Od osmihranné pečeti inspirované Komenským až po moderní znak s hořícím kalichem – cesta unitářských symbolů je obrazem duchovního i kulturního vývoje hnutí, které od svého počátku hledá živý výraz pro světlo, lásku a lidskost.
Slovo symbol pocházející z řeckého výrazu symbolon, překládaného jako znak či znamení, má dosud v podstatě původní obsah: myslíme jím určitou značku, která odkazuje na nějaký konvenční nebo tradiční význam. Symboly nemusí být nutně vizuální, vždyť třeba naše řeč, jazyk, kterým mluvíme, je vlastně obrovský ucelený soubor symbolů, které používáme pro označování věcí, jevů a podobně. Pravda ale je, že si velmi často symbol v mysli automaticky spojujeme právě s vizuálním ztvárněním něčeho. S postupem času se pak v rámci symbolů utvořilo mnoho dalších samostatných kategorií a jednou z nich jsou i grafické značky, loga, jež nějakým zjednodušeným, schematickým a zpravidla jen dvourozměrným znakem vyjadřují identitu a často i nějakou základní charakteristiku jedince nebo společnosti.
To není záležitost nijak moderní, mezi první grafické značky můžeme počítat třeba již pečeti nebo erbovní či domovní znamení. Zvyk užívat nějakou osobní (dnes bychom řekli firemní) značku se udržel v oblibě dodnes a je velmi masivně rozšířený. Symboly v tomto pojetí se v našich životech vyskytují zejména kvůli prezentaci a propagaci, protože v mysli člověka se lépe fixuje vjem, který je kombinovaný: tedy například slyšíme název a zároveň vidíme logo, které ještě ideálně upozorňuje na nějaký důležitý rys či vlastnost daného subjektu. Takovou organizaci či podnik si zapamatujeme lépe než ty, jež logo nemají. Většina společenství, společností, institucí a firem proto má své jedinečné logo, vizuální značku, kterou používá spolu s názvem.
Na nejstarších tiskovinách Svobodného bratrství se objevoval motiv Pražského hradu, zde konkrétně na obálce zpěvníku z roku 1923. (Archiv NSČU.)
V případě unitářských společenství to platí stejně a způsob, jak to či ono společenství ke svému symbolu, logu, vlastně došlo, i jeho význam, tedy to, co jím veřejnosti říká, bývají velmi zajímavé a často i významné z hlediska historie dané komunity. Pojďme se proto nyní krátce podívat na dva pro nás nejdůležitější unitářské symboly: na planoucí kalich jako mezinárodně užívaný znak unitářů a také na náš vlastní znak, jímž se prezentujeme jako čeští unitáři. Budeme-li chtít postupovat chronologicky, pak znak českých unitářů je (pro někoho možná překvapivě) z těch dvou ten starší. Začneme tedy jím.
OD KOMENSKÉHO KE DVĚMA SLUNEČNICÍM
Bohužel nemáme dosud probádané žádné archivní prameny, z nichž by bylo možné vyčíst, kdo je ideovým tvůrcem našeho znaku, kdy byl vytvořen a kdo jej převedl do grafické podoby. V našich nejranějších dějinách používala Společnost svobodného bratrství několik různě pojednaných znaků. Na nejstarších dochovaných tiskovinách (například první vydání zpěvníku z roku 1923, pozvánky na některé slavnostnější akce a podobně) ještě ale žádný použit není, je na nich symbol Prahy, Pražský hrad. Na druhém vydání zpěvníku z roku 1926 je již znak, ale ještě ne ve své nejvýznamnější podobě, která se pak vyvíjela kontinuálně do dneška: je na něm nastojato rozevřená kniha otočená hřbetem k divákovi, která nese na straně obálky písmeno S a na poslední straně pak písmeno B. Kniha je orámovaná zhruba do kruhu, dolní polovinu tvoří tmavé písmeno U, horní oblouk je světlý, s nápisem Unitaria.
