Spisovatelka a publicistka Mgr. Lenka Slívová (*1976) vydala před několika lety v nakladatelství Mladá fronta pozoruhodnou publikaci o Charlottě Garrigue Masarykové (1850–1923), jež byla mimo jiné chotí prezidenta T. G. Masaryka, brooklynskou rodačkou, ženskou emancipátorkou, překladatelkou a unitářkou.
Než se dostaneme ke knize Charlotta: Žena T. G. M., bylo by vhodné představit také její tvůrkyni. Můžete nám, Lenko, říci o sobě, odkud pocházíte, jaké je vaše vzdělání a profese a jakými cestami jste se propracovala k publikační činnosti? Stalo se tak v dospělosti, nebo jste cítila touhu psát například už ve školním věku?
Odjakživa jsem vášnivě ráda četla. Pocházím z malé vesnice na severní Moravě, a jen co jsem mohla, přihlásila jsem se do nejbližší knihovny a přečetla, co se dalo. Poté jsem studovala na gymnáziu a společenské vědy na Ostravské univerzitě. Zajímala mě historie, filozofie a srovnávací religionistika. Prosadila jsem si odchod do Prahy na Karlovu univerzitu a tam jsem při práci vystudovala bohemistiku se zaměřením na literární historii. Má další cesta vedla do různých redakcí a novin. Psala jsem vždycky, ale neměla jsem čas se tomu věnovat.
Dílo o CHGM bylo vaší první knihou, nebo jste se již dříve autorsky či spoluautorsky podílela na jiných knižních dílech?
Spolupracovala jsem na několika sbornících pro ženské organizace a na přípravě dokumentárního filmu o Charlottě, ale publikace o Charlottě je můj první počin.
Jak jste se vlastně dostala k tématu Charlottina života? Byla zde nějaká masarykovská tradice ve vaší rodině, nebo jste se k tématu propracovala sama zcela jinou cestou? Čím vás Charlotta nejvíce takříkajíc uhranula a zaujala?
Při studiu filozofie jsem se zaujetím pročítala dílo T. G. Masaryka i jeho životopisy. Právě v nich byly první zmínky o Charlottě a její příběh mě fascinoval, bylo v něm velké množství nadčasových témat. V mé vlastní rodině nebyla žádná myšlenková tradice, nevedli jsme debaty nad rámec praktických věcí. K některým věcem se člověk musí propracovat sám, hledat svůj svět…
Charlotta Garrigue Masaryková (1850–1923), unitářka, manželka prvního českého prezidenta. (Archiv L. Slívové.)
Plánovala jste nejprve kratší pojednání o Charlottě, anebo vám rovnou vytanul v hlavě plán sepsat celou knížku?
Po několikaletém shromažďování materiálu a soukromém studiu jsem nejprve zamýšlela vytvořit tvůrčí tým a natočit o Charlottě film, protože jsem se domnívala, že si zaslouží větší pozornost. Navíc dokument mohl zviditelnit místa, kde žila, a zpřítomnit, co prožívala. Spojila jsem se s několika tvůrci a na základě nashromážděných pramenů vznikl dokument Poslední slovo Charlotty Masarykové podle scénáře a v režii Josefa Císařovského. Kniha vznikla následně na popud Mladé fronty a producenta Aleše Hudského. Připadalo jim užitečné scelit informace o Charlottě do jednoho příběhu a dostat je k lidem v podobě knihy. Ta vyšla současně s uvedením filmu. Cesta ke knize tak byla velmi netradiční.
Co jste postrádala na již existujících životopisech a v čem jste chtěla být jiná nežli dosavadní autoři, případně co byste viděla jako novum své knihy?
Netroufám si soudit předchozí práce, navíc životopisů o Charlottě je poskrovnu. Já jsem se zaměřila na Charlottiny deníky a dopisy, archivní nálezy, vzpomínky pamětníků, kroniky a výzkumné práce a sjednotila to do příběhu. Chtěla jsem ukázat Charlottu, ke které se můžeme dnes vztáhnout. Více jsem akcentovala její těžkou cestu, jak se coby matka a manželka snažila prosadit své vlastní tvůrčí aktivity.
Jak jste se popasovala s velice malým množstvím archiválií, které jsou o Charlottě v Česku dochovány? Podařilo se vám to vyvážit bádáním například v zahraničí?
Spolupracovala jsem s lidmi z archivů v zahraničí a bádání o Charlottě neustále probíhá, doufám, že se dozvíme ještě něco nového.
