Kapitola Zkratkou na houby z Pána prstenů je nejen poetickým připomenutím ztraceného bezpečí a bezstarostných časů hobitů, ale také branou do hlubší symboliky hub – tichých průvodců mezi světy, které spojují půdu s nebem, přírodu s fantazií, vědu s uměním. Právě v této mnohoznačnosti se setkávají i postavy a příběhy v následujícím textu: hudební skladatel Václav Hálek, který v houbách slyšel hudbu vesmíru, fyzik Andrej Linde, jenž je použil k vysvětlení kosmologických teorií, mystikové, vědci i mystifikátoři. Houby tu nejsou jen objektem sběru, ale médiem poznání, symbolem mezisvětí a nástrojem zkratky – nejen té lesní, ale i mentální, filozofické a kulturní.
Jedna z kapitol prvního dílu série Pán Prstenů: Společenstvo Prstenu, nese název Zkratkou na houby. Její hrdinové, hobiti, si, pravda, nezkracují cestu kvůli houbám a houby tu vystupují jen ve vzpomínce na zlaté časy, kdy byly důvodem sejít ze silnice opravdu jen ony a jedinou hrozbu představovali sedlák Červík a jeho psiska. Ovšem pro vylíčení lásky hobitů k houbám přišla kapitola vhod.
Symfonie inspirovaná zvonečkem a houževnatcem
Hudební skladatel Václav Hálek (1937–2014) hobita lecčím připomínal. Menší, kulatý pán a hlavně – milovník hub, amatérský mykolog. Právě za houbami se ve společnosti dvou přátel vypravil i jednoho letního dne roku 1980. Jeden z mužů se právě chystal vyfotografovat vydařený exemplář zvonečku sadního a požádal pana Hálka, aby mu schválil záběr. Skladatel vypravuje: „Já šel a koukl jsem do hledáčku. A jakmile jsem se tam podíval, ozvala se hudba, velmi určitá. Celý orchestr začal hrát. Skoro jsem se lekl, a současně jsem vtom okamžiku věděl, že se děje něco mimořádného. To člověk cítí, že to je takový jeden z těch velkých objevů. Povídám: ‚Počkejte chvilinku, já si musím skočit pro notový papír.‘ Vrátil jsem se, kouknu do hledáčku – a ta hudba se rozjela znova.“
Pan Hálek si téma zapsal a šel se uklidnit procházkou stranou ostatních. Na jakémsi plotě našel houževnatec pohárovitý. Vrátil se s ním k přátelům, aby jej vyfotili. „A já se do toho aparátu zase podíval a úplně ustrnul, protože jsem viděl zvláštní věc: jako když se člověk dívá do vesmíru. Kdysi jsem viděl v televizi záběr z obrovského teleskopu, tam se ztrácí dno, protože ta kamera to už nebere, takže je to vlastně bezedná studna. A to jsem viděl pod tím hledáčkem. A tu houbu zároveň taky. Co to bylo, nevím. A hrálo to.“ Témata těchto dvou hub se stala základem Hálkovy Mykokosmické symfonie.
„Andrei Linde žil do roku 1990 v Sovětském svazu. Zažil tak období perestrojky, která vedle množství závažných událostí přinesla i nejednu humornou.“ (Foto © wikimedia.com.)
Expanze vesmíru po tenké noze houby
Nemohu Václava Hálka nevzpomenout, kdykoli se vracím k rozhovoru s americkým fyzikem ruského původu Andrejem Lindem, který před lety poskytl týdeníku Respekt. Tento vědec připouští teoretickou možnost, že uvnitř našeho vesmíru může vzniknout vesmír úplně nový a pomáhá si následujícím přirovnáním: „Dejme tomu, že v této místnosti dojde k nějaké kvantové fluktuaci, z níž vzejde obrovský vesmír. A stane se legrační věc, on nebude expandovat na nás, nezabije nás. Bude se místo toho rozpínat z vlastních zdrojů. Představte si, že jste malinký skřítek a narazíte v lese na houbu. Spatříte z ní jenom velmi tenkou nohu. To ale neznamená, že na té noze nemůže být obrovský klobouk, který nevidíte. A podobné to může být s vesmírem: oblast, kde vznikne, bude nesmírně malá, ale uvnitř se skryje obrovský klobouk. Vy ho nevidíte, protože kdybyste ho chtěl spatřit, musel byste nejprve vyšplhat po noze oné houby. Navíc ta noha jeví tendenci zmizet, smrsknout se. Vesmír tedy vzniká jako balon, který je s naším světem spojen tenkou nohou houby, pak se ta noha smrskne, zmizí a cizí vesmír se vznáší kdesi, kde ho nevidíme. Mezi kosmology to ale není všeobecně přijímaná představa.“
Není tímto skřítkem – nebo hobitem –, který narazil v lese na houbu, skladatel Václav Hálek? A jako viděl William Blake svět v zrnku písku, viděl – a slyšel – Václav Hálek vesmír v houževnatci pohárovitém.