Nás ale z dnešního pohledu nejvíc zajímá razítko, které vedení Svobodného bratrství používalo nejpozději od roku 1927, ale pravděpodobně již o něco málo dříve, a z něhož se později vyvinul náš současný symbol. Je to poměrně výpravný emblém a jednoznačně svým obsahovým i grafickým ztvárněním vychází jako ze vzoru z otisku pečeti, kterou údajně používal Jan Amos Komenský. Z pozdější doby (pravděpodobně někdy mezi lety 1940 až 1950) se v archivu NSČU dochoval tištěný leták, nazvaný Symbol čs. unitářů, věnovaný popisu našeho pozdějšího znaku, a v něm hned v úvodu naši předchůdci tuto podobu prvotního loga Svobodného bratrství s Komenského dílem hrdě potvrzují: „Základní motiv znaku čs. unitářů je vzat z Komenského pečeti, znaku bratrství, ke kterému Komenský patřil.“
První užívaný znak Svobodného bratrství byla otevřená kniha. (Archiv NSČU.)
Zde se musíme na chvíli zastavit. Unitáře, tehdy ještě Svobodné bratrství, na tento symbol navedl Rudolf Jordan Vonka (1877–1964), Čapkův přítel a mladší vrstevník, učitel a diplomat, který se hodně zabýval osobností Komenského. V letech 1920 až 1925 pracoval jako tajemník tiskové služby na československém vyslanectví v Nizozemí. Jeden z jeho komeniologických textů, Ženy ze života a díla Jana Amosa Komenského, vydalo v roce 1926 právě nakladatelství Unitaria.
Téměř přesná shoda s pečetí Vonkou připsanou Komenskému je zjevná. Pečeť i razítko Svobodného bratrství mají tvar pravidelného osmihranu, uvnitř něhož je znázorněn motiv dne a noci symbolicky zastoupený zářícím sluncem a měsícem s hvězdami, pod kterými na trávníku či palouku vykvétají u Komenského tři, ve Svobodném bratrství čtyři květiny. První dvě rostliny zleva, tedy pod sluncem, jsou v obou případech slunečnice, rostlinu ve druhé polovině znaku Komenského určit nelze, nicméně její stonek v poslední čtvrtině délky větví nese dva totožné květy, jen každý s okvětními plátky stáčenými jiným směrem. V razítku Svobodného bratrství jsou i v pravé polovině, pod měsícem, rostliny dvě, jsou to zcela totožné růže. Mezi spodními částmi stonků jsou v obou případech umístěna písmena, verzálkami ztvárněné iniciály: u Komenského J A C M a u našich předchůdců S S B P. Můžeme odhadovat, že v nejspodnější části výjevu z Komenského pečeti ještě navíc teče potok, analogicky k výpravnějším znázorněním stejného motivu a Komenského oblíbeného hesla a pedagogického kréda „omnia sponte fluant absit violentia rebus“ (všechno ať volně jen plyne, buď násilí vzdáleno věcí), jež nacházíme na titulních stranách již prvních vydání jeho pedagogických spisů. (Například na jedné z titulních stran prvního souborného vydání pedagogických prací J. A. Komenského Opera Didactica omnia v Amsterdamu roku 1657, nebo na titulu prvního, norimberského vydání Orbis sensualium pictus z roku 1658.
Ještě propracovaněji je pak motiv pojednán na některých rytinách. Základem je však vždy stejný výjev s krajinou: návrším či skalkou, potokem či jiným vodním tokem, stromovím a rostlinami, z jedné strany haleno nocí, s potemnělým nebem a symbolem měsíce a hvězd, z druhé pak prozařováno sluncem. Zdůrazňuje přirozenost přírody a jejích cyklů a také myšlenku nenásilí, jíž byl Komenský velkým zastáncem.
Symbolika na Komenského údajné pečeti Vonku inspirovala i k vlastnímu výtvarnému zpracování.
(Obr. převzat z: www.prostorad.cz/pruvodce/praha/sporilov/ostatni/vonka.htm.)
Slunečnice najdeme sice jen na již zmíněném osmihranu, pro nás je však důležité, že právě dvě slunečnice, samy o sobě, jsou naším nejstarším opakovaným motivem, symbolem, který nás provází již bezmála sto let, byť u těch nejranějších zpodobení slunečnic ještě chyběla rozdílná velikost, obě byly stejné a ještě s květy sklopenými dolů, nikoli otočenými ke slunci. Významovou interpretaci si můžeme jen domýšlet. Odkaz k Jednotě bratrské a učení Komenského je zjevný. Mají ale květiny zároveň poukazovat k bratrství a třeba i ústřednímu motivu Květinové slavnosti, kdy každý je vítán, každý je druhému bratrem? Velmi pravděpodobně ano.