Charlotta byla nejen emancipovanou a vzdělanou ženou, ale také první moderní českou unitářkou. Byli vám při vašem bádání nějak nápomocni zahraniční unitáři?
Musím říct, že byli ze všech mých spolupracovníků nejvíce vstřícní a povzbudiví, posílali mi z Ameriky materiály, zajímali se o detaily. Bylo vidět, že žijí to, čemu věří. Poznala jsem i unitářskou komunitu v Praze a jsem ráda, že do náboženského prostoru vnáší různorodost a aktuální témata. Charlotta měla unitářský světonázor v krvi, spojovala v sobě jedinečnou víru v Boha i svobodomyslné myšlení. Její náboženská cesta nebyla přímočará. V Čechách kritizovala oficiální církev, měla výhrady k obřadnictví a dogmatům, proto cítila touhu po moderním náboženství a iniciovala tady zájem o unitářství. Jistě v tom hrálo roli i to, že unitáři vnímají ženy jako rovnocenné mužům. Kazatel František Urbánek ze Svobodné reformované církve o Charlottě hovořil jako o „hledačce Boha“ v tom smyslu, že hledala Boha ve všem, neoddělovala duchovní život od každodenní praxe. Její víra byla vždy aktivní. Vždycky každému říkala: „A co s tím uděláš?“
V knize mne zaujaly kontakty Charlottiny stejnojmenné maminky s unitáři a transcendentalisty, o kterých nebylo v literatuře mnoho známo. Vždy jí v tomto směru zastiňovala babička Cecilia, jejíž vztah k unitářství byl zviditelňován více. Našli bychom v rodině Garriguových mezi sourozenci či blízkými příbuznými, kromě již řečených osob, někoho dalšího, kdo byl mezi unitáři výrazněji angažován?
Bohužel jsem jejím sourozencům v knize nemohla dát větší prostor, i když i oni měli nevšední osudy. Podle svědectví Charlottiny sestry Alice Mott údajně otec Rudolph Garrigue dovolil každému členovi rodiny zvolit si vlastní náboženskou příslušnost a v rodině měli několik tradic (hugenotskou, puritánskou i nezávislá hnutí). Rodiče nebyli unitáři, ale některé Charlottiny sestry byly prokazatelně unitářky. Zajímavé bylo těsné přátelství unitářského kazatele Theodora Parkera s rodinou. Já jsem do knihy téma unitářství začlenila pouze coby myšlenkový kontext, ze kterého Charlotta vyšla, ale jsem ráda, že se bádání o unitářství u Masaryků věnují odborníci (Radovan Lovčí).
Jak se konkrétně v Charlottině rodině unitářství projevovalo?
Unitářská komunita dala Charlottě do života pocit odpovědnosti za svět, zájem o sociální aktivity a o rodící se ženskou otázku. Ženy hrály v americkém unitářství velmi klíčovou roli, byly nesmírně činorodé. V rodině se unitářství projevovalo praktickou vírou a zájmem o lidi v nouzi, Garriguovi měli vždy svůj seznam potřebných, kterým pomáhali. Měli na sebe vysoké nároky a žili vysokými ideály. Náboženstvím pro ně bylo dělat pro druhé něco dobrého. Chtěli svou víru prožívat ve všem, v myšlení i ve skutcích. V jejich myšlení bylo vždy něco nepřízemního a osvobozujícího.
Leták propagující knihu Lenky Slívové o CH. G. Masarykové. (Archiv L. Slívové)
Domníváte se, že by bylo možné shrnout v knižní podobě více informací o Charlottiných sourozencích a amerických příbuzných, než je dosud známo, anebo je to věc pro českého badatele ekonomicky zcela mimo jeho reálné možnosti?
Z mého pohledu je jakékoli dílo, které doplňuje poznatky o T. G. Masarykovi a Charlottě, vítané. Co vím, tak o rodině existují různě roztroušené cenné informace a určitě by bylo užitečné je shromáždit. Pokud by vznikaly takovéto projekty, budou finančně nákladné, protože bádání bude probíhat v zahraničí. Já sama se nyní zaměřuji hlavně na Charlottu, česká veřejnost toho totiž mnoho neví ani o ní. Z mého průzkumu vyplynulo, že si lidé v současnosti Charlottu pamatují jen jako nemocnou ztrhanou ženu, neznají její práci ani přínos pro Čechy.