Houby, mystifikace a mystika
Andrej Linde žil do roku 1990 v Sovětském svazu. Zažil tak období perestrojky, která vedle množství závažných událostí přinesla i nejednu humornou. A tak si roku 1991 umělec Sergej Anatoljevič Kurjochin a novinář Sergej Leonidovič Šolochov mohli vychutnat vydařený kousek: v televizním programu Páté kolo se Kurjochin vydával za historika, který v rozhovoru s Šolochovem přesvědčivě dokazoval, že se Lenin natolik oddával konzumaci mexických halucinogenních hub, až se houbou sám stal. Zašel dokonce tak daleko, že obrněný automobil, broněvik, na který si Lenin vylezl, když řečnil v Petrohradu poprvé po návratu z emigrace, prohlásil za jeho podhoubí. Pořad sledovalo přes jedenáct miliónů diváků a mnozí údajně vzali falešnou informaci vážně. Skupinka členů leningradského krajského výboru strany dokonce požadovala po Kurjochinovi vysvětlení.
Příbuznou, avšak vážně míněnou a tím kontroverznější teorii vyslovil roku 1970 v knize Posvátná houba a kříž britský archeolog John M. Allegro. Tvrdil, že se křesťanství vyvinulo v prostředí sekty esejských z tajného kroužku konzumentů halucinogenních hub a že jméno Ježíš nepatřilo historické postavě, nýbrž muchomůrce červené. Tuto představu literárně zpracoval autor sci-fi Philip K. Dick v doporučeníhodném románu Převtělení Timothyho Archera. Příkladů, jak houby vzrušují lidskou mysl a představivost, by se dalo najít mnohem více.
Václavu Hálkovi umožnily překlenout propast mezi přírodou a kulturou, smyslově zakusit jinak nezakusitelné pomocí zvuku a zpracováním zvuku v hudbě vyjádřit jinak nevyjádřitelné. Andreji Lindemu dal příměr k houbě možnost představit nepředstavitelné a vysvětlit nepochopitelné. Allegro (vážně) nahradil houbou ústřední postavu nejvlivnějšího světového náboženství, Kurjochin s Šolochovem postavili (žertem) houbu do čela jednoho z nejvlivnějších náboženství sekulárních a zároveň ukázali, jak prolhaný systém oslabuje kritéria umožňující odlišit komickou absurditu od reality. A někdo se nespokojí s nabídkou pouhých metafor a pomocí látek dobývaných z hub navazuje kontakt se svým nevědomím, zkracuje celoživotní cestu na několik okamžiků extáze.
„Ale houby tu rozhodně nejsou především od toho, aby rozšířily možnosti naší komunikace. Komunikují totiž samy a náramně dobře.“ (Foto © pixabay.com.)
Mycelium – inteligence bez idelologie
Ale houby tu rozhodně nejsou především od toho, aby rozšířily možnosti naší komunikace. Komunikují totiž samy a náramně dobře. A nejen mezi sebou, síť podhoubí umožňuje předávat informace i ostatním rostlinám, které jsou na ni napojeny, a dokonce umožňuje přerozdělování uhlíku mezi nimi.
Jistě i zde se často blaho jednoho děje na úkor druhého. Promítat lidské ideály do přírody nám nepřísluší. Už se tak ovšem i stalo, společnost devatenáctého století promítla ctnosti konkurenčního prostředí raného kapitalismu do přírody, aby je v ní vzápětí zpětně objevila a mohla své konstrukty prohlásit za „přirozené“. My máme možnost tuto chybu neopakovat. Příroda není modelem pro společnost, a kdykoli je za něj pokládána, je naopak sama podle společnosti modelována a společnost se tak definuje kruhem. A navíc: přírodniny redukované na funkci modelu přestávají být inspirativní./
Bylo by tedy smutné ochudit všechny budoucí hobity o jejich zkratky na houby, o údiv před nohou klobouku, kterým je jiný svět.
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2025/01.
