Jak se z milovníka literatury a hudby stal religionista se zájmem o mormonství, zednářství a pravoslaví? Jan Sušer, badatel i věřící, vypráví o své cestě k víře, hlubokých intelektuálních kořenech i duchovním „pozvání do obýváku“. V rozhovoru mluví také o Liberci, knize o Masarykovi a zednářích i o tom, proč je mystika někdy těžší než doktorát.
Jak ses dostal ke svému oboru? Byl jsi jím zaujatý od mala?
Vůbec ne, vyrůstal jsem v prostředí, kde spiritualita nebyla příliš velké téma. Zajímala mě muzika a literatura, postupně jsem dospíval k tomu, že se chci věnovat jazykům, hlavně tedy češtině, ale frekventoval jsem třeba i kurzy hebrejštiny při liberecké synagoze. Zbytek dávám někdy k dobru jako vtipnou historku, kterak člověk míní a Pán Bůh mění. Ve vyhlášeném libereckém Fryčově antikvariátu jsem narazil na typický modrý svazek – Knihu Mormon – a při listování jsem si uvědomil, že to je něco natolik „extraordinérního“, že o tom musím zjistit všechno. To mě nakonec poměrně rychle přitáhlo ke studiu religionistiky a mormonismus skutečně zůstal mým hlavním tématem po několik let.
Co tě přivedlo na aktuální vysokou školu?
Aktuální je tatáž, na níž jsem studovat začal, takže historka jen pokračuje. Dělal jsem tehdy přijímací zkoušky na více pracovišť od Pardubic po Brno a byl jsem přijat na všechna. Praha mi ale tehdy připadala relativně nejblíž, měl jsem tam už přátele (i část příbuzenstva) a dost mě zaujalo i portfolio kurzů, které zrovna Husitská teologická fakulta UK tehdy nabízela. A to na poli klasických náboženství, navíc s možností studia pramenných jazyků (zabýval jsem se tam pak řečtinou, hebrejštinou, arabštinou i sanskrtem), ale nechybělo ani zaměření na současnou religiozitu, které jsem pro své téma hlavně potřeboval. Zvolil jsem tehdy nakonec Prahu a jsem za to dodneška rád, i díky množství skvělých inspirativních lidí, které jsem tam mohl potkat.
„Člověk postupně pozná, že opravdická mystika není jenom nějaké zbožné dumání, ale někdy vlastně docela bolestivá práce.“ (Foto © pixabay.com.)
Jaký duchovní směr je ti nejblíže a co se ti na něm líbí?
Není tajemstvím, že jsem pravoslavný křesťan, což v českém prostředí občas vyvolá pozdvihnutí obočí a možná i pozornost tajných služeb. (smích) Ale moje cesta do přístavu pravoslaví byla asi taky trochu česká. V průběhu studia jsem se postupně vlastně poprvé doopravdy seznamoval s historií křesťanství a vývojem věrouky, Písmem, symbolikou, dogmatikou. Došlo mi, že česká lidová bezvěrecká představa o náboženství, a křesťanství zvláště, je docela dětinská a že i když stále ještě zůstávám na mělčině, začínám vzdáleně vidět hlubiny, jaké jsem do té doby nepoznal. Zůstával jsem sice stále na pozici „pro mě to spíš není, ale rozhodně je to rozumné a stojí za to to ve světě podporovat“, protože jsem o tom zatím přemítal jen v hlavě, ale pořád to nemělo rozměr vztahu. Z prosté rozumové dedukce se člověk na hlubinu nedostane, chybělo mi něco jako „pozvání“ k Pánu Bohu do obýváku.
Nakonec, když už jsem měl poměrně ukotvenou racionální představu, jsem se seznámil se svým budoucím duchovním otcem, jeromonachem Pachomijem, a ten mě pozval na pravoslavnou liturgii do malého kostelíčku v Táboře, kde tehdy sloužil. A tam se mi přihodilo, co jsem i později čítal u některých známých pravoslavných konvertitů. Když jsem se poprvé ocitl před ikonostasem, ucítil jsem, že jsem se vrátil domů. Že tohle je asi opravdu „u Pána Boha v obýváku“. Nebo aspoň v předsíni. A propojilo se to všechno dohromady, dogmatika prvních koncilů, liturgie, i vědomí, že je nám Bůh, jak praví jiná náboženská tradice, bližší nežli naše krční tepna. Rozum a srdce našly cestu k integraci, a to byla pozvánka úplně nového druhu.
Dodnes mi je na pravoslaví nejvzácnější nejen cit pro tajemství a „zázraky všedního dne“, ale i jeho duchovní praktičnost, to, že i když se v něm může intelektuál náležitě vyřádit, podstatné nakonec zůstává to, co člověk prakticky dělá, a nejde jen o vznešenou liturgii. Starobylá postní praxe, modlitba, pohled na běh roku očima církevního kalendáře. Člověk postupně pozná, že opravdická mystika není jenom nějaké zbožné dumání, ale někdy vlastně docela bolestivá práce. Práce, kterou nakonec může stejně dobře, ba i úspěšněji, vykonat i obyčejný dělník z Ukrajiny, spíš nežli rozháraný středoevropský intelektuál.