Ve znaku, který začala používat nově ustavená a státem uznaná Náboženská společnost československých unitářů v roce 1931 (a zároveň od té doby i Společnost svobodného bratrství, která zůstala zachována pro správu unitářského majetku), naši předchůdci motiv dvou slunečnic zopakovali, ale nově jsou Obě rostliny již dominantním motivem, jsou mnohem detailněji propracované, jedna menší, druhá větší, a obě se shodně otáčejí svým květem vzhůru, jednoznačně orientované ke slunci, které je oproti slunečnicím znázorněné mnohem schematičtěji a s výrazným proudem paprsků směřujícím diagonálně dolů, zalévajícím oba květy. Podle toho, zda se jednalo o znak NSČU nebo SSB, byla do půdy, z níž slunečnice vyrůstaly, vložena buď písmena S B, nebo písmeno U.
Ani k tomuto znaku nemáme dochovanou legendu, tedy jeho vysvětlení, nicméně základní ideu lze myslím bez obav ozřejmit slovy pozdějšího popisu, neboť slunce i menší a větší slunečnice zůstaly zachovány také v další, novější verzi znaku a pro tu již výklad máme:
„Květiny – slunečnice se obracejí k slunci. Vpíjí do sebe životodárné paprsky slunce. Jsou ozářeny jeho krásou. Jsou prohřáty jeho paprsky. Jsou živy z jeho zdrojů. Květiny symbolizují každého z nás. Jedna květina je větší a druhá menší. Každý člověk je jiný, je svůj, má své poslání na zemi, ale všichni jsou si rovni před Bohem, na všechny stejně svítí slunce boží lásky. Květiny symbolizují také muže a ženu. Je nutné uvést, že i v době, kdy už existoval nový znak, se ještě několik let objevují starší, osmihranné podoby: například na kartičkách členských průkazů, což si osobně vysvětluji tím, že vedení společnosti nechtělo vyhodit předtištěné zásoby takových materiálů, zvláště když se jednalo o dvoubarevný tisk na karton, který jistě nebyl levný. Výše popsaná podoba znaku byla používaná do konce roku 1939, ale stejně jako v případě osmihranu Svobodného bratrství se objevuje na některých propagačních materiálech i nadále, ještě několik let.
Nově přepracovaná podoba, s již nám velmi dobře známým štítem, je oficiálně používána od ledna 1940 a mimo jiné se znak objevuje také poprvé na obálkách Cest a cílů. Zastavme se nyní u téhle verze našeho znaku podrobněji, protože obrazově se již nezměnila a užíváme ji dodnes. Navíc je to poprvé v naší historii podoba barevná, přesněji řečeno s předem promyšlenou a definovanou barevností a její symbolikou. Do té doby najdeme náš znak sice monochromaticky tištěný v různých barvách (namátkou uveďme zlatou, stříbrnou, modrou, červenou, zelenou), avšak barva tisku byla volena s ohledem na celkové grafické zpracování toho kterého materiálu a nebyla nijak určena v legendě znaku. Jeho první ucelený popis byl formulován Václavem Rubešem (který ostatně dost dobře mohl být i grafickým tvůrcem jak znaku z roku 1931, tak tohoto posledního; oba jsou zjevně vypracované stejným autorem):
„Květinu přijalo české unitářství také do svého znaku.Vyvolilo si slunečnici. Unitářským znakem je štít modré barvy, v jeho středu jest umístěno velké červené U. V něm vyrůstají dvě slunečnice se zelenými listy. Korunní plátky květů mají jasnou barvu, žlutě oranžovou. Uprostřed horního kraje štítu je zlaté slunce, vrhající dolů své paprsky. Symbolický smysl unitářského odznaku je zhruba tento:
Štít vyjadřuje ochranu duchovních hodnot a všeho, co je nám svaté. Na štítu vévodí všemu slunce, starý slovanský symbol Boha. Vzhůru k slunci obracejí se slunečnice, jako by do sebe vpíjely životodárné paprsky sluneční, jež je ozařují a zahřívají. Jejich účinkem přeměňují se živné látky v půdě ve šťávy, jež proudí tělem květin a pomáhají tvořiti i nejvzdálenější buňky.