Proč si myslíte, že tento nešťastný obraz o ní vznikl? Setkala jste se s Charlottinými přímými potomky, kteří by ještě mohli mít na Charlottu nějaké jedinečné vzpomínky? Vyvraceli ten obraz Charlotty coby nemocné ženy?
Charlotta zemřela v roce 1923, takže pamětníci už bohužel nežijí. Zachovala se ale přímá svědectví studentů a přátel, kteří k Masarykům docházeli a kteří si Charlottu pamatují jako nesmírně inspirující osobnost. Pak jsem se také setkala s pravnučkou Charlotty, paní Charlottou Kotíkovou, a na to setkání nikdy nezapomenu. Je to výjimečná kultivovaná dáma, která svým osudem prokázala velkou odvahu a něco ze své prababičky Charlotty v sobě zjevně nese. Sama se dokázala po emigraci prosadit v Americe jako kurátorka umění, také šla do neznáma a vydržela v životě leccos. Návratem do Ameriky opsala příslovečný oblouk a dnes bydlí pár bloků od domu, kde bydlela kdysi její prababička. Při našem setkání mi paní Kotíková nadšeně vyprávěla o puritánském duchu v rodině Masaryků a o tom, že odkaz Charlotty v tom rodě neustále žije a všichni mu chtějí dostát. V dnešní době se ten většinový obraz Charlotty coby ztrápené ženy traduje ze setrvačnosti, v minulosti vydané knihy totiž měly na obalu většinou portréty z jejího stáří. Hlavním důvodem je ale to, že si lidé spíše pamatují různé senzace, třeba Charlottiny nemoci, na které upozorňoval bulvár. U nás je vůbec tendence mimořádné lidi pošlapat. Jako bychom se báli svých velikánů.
Charlotta byla osobou vzdělanou a emancipovanou, můžeme říci feministkou, ale přesto většinu života prožila coby žena v domácnosti zajištěná svým chotěm. Není v tom určitý rozpor?
Je to rozpor, se kterým se poctivě vyrovnávala. V její době ale i to, čemu se věnovala, znamenalo na ženu nadprůměrný výkon, nebyla typickou ženou v domácnosti. Překládala, psala do novin, spolupracovala na díle svého muže, korigovala vše, co napsal, sledovala politiku a uměleckou scénu. Inspirovala také různé kolegy k vydávání knih, k hudební produkci, k náboženským iniciativám. Masaryk byl tak zaneprázdněn, že výchovu dětí nechal na ní. Není divu, že jí téma ženy a její potlačené tvořivosti nedávalo spát. Proto byla pyšná na Alici, která vystudovala Minervu a později filozofickou fakultu. O „zajištěnosti chotěm“ bych si dovolila pochybovat, život s Masarykem byl riskantní. Častokrát byli kvůli jeho polemickým půtkám v psychické i finanční nepohodě. Její silnou stránkou bylo, že si nestěžovala.
Jak to bylo s její znalostí češtiny? Byla na velmi dobré úrovni, anebo byla možná trochu přechvalována ve srovnání s všednodenní realitou?
Co víme ze zmínek studentů, kteří k nim docházeli, a z mnoha jiných svědectví včetně dcery Alice, byly v jejím projevu drobné gramatické nepřesnosti, ale její znalost české slovní zásoby byla ohromující. Četla českou prózu i poezii, psala v češtině dopisy, což svědčí o mnohém. Ale ve stáří se jí už stýskalo po angličtině.
Přebal knihy L. Slívové: Charlotta: Žena T. G. M. (Archiv L. Slívové)
Charlotta si vytvořila velice silný vztah ke své nové vlasti a bývá vzdor svému americkému původu označována za příkladnou českou vlastenku. Vnímalo to také tak její okolí, zvláště před rokem 1918, respektive 1914?
Charlotta se po příchodu do Prahy těsně přimkla k nové kultuře. Studovala jak českou his torii, tak umění, především hudbu. O Bedřichu Smetanovi psala statě a přes jeho hudbu chtěla Čechy pochopit. Jak dokládá student Josef Jaroslav Filipi, znala české dějiny a zdejší kulturu lépe než leckteré rozené Češky a věřila ve zvláštní poslání českého národa. Český národ podle ní měl být příkladem v mravním povznesení a v boji za svá práva. Osobní přítelkyně Masaryků, Milada Veselá, tvrdila, že Charlotta celý svůj život upravila „po česku“ a cítila se být Češkou. Byla ale i kritická, nesnášela třeba české maloměšťáctví a pasivitu.