Ale ani v životě vztahy často nejsou jednoduché a musíme do nich hodně investovat, abychom je oboustranně rozvíjeli. Tak co teprve vztah s Nejvyšším?
Představ nám trochu knihu, na které ses podílel. Zednáři, Masaryk a katolická církev, jak to (ne)jde dohromady?
K téhle knížce (C. V. Pospíšil, V. Řeháková, J. Sušer, Zednáři, Masaryk, katolíci, Beroun: Machart 2023) jsem přišel vlastně trochu „zvenčí“, původní záměr byl mého školitele, profesora systematické teologie a římskokatolického kněze Ctirada Václava Pospíšila. Já se v rámci doktorského studia zabývám českými teology (hlavně 1. poloviny 20. století), kteří měli nějakou afinitu k tehdejšímu svobodnému zednářství. Navíc jsem jako redaktor spolupracoval s panem profesorem na jeho knize o Tomáši G. Masarykovi, kde toto téma velmi okrajově také rezonovalo.
Římskokatolická církev je svým vleklým zápasením se svobodným zednářstvím pověstná, a ne každý rozumí příčinám tohoto napětí a zná přesné kontury tohoto konfliktu. S mými spoluautory jsme tedy původně navázali na práci katolického teologa, člena dikasteria pro mezináboženský dialog, Michaela Weningera, který se touto problematikou hloubkově zabýval. A posléze jsme provedli rešerši českých prvorepublikových zednářských periodik, abychom zjistili, jaký postoj vůči danému tématu převládal v tehdejších zednářských kruzích. Ukázalo se, že ač první Československá republika často razila heslo „Pryč od Říma!“, nebyla pro tehdejší čs. zednářskou komunitu katolická církev zdaleka takovým tématem, jakým bylo zednářství pro ni. A také, že přes některé sporné body jsou nakonec zednáři nositeli ideálů, které namísto nepřátelství mohou být naopak pro římskou církev v mnohém užitečné i pro případnou spolupráci (například na poli charity apod.). Výstupem knihy tedy nakonec byl apel kolegů katolických teologů, že předsudky křesťanu nesluší a stojí za to se alespoň pokusit uzdravovat historickou paměť a zacelovat staré jizvy.
„Ukázalo se, že ač první Československá republika často razila heslo „Pryč od Říma!“, nebyla pro tehdejší čs. zednářskou komunitu katolická církev zdaleka takovým tématem, jakým bylo zednářství pro ni.“ (Foto © wikimedia.com.)
Co z kultury a historie Liberce tě oslovuje?
Jakožto někdejší centrum provincie Deutschböhmen má Liberec samozřejmě bohatou a pohnutou historii, ale také svou specifickou magii, mohu-li s nadsázkou použít toho slova. Všude ve městě i v krajině vidíte stopy německé minulosti, ale na rozdíl od některých neutěšenějších koutů Sudet tam po válce došlo k podivuhodné integraci přistěhovaleckého českého živlu do krajiny. Když někdy hovořím s přáteli z periferií Ústeckého kraje, zaráží mě často dosti… řekněme nevyrovnaný vztah k rodné hroudě.
V Liberci jsem naopak odjakživa cítil velmi intenzivní lokálpatriotismus, a to už v generaci mých rodičů (kteří se narodili těsně po válce), ba i prarodičů, kteří tu oblast pro sebe objevovali až vlastně jako dospělí lidé. Liberečané se zajímají o svou krajinu, její tradice, někdy s až etnografickým zápalem, často dokonce i o příhraniční oblasti Německa a Polska.
Tam se samozřejmě musíme bavit o živlu, který „liberečanství“ formuje asi nejvíc – o hraničních horstvech. Liberec je vtěsnán do „nočníku“ mezi Jizerkami, s vzdáleným vlivem lužického masivu, dohlédnout lze i na Krkonoše. Mezi těmito „prastarými“ krajinnými útvary je Liberec sevřen jako v kleštích, a tak město vznikalo vlastně v jakýchsi patrech, spíše než aby se rozrůstalo do šířky, což v návštěvnících často vyvolává zvláštní pocity.
A to všechno samozřejmě korunuje ta podivná svatyně jakéhosi bizarního kultu na vrcholu Jeschkenkoppe (vysílač na Ještědu), odevšad viditelná a věčným okem stále pozorující „liberečanské“ vezdejší zápolení.
Jan Sušer je český religionista, publicista, překladatel a redaktor. Zaměřuje se na studium nových náboženských hnutí a západních ezoterických tradic. Dlouhodobě spolupracuje s časopisem Dingir a přispívá na web Náboženský infoservis. Příležitostně publikuje také v odborných periodikách, jako jsou Studia theologica nebo Okruh a střed. Je členem pravoslavné církve.
Rozhovor vedl Roman Figura.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/01.
