Co sám nemáš rád, nečiň druhým, je jedno ze zlatých pravidel uznávaných všemi lidskými kulturami. Jenže asi každý člověk má sklon občas činit druhým to, co má nerad. Rasismus znamená klást nepatřičně velký důraz na věci vnější, nevypovídající o lidském nitru – na barvu pleti, mateřský jazyk, náboženství, kulturu či zemi původu – a chovat se podle toho.
Rasismus je lidem trochu přirozený, protože každý potřebuje mít „my“, kterým se odlišuje od ostatních. Problémem ovšem může být, jak se to odlišení projevuje a co znamená. Každý někdy zažije situaci, v níž je menšinou – stačí, když jede autobusem, v němž sedí skupina cizinců. Asi každý také někdy zažije, že ho druzí kvůli něčemu odsuzují. To je zřejmě okamžik, kdy člověk může začít přemýšlet nad tím, jak se cítí ti, kdo jsou v menšině stále.
Tomáš Garrigue Masaryk ve vztahu k Židům
Pozoruhodným způsobem popisuje Tomáš Garrigue Masaryk svůj přerod ve vztahu k Židům. Sám vyrůstal v prostředí silného lidového antisemitismu a bál se Židů, že potřebují křesťanskou krev. Jenže pak zažil svého židovského spolužáka, jak se místo hry vroucně modlí – a zastyděl se.
To, že se člověk občas zastydí, je zřejmě jednou z nejlepších lidských vlastností. Masaryka pak už dále vidíme jako obhájce Židů – proti mínění morálně pobouřené většiny se zastával chudého židovského tuláka Leopolda Hilsnera, ač za to sklidil mnoho ústrků.
Na Zakarpatské Ukrajině už jako prezident podporoval židovské gymnázium (a romskou základní školu). V roce 1927 byl první hlavou státu, která navštívila Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě. Jeho syn Jan Masaryk, ministr zahraničí ČSR, se ve svých rozhlasových hovorech z Londýna do okupované vlasti soustavně přimlouval za Židy – a také vyhrožoval pomstou těm, kdo jim budou ubližovat.
Vděčnost těch, kterých se někdo zastal, bývá často silná i dlouhodobá – i v současném Izraeli je Masarykova ulice (v Jeruzalémě), náměstí (v Haifě), a také kibuc Kfar Masaryk (tj. Masarykova vesnice). Vyplatí se tedy zastat se těch, kteří jsou druhými osočováni! Člověk získá spojence nejen na straně menšiny, ale také u těch, jimž se takovéto dělení a odsuzování nelíbí.
Povaha českého rasismu nevychází z kolonialismu
Rasismus má mnoho podob. Leckdy ideologicky zdůvodňuje to, proč jedna skupina ovládá druhou. Před sto lety ovládala evropská civilizace takřka celý svět. Důvodem byla technická a vojenská převaha, nikoliv morální či intelektuální nadřazenost. Menšina pak vládla – často velmi brutálně – nad většinou.
V českém prostředí se říká, že nás se kolonialismus netýká. Když si však člověk přečte o rakouských válkách v Itálii a na Balkáně v 19. století, pochopí, jak je to lichý argument. Kolonialismus, postkolonialismus a neokolonialismus v různých podobách hrají důležitou roli i v dnešním světě. Jak je možné, že státy, které vítaly osvobození z koloniálního jha, se tak často rychle propadly do různých diktatur?
Rasismus dnes již zdaleka nesouvisí jen se zastaralým a v současnosti nevědeckým termínem rasa. Existuje rasismus proti příslušníkům jiných národů, kteří vykonávají pomocné práce – například u nás proti Ukrajincům, v Německu proti Turkům, v Británii proti Polákům. Jiným rasismem je rasismus proti vlastním etnickým či jazykovým menšinám. Třetí formou je nábožensky podložený rasismus – i antisemitismus je v některých pojetích formou rasismu, islamofobie (spolu s anticiganismem) jsou v současnosti asi nejrozšířenějšími formami rasismu. Rasismus tedy znamená, že si konstruuji skupinu, již spojuje nějaký rys, který její příslušníci nemohou ovlivnit – a této skupině připisuji negativní vlastnosti. Jsou rasisté mladíci s vyholenými hlavami a baseballovými pálkami, jak se často zobrazují? Nebo jsou to docela normální spoluobčané, k nimž patří i zdánlivá elita společnosti, která má moc a měla by být její morální kotvou – politici, policisté a ředitelky mateřských škol?