Stejný motiv na titulu prvního, norimberského vydání Orbis sensualium pictus z roku 1658.
(Obr. převzat z wikimedia.org.)
Květiny symbolizují nás lidi. Jedna slunečnice je větší a druhá menší, ale větší nevyvyšuje se nad menší sestru. Je silnější a je oné slabší ochranou. Silnější člověk nebo duchovně vyspělejší nemá na slabšího hledět spatra, ale má mu být ochráncem, pomocníkem a ukazovatelem cesty. Společně mají kráčet k vyšší dokonalosti. Každý člověk je jiný, je svůj a má své poslání na zemi, ale všichni jsme si rovni před Bohem, boží slunce lásky svítí na všechny stejně. Květiny symbolizují bratrství a sesterství a také manželství.
Bůh je nám vším: nejvyšším, nejmoudřejším, nejpravdivějším, nejspravedlivějším. Je naším světlem a sluncem, ke kterému tíhnou naše myšlenky, city a poznání. Kořeny našeho bytí jsou založeny v rodné půdě, která jest uložena na znaku mezi rameny písmene U. Jako dva ochranné sloupy stojí obě ramena po stranách obou slunečnic a spojujíce se v počáteční písmeno označení naší náboženské společnosti vyjadřují celek duchovního společenství, jenž jest duchovní ochranou a hradbou proti nepříznivým snad vlivům vnějšího světa. Souměrnost písmene U představuje soulad, mír a spravedlnost.
I barvy znaku mluví k nám symbolickou řečí. Zlatá barva je barvou slunce, dárce a udržovatele života na zemi. Oranžová je barva vzletu a životního optimismu. Zelená je výrazem děje, hojnosti a štědrosti. Červená vyjadřuje teplo, zanícení a odvahu. Modrá je barvou oblohy, barvou klidu, důvěry a rozvahy.“
Oproti předchozímu pojetí znaku zde tedy přibyl štít, barevnost, a zejména natočení obou květin k sobě, což je z hlediska symboliky bratrství a mezilidských vztahů nesmírně důležitý detail. Od roku 1940 se náš znak proměnil už jen minimálně, přesněji řečeno po druhé světové válce. Někdy mezi lety 1947 až 1951 přibyl do spodní části štítu nápis VŽDY S ÚSMĚVEM, který byl počátkem sedmdesátých let nahrazen nápisem VERITAS VINCIT, odkazujícím k učení a ideovému dědictví Jana Husa. Na některých podobách znaku se později objevoval i v českém překladu, pravda vítězí, ale v současné oficiální podobě znaku užíváme původní latinské znění.
Ovšem znak nám nikdy nebyl věcí nedotknutelnou, v každé době existovaly četné variace a volné parafráze na jeho oficiální podobu, aniž by to nějak vadilo. Příkladem mohou být symboly na tištěných programech z let 1941/1942, z nichž přinášíme malou ukázku. O tomto poměrně svobodném, neadorujícím přístupu k našim symbolům svědčí i závěrečná pasáž textu Václava Rubeše věnovaného symbolům:
„Symboly a symbolické projevy v unitářství nejsou formou strnulou a neměnitelnou. Kdyby některý symbol pozbyl své životnosti a síly, že by příliš zevšedněl a stal se pouhou formalitou, unitářství by se nerozpakovalo od něho upustit a zvolit si nový způsob náboženského projevu. Protože každá doba, každý nový způsob života vyžaduje si jiných symbolů, nemůže unitářství, které chce býti a zůstati ve všech dobách náboženstvím pokrokovým, ustrnouti na formě, jež by se přežila.“
Znak, který začaly Společnost Svobodného bratrství i NSČU používat v roce 1931, v obou jeho podobách. (Archiv NSČU.)