Charlotta pocházela z velmi bohaté americké rodiny, ale přesto se stala socialistkou a aktivní místní členkou sociální demokracie v Praze na Hradčanech. Nestala se ani příslušnicí realistické strany, již vedl její manžel. Čím si vysvětlujete tyto její zdánlivé životní paradoxy a lze ji podle vás označit za marxistku či osobu marxismem částečně ovlivněnou, nebo pro to neexistují dostatečné důkazy?
Charlotta byla svérázná a vyhraněná osobnost. Jistou dobu žila pod vlivem názorů svého muže, pak se od nich ale odchýlila. Její světonázor popsala spisovatelka Anna Lauermannová-Mikschová jako „fanatický idealismus“. Šlo jí především o duchovní povznesení lidstva. V mládí chodila v Americe na kázání, která měla blízko křesťanskému socialismu, a z toho, jaké knihy četla a jak studovala například Thomase Painea, vyplývá, že měla silné sociální a náboženské cítění. Z materialistických směrů ji vyděluje to, že všechny její sociální aktivity (práce pro ženy, pro chudé) byly pevně spojeny s vědomým duchovním životem. Do úžeji definovaných kategorií se Charlotta prostě nevejde. Měla v sobě řadu rozporů: byla demokratkou i duchovní aristokratkou, byla svobodomyslná i puritánská, byla to rozená individualita, ale také chtěla někam patřit. Nejde ji jednoduše zařadit.
Co její soužití s Masarykem a dětmi? Nakolik bylo idylické, a nakolik provázené i krizemi či kolizemi, které možná probleskují v dochovaných pramenech jen v nepatrných náznacích?
Tato odpověď by vydala na román. Byl to osudový vztah, který měl své výšiny i pády. Bylo velké šteˇstí, že se ti dva vůbec potkali. Začátek jejich vztahu byl neuvěřitelně dobrodružný. Jejich partnerství pak bylo netradiční a stalo se základem, na kterém mohl Masaryk uskutečnit velké dílo. Přispělo k tomu i to, že měla Charlotta ráda i určitý odstup, nevadilo jí, když byl jejich vztah po jistou dobu na dálku. Nesmělo to ale překročit své meze.
Asi nejtěžším obdobím pro rodinu Masarykových byla válka. Masaryk byl s dcerou Olgou v cizině, Herbert v březnu 1915 předčasně zemřel, Alice byla v letech 1915–1916 vězněna a hrozil jí trest smrti za údajnou velezradu, Jan byl na frontě v c. a k. armádě a Charlotta byla vystavena ústrkům režimu, žila v Praze jako konfinovaná osoba, nesměla v době nemoci často ani do lázní, které nutně potřebovala. Co odpovědnost TGM? Jak ji vnímáte? Podcenil Masaryk nastalou situaci v době války? Nebo nebral dostatečný ohled na rodinu a choval se tvrdě a bezohledně, jak mu občas předhazovali jeho odpůrci? Jen připomínám, že Masarykův spolupracovník a bratr Edvarda Beneše Vojta prchl do exilu s manželkou i všemi dětmi z obav před tím, aby je režim netrestal namísto něho a aby nezůstaly i s matkou nezabezpečené. Pravda, jeho děti tehdy nebyly, na rozdíl od těch Masarykových, dospělé.
Někteří historici tvrdí, že T. G. Masaryk Charlottu svému dílu obětoval. Velikáni prý nemohou brát ohledy na osobní překážky. Pravdou ale je, že s tím Charlotta souhlasila. Její sebeobětování bylo až destruktivní. Masarykovi však její trápení vůbec nebylo lhostejné, jak potvrzuje Beneš, Šámal i jiní. Navíc i Masaryk sám byl velmi často v ohrožení života. Existují i dohady, že Charlotta měla jít za hranice se svým mužem, před Masarykovým odchodem si totiž nechala vystavit dokumenty k vycestování. Spíše se zdá, že jí v tom něco zabránilo. Důvodů mohlo být více. V té době měla Charlotta značné zdravotní problémy, trpěla těžkou srdeční chorobou. Masarykovi tak mohla v emigraci lépe posloužit dcera Olga. Charlotta sama své dceři řekla: „Olinko, pamatuj, že jdeš s tatou místo mne.“ Druhým důvodem je, že Charlotta mohla chtít pomáhat svému muži v jeho díle z Čech. Mohla mít totiž pocit, že jí v rámci rakousko-uherské monarchie coby Američance nehrozí takové nebezpečí. Na počátku války byli navíc synové Jan a Herbert i dcera Alice ještě v Čechách, tak tu možná chtěla být pro ně a tmelit rodinu. Později vše ale dopadlo nečekaně tragicky.