V demokratických státech jsou hrubé projevy rasismu zakázány. V těch méně rozvinutých, k nimž patří i Česká republika, jsou někdy tolerovány – například fotbalovým fanouškům. Pro společnost je ovšem problémem také rasismus jemnější, vytvářející neviditelné skleněné stěny a stropy. Ten třídí lidi podle klíče, jenž nesouvisí s jejich povahou či nitrem, ale jen podle zařazení k nějaké skupině – a často nepravdivě. Tak se může stát, že rodina Balážových či Horváthových bude mít problémy se sháněním nájemního bydlení, i když není romská a má jen maďarské jméno. Je otázkou, zda by jejich děti měly šanci vůbec být registrovány u dětské lékařky Markéty Feninové v Aši, která na dveře své ordinace umístila nápis, že Romy neregistruje.
Tomáš Masaryk si uvědomil, jaké měl předsudky – a zastyděl se. Později svými aktivitami pomáhal mnoho různých předsudků bořit, a tak se stal morálním vzorem společnosti. Ve společnosti, která se staví proti rasismu, se žije jejím příslušníkům mnohem lépe. Odlišnost tam totiž není důvodem k odsuzování, ale k obohacení se. Pestrá společnost je bohatší než ta jednobarevná. K tomu, aby člověk pochopil druhé, se s nimi ovšem nesmí míjet, ale musí vést rozhovor. Mezikulturní rozhovor a osobní zkušenosti s druhými lidmi zřejmě nejlépe pomáhají snižovat míru rasismu ve společnosti.
Před sto lety ovládala evropská civilizace takřka celý svět. (Foto převzato z commons.wikimedia.org.)
Jak začaly Mezinárodní dny a týdny proti rasismu
Mohu se vlastně podělit o svůj vlastní příběh. Kdy jsem zažil projev rasismu na vlastní kůži? V mladších letech jsem nosil poněkud bujnější vousy než dnes. Nedlouho po teroristickém útoku 11. září 2001 jsem jel v autobuse přes Horní Počernice, kde jsem působil v té době jako evangelický farář. Vracel jsem se zrovna ze setkání po letním táboře, kdy jsme na památku rozdávali dětem po jednom šípu. Protože jedna holčička nedorazila, jeden poslední šíp jsem vezl zpátky a vyčníval mi z batohu. V autobuse proti mně usedl poněkud narudlý pán, zřejmě již dost popil. „Češi, Slováci,“ vykřikoval a ukazoval palcem nahoru. „Afghánistán,“ dodal k tomu zuřivě a začal mi kroužit pěstí před hlavou. Pak vytáhl můj šíp z batohu, kde jsem ho měl uložený. Také tím mi začal mávat kolem hlavy. Obával jsem se, že mi ho ve své rozhorlenosti zabodne do břicha, a tak jsem byl docela rád, když ho po chvíli zlomil a odhodil stranou. Provokovaly ho mé vousy dohromady s tím šípem? Snažil jsem se mu to tiše vymluvit: „Já jsem evangelický farář odsud, farář.“ Nějak ovšem nebyl schopen vnímat. „Češi, Slováci, Afghánistán,“ mlel stále svou a začal kopat nejprve do podlahy autobusu, potom do mého batohu a nakonec do mé maličkosti. To už ovšem spolucestující nevydrželi, zvedli se a vyhodili ho ven. Po chvíli ke mně přistoupila další spolucestující a tiše se mi svěřila, jak se špatně cítila proto, že se mě tak dlouho nikdo nezastal. „To je docela přirozené, lidé mají strach, a tak mlčí. Když mou židovskou tetu odvezli do koncentráku, tak se jí také nikdo nezastal – a teta to chápala,“ bránil jsem ostatní spolucestující. Nevím, zda to byla útěcha. Ale to už jsem byl na své zastávce, rozloučil se a vystoupil.
Druhý den jsem zajel do mešity na Černém Mostě, představil se předsedovi muslimské obce Vladimíru Sáňkovi, jehož jsem tam potkal, a nabídl pomoc evangelického faráře. „Jsem přesvědčen, že křesťané a muslimové mají mít spolu dobré vztahy.“ O dva měsíce později jsem pak na valné hromadě Společnosti křesťanů a Židů prosadil její rozšíření také o muslimy. Má aktivistická kariéra se rozeběhla. Na počátku byly vousy a zlomený šíp, o nějaký čas později přišly Mezinárodní dny a týdny proti rasismu, kterým jsem se mimo jiné začal intenzivně věnovat.
Společenské změny se často nedějí náhlým obrácením, nýbrž soustavnou drobnou aktivitou, při níž se lidé setkávají se svými odlišnými bližními a uvědomují si, jak si sami svými předsudky škodili. Dobrým základem pro tyto aktivity mohou být Mezinárodní týdny proti rasismu. Ty vznikly v Německu při příležitosti výročí masakru v jihoafrickém Sharpeville (21. 3. 1960). S pomocí faráře Jürgena Micksche se rozvinuly do mnoha aktivit v týdnech blízkých tomuto datu.