KALICH S HOŘÍCÍM PLAMENEM JAKO POZNÁVACÍ ZNAMENÍ
Historie kalicha jakožto světového unitářského symbolu se začala psát téměř o dvacet let později než dějiny našeho znaku. Bylo to v době válečné a do opravdového obecného přijetí kalicha jako unitářského symbolu v USA, který se pak šířil dál, muselo uběhnout ještě několik desetiletí. Ale příběh, jenž stál na prapočátku, je myslím působivý a zejména v detailech poměrně málo známý (někdy navíc i zkreslovaný různými nepodloženými výklady), proto si ho připomeňme také.
Musíme začít v císařské Vídni, kde se 8. dubna 1898 v jedné z místních židovských rodin narodil Hans Deutsch, poměrně nadaný hudebník i výtvarník. Konec takzvaného dlouhého století byla doba kulturního i duchovního kvasu, ale také již v sobě nesla předzvěst budoucích celosvětových tragédií. Pro židovskou komunitu v Evropě obzvlášť. Hans se ve Vídni, kde prožil necelých čtyřicet let života, stačil oženit (tři dny před koncem roku 1937 si vzal o čtrnáct let mladší děvče Gertude), než musel těsně před obsazením Rakouska Německem v březnu 1938 ze země uprchnout.
Jeho novým domovem se stala Paříž, kde se živil ruční výrobou umělých květin, ale mimo jiné také kreslil karikatury a protinacistické vtipy na hitlerovské Německo. V bezpečí zde tedy nezůstal nadlouho, jen do doby, než Francii začali v květnu 1940 okupovat Němci. Hans Deutsch by byl téměř jistě jednou z osob, kterou by nešetřili, tedy raději včas utíkal dál, na jihozápad, do Lisabonu, jednoho z mála větších měst, které na západě Evropy zůstaly svobodné.
Zde koncem roku 1940 potkal dr. Charlese Rhinda Joye, unitářského duchovního a významného představitele AUA (American Unitarian Association), který po založení lisabonské kanceláře nedávno vzniklé Unitářské pomocné služby (USC, Unitarian Service Committee) tuto kancelář osobně vedl a pomáhal uprchlíkům. Hans Deutsch, sám uprchlík, se na nějakou dobu stal jeho asistentem.
Na materiálech předtištěných ve vyšších nákladech se ovšem ještě několik let objevoval starý znak, jako na této průkazce. (Archiv NSČU.)
Je mnoho popisů, jak na základě této spolupráce vznikla první podoba loga USC ve tvaru kalicha, ale myslím, že nejlepší bude dát slovo samotnému Charlesi Joyovi, který to poměrně podrobně popsal v dopisu Robertu Dexterovi, tehdejšímu řediteli AUA:
„Milý Bobe,
jak samozřejmě velice dobře víš, všichni uprchlíci i organizace, které s nimi pracují, žijí ve světě papírů – papírů pokrytých divnými texty v mnoha jazycích, doplněných spoustou razítek a značek. Někdy na takových věcech dokonce závisí život. – Proto tenhle divný svět uprchlíků, i vlády a výbory, s nimiž se jedná, kladou velký důraz na známky prestiže všeho druhu. Už nějakou dobu jsem vnímal, že potřebujeme razítko, které bychom otiskovali na naše papíry, aby vypadaly oficiálněji, které by jim dodalo na vážnosti a důležitosti a zároveň by symbolizovalo ducha našeho díla. Stalo se, že pro mne teď pracuje jeden umělec. […] Nedávno jsem ho požádal, zda by ve volném čase nevytvořil symbol našeho výboru, tak aby se z něj dalo udělat razítko na naše dokumenty. Jestliže je nějaký doklad schopný chránit člověka před vězením, zajistit mu dobré vztahy s vládou a policií, je důležité, aby také vypadal významně. […] Výsledkem je tento návrh. Nechal jsem podle toho vytvořit vodoznak. Ne že bych měl v úmyslu vnutit to našemu výboru, aniž bych se s ním poradil, ale proto, že takové věci jsou tady velice levné a bude to alespoň dočasný prostředek, abychom měli něco na papíry, než získáme něco lepšího, pokud se to tedy výboru nebude líbit. Mně osobně se líbí velmi. Je to prosté, decentní a výrazné. Myslím, že by to mohlo být na všech našich dokumentech.“