Po vzniku ČSR v roli první dámy státu vypomáhaly T. G. Masarykovi jeho dcery Alice a Olga (ta jen do roku 1920, než se odstěhovala do Švýcarska). Charlotta G. Masaryková se až do své smrti v květnu 1923 na veřejných akcích příliš často neobjevovala. Dá se z dochovaných pramenů nějak zhruba či procentně odhadnout míra, jak často svoji roli plnila ve srovnání s dcerami? Přiznám se, že sám jsem při svém zkoumání do takové hloubky nešel. Dochovalo se nějaké interview s Charlottou z doby po roce 1918?
Charlotta odhadla své síly a roli první dámy de facto nezastávala. Neměla ráda ceremonie a nechtěla bydlet na Hradě. Ze zdravotních důvodů opakovaně trávila čas v sanatoriu ve Veleslavíně a byla velmi zesláblá, což znemožňovalo trvalé oficiální působení. Účastnila se jen akcí, které pro ni měly bytostný význam (voleb, ve kterých mohly volit i ženy, sokolských aktivit, návštěv sirotčinců, hudebních představení), a mnohých akcí se účastnila pouze soukromě. Zkoušeli jsme v České televizi a v rozhlase nalézt nějaký záznam či rozhovor s Charlottou, ale zatím neúspěšně.
Fotografie z natáčení dokumentu J. Císařovského o Charlottě G. Masarykové. (Archiv L. Slívové)
V čem byste viděla Charlottin hlavní historický odkaz pro budoucnost, případně co je v jejím konání nadčasového, aby to mohlo být inspirací i pro soudobé Čechy?
To je nesmírně těžká otázka a odpověď má dvě roviny. Jedna vyplývá z toho, co Charlotta v historii fakticky dokázala – zabránila Masarykovi emigrovat v době hilsneriády, kdy uvažoval, že odejde z Čech, a napřimovala ho v těžkých chvílích. Podílela se také na nebezpečném boji za práva Čechů, i když jí za to hrozila smrt. Druhá vyplývá z její životní filozofie, kterou jde částečně vydestilovat: Opustit pohodlí a jít do rizika za nějakým vyšším ideálem, ctít povinnost měnit, co měnit lze, nepodlehnout bulvarizaci společnosti a těžkostem… Byla také rozenou demokratkou.
Po Charlottě G. Masarykové je pojmenována základní škola v Lánech, existuje několik jejích sochařských upomínek. Máme vůbec v České republice třeba ulici Charlotty G. Masarykové či chystá se někde nějaký její monument nebo jiná připomínka, o které se zatím veřejně nepíše? Měla byste tip?
Řada lidí (včetně mě a mých přátel) navštěvuje místa, kde Masarykovi bydleli, a na několika takových domech už visí plakety nebo busty. Zajímavé také je, že vznikají divadelní představení a scénická čtení z dopisů Charlotty. Vydařené koncerty s přednáškami pořádá Základní umělecká škola Charlotty Masarykové (u Veleslavína), kde si její osobnost pravidelně připomínáme. Její duchovní odkaz žije a rozvíjí se. Existuje také Park Charlotty G. Masarykové na Hradčanech. Ohledně názvů dalších ulic, tohle musí vzejít zdola z iniciativy místních lidí, nejde to vynutit, aby to neztratilo svůj obsah.
Věnovala jste tématu Charlotty G. Masarykové a jejího života řadu let studia a hledání po archivech a knihovnách. Domníváte se, že se dá o jejím životě ještě leccos nového vybádat, nebo jde v daném případě o mizivou pravděpodobnost?
Jsem si jistá, že je toho ještě hodně neobjeveného, o některých věcech vím, ale jsou rozesety po světě a v soukromých sbírkách, anebo jsou z různých důvodů nepřístupné. Soustředěné bádání, které by šlo maximálně do hloubky, je podmíněno financemi a časovými možnostmi, ale pevně věřím, že na ně ještě dojde.
Jakému tématu bude věnována vaše případná příští kniha a jaké plány máte v osobním či profesním životě?
Ráda bych pokračovala v bádání o Charlottě a začala nové projekty. Také bych ráda v budoucnu spolupracovala s kolegy, protože je důležité, abychom se doplňovali a fandili si. Vždyť každý objev posouvá nás všechny.
Rozhovor vedl Radovan Lovčí.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2020/02.
