s41467-020-16941-y
(11) https://doi.org/10.1016/j.erss.2019.01.008
(12) http://digamo.free.fr/piketty14.pdf
(13) https://www.theguardian.com/environment/ng- -interactive/2021/oct/14/climate-change-happening- -now-stats-graphs-maps-cop26
(14) https://monthlyreview.org/2023/07/01/on-technology-and-degrowth/
(15) https://doi.org/10.1038/s41560-020-0579-8
(16) https://doi.org/10.1016/j.jclepro.2022.132764
(17) https://nerust.cz/alternativy/
(18) https://www.nature.com/articles/d41586-022-04412-x
(19) https://www.jasonhickel.org/blog/2023/11/24/how- -popular-are-post-growth-and-post-capitalist-ideas
(20) https://www.etui.org/publications/benchmarking- -working-europe-2021
(21) https://denikalarm.cz/2023/03/ceske-odbory-jsou-proti- -svym-zapadnim-protejskum-strukturalne-znevyhodnene/
(22) https://www.amo.cz/cs/klimatym/scenar-spolecenske- -transformace-pro-udrzeni-globalniho-otepleni-pod-15-c- -predstaveni-reflexe-kritika/
(23) https://re-set.cz/download/Publikace/Pr%C3%A1ce%20 pro%20budoucnost.pdf