V německých městech se tak konají návštěvy mešit, společné bohoslužby, setkání policie s představiteli menšin, ale třeba i sportovní, taneční a další kulturní akce proti rasismu. Je to příležitost jak pro představitele menšin, kteří se chtějí setkat s přátelsky naladěnými zástupci většiny a přiblížit jim svůj svět, tak také pro zájemce z většinové společnosti, kteří by rádi v přátelském prostředí poznali své menšinové sousedy. Jindy se setkání konají kolem úkolů společné budoucnosti (např. modlitby za mír, proti covidu či společné sázení mezináboženských stromů, ale i docela prostá sousedská setkání).
V České republice jsme se Mezinárodními týdny inspirovali a již několik let je také postupně zavádíme pod názvem Dny proti rasismu. Úprava názvu souvisí s českými specifiky – „mezinárodní“ vyvolává v zájemcích obavu, že se vše bude odehrávat v angličtině, a týdny představují pro leckoho příliš velký úkol, zatímco „dny“ jsou tak akorát. Vyjednali jsme si také jedno specifikum – dny proti rasismu se mohou konat v průběhu celého roku, a tak se pod touto značkou koná celá řada akcí – na Den Martina Luthera Kinga 20. 1., při příležitosti Dne mezilidského bratrství 4. 2., na Mezinárodní den Romů 8. 4., i při smutných výročích židovského a romského holocaustu (27. 1. a 2. 8.), na Mezinárodní den míru 21. 9. i na Den lidských práv 10. 12.
„Jsou rasisté mladíci s vyholenými hlavami a baseballovými pálkami, jak se často zobrazují?“ (Foto © pixabay.com.)
Jak se může člověk zapojit?
K aktivitám dnů proti rasismu se může zapojit jednotlivec i společenství. Osobní rovina je důležitá. Člověk ji dělá proto, aby se postavil stínům, které má sám v sobě a které si třeba ani nechce moc připustit. Myslím, že každý si může stanovit svůj vlastní cíl. Uveďme si zde jen pár příkladů:
– Prvním stupněm je zkusit vnitřně vstoupit do života nějaké menšiny přečtením knihy o ní, zhlédnutím filmu či třeba důkladným projitím si webu romea.cz. Zajímavých knih o tom, jak se cítí příslušníci menšin, si člověk může najít a obstarat mnoho, od Dobrodružství Huckleberryho Finna (Mark Twain) a Chaloupky strýčka Toma (Harriet Beecher Stowe) přes Studnu osamění (Radclyffe Hall) až po Takový prima věk (Kiley Reid) a Skutečnou cestu ven (Patrik Banga).
– Již vyšším stupněm je „jít s kůží na trh“ a popovídat si s nějakým příslušníkem či příslušnicí menšiny a také se ho zeptat na „nekorektní“ téma – zda někdy zažívá něco nepříjemného ze strany většiny jen proto, že patří k menšině (ne vždy se to u nás nazývá rasismem). Připomínám, že menšiny jsou etnické (Romové, Afričané, Asiaté), národnostní (Slováci, Ukrajinci, Vietnamci, Poláci, Turci, Němci, Američané), náboženské (Židé, muslimové, ale i u nás také buddhisté a hinduisté, ba i křesťané z církví, které jsou pokládány za sekty) i sexuální. Stačí si ovšem popovídat s prodavačem v nejbližší vietnamské večerce, u něhož člověk pravidelně nakupuje.
– Lze také sebrat odvahu a zajít někam na návštěvu – například překonat ostych a navštívit nejbližší romskou či cizojazyčnou bohoslužbu či setkání menšiny.
– Lze se také osobně připojit k jedné z aktivit, které se u nás pořádají v rámci Mezinárodních dnů proti rasismu.
„Jsem přesvědčen, že křesťané a muslimové mají mít spolu dobré vztahy.“ (Foto © pixabay.com.)
Jak se může zapojit společenství?
Začít se dá v malém – třeba zorganizovat koncert, besedu s představitelem menšiny či vlastní akci v rámci Mezinárodních dnů proti rasismu. Pokud společenství pořádá tyto akce sporadicky, ale pravidelně, tedy alespoň 1× ročně, promění se postupně v dobrý zvyk a může přispět nejen k proměně členů společenství, ale také k pročištění dosti ponuré atmosféry ve společnosti.
Inspiraci k mnoha individuálním i kolektivním aktivitám lze nalézt na stránkách Mezinárodních dnů proti rasismu:
https://protirasismu.e-cirkev.cz
Autor vystudoval teologii v Praze, Berlíně, Jeruzalémě a Vídni. Po studiích působil jako evangelický farář v Horních Počernicích a Berouně, zároveň byl v Pražském seniorátu pověřen službou mládeži. V současnosti se plně věnuje práci faráře zaměřeného na humanitární aktivity, podporu menšin a pomoc lidem na okraji společnosti. Jeho práce spojuje duchovní praxi s praktickou péčí o znevýhodněné skupiny.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 01/2025