Deutschův návrh bývá někdy mylně ikonograficky spojován s husitským kalichem, to je ale zcela chybný, ničím nepodložený výklad. Deutsch měl na mysli úplně jinou, mnohem starší paralelu, jak dokládá pokračování Joyova dopisu Dexterovi:
„Jak vidíš, zobrazuje kalich s plamenem, kalich toho typu, jaký na své oltáři kladli Řekové a Římané. Posvátný olej, který v něm hoří, je symbolem prospěšnosti a oběti. Takovýto kalich se často vyskytuje ve starověkém a středověkém umění a kresba samotná, v modernizované a stylizované podobě, připomíná symboly, jež vídáme ve starých mnišských rukopisech. To bylo také záměrem umělce. Jeho úmyslem ovšem nebylo, že to vzdáleně připomíná kříž, ale i to má pro mne svůj význam. Neomezujeme svou práci jen na křesťany. Devět desetin naší práce se nyní vlastně týká Židů, ale my vycházíme z křesťanské tradice a kříž symbolizuje křesťanství a jeho ústřední téma obětující se lásky. Posílám Ti též ukázku samotné barevné kresby. Pan Deutsch říká, že by se podle této kresby daly udělat malé odznáčky, jak je vidět v přesné velikosti na rohu papíru. Základ by měl být velmi světle stříbřitý, nikoli bílý.“
Poté, co NSČU začala používat v roce 1940 nový znak, najdeme také ještě několik let souběh s jeho starší verzí. (Archiv NSČU.)
Hans Deutsch navrhl logo Unitářské pomocné služby v lednu, koncem měsíce jej Joy prezentoval ústředí AUA v Bostonu a v dubnu zde bylo oficiálně schváleno jako znak USC, přesně 1. dubna 1941. Cesty jeho tvůrce a unitářů se ale záhy rozešly, Hansi Deutschovi se podařilo díky pomoci přátel odplout z Lisabonu na portugalském parníku SS Serpa Pinto, který přepravil k americkým břehům během několika desítek plaveb tisíce uprchlíků. Deutsch (také příležitostně používající doklady na jméno John Henry Derrick) se nalodil 12. června a 23. června se dostal do New Yorku. O několik měsíců později, koncem října 1941, v Americe požádal o státní občanství. Unitářská pomocná služba záhy začala jím navržený kalich používat jako znak na dokumentech a oficiální korespondenci, znak na vozidlech a jako odznak pro pracovníky USC, zejména agenty. Bylo to skvělé vystižení služby pro druhé, přesně to, co USC od svého založení dělala. Její symbol se postupně začal šířit mezi americkými unitáři a postupem času se z něj stávalo ještě něco víc než jen tištěné logo – typická součást liturgie, tedy samostatný rituál zapalování a zhášení kalicha známý po celém světě a z určitého úhlu pohledu i středobod našich shromáždění. K tomu, aby byl masivně používán mezi unitáři a univerzalisty, byla ale ještě dlouhá cesta, o tom lze mluvit v podstatě až od počátku 80. let 20. století. Podíváme-li se třeba do vydání zpěvníku amerických unitářů Celebration of Life z roku 1964, nenajdeme v něm ještě žádná slova pro zapalování a zhasínání kalicha.
Obecně ke skokovému rozšíření kalicha jako grafického symbolu amerických unitářů (zatím neoficiálního) napomohlo jejich sloučení s univerzalisty v roce 1961, protože záhy poté se objevily přirozené snahy o grafické, symbolické vyjádření tohoto propojení, jejichž výsledkem bylo nakonec přijetí oficiálního loga. K tomu, abychom významově pochopili jeho vznik, je ale nutné uvést nejprve něco o univerzalistickém vkladu do této fúze.
Ofciální tištěný leták k novému znaku NSČU. (Archiv NSČU.)
Univerzalisté se od 20. let 20. století v USA potýkali s velkým odlivem členů. Jako tradiční americká křesťanská denominace museli čelit novým pohledům na svět a dynamickému šíření odklonu lidí od klasického pojetí víry. Přispěl k tomu i vznik humanismu jako myšlenkového proudu a poměrně rychlý růst jeho obliby. Další palčivé pochybnosti o tradičních podobách víry, a tedy i smysluplnosti přináležení k církvím, vnesly do mysli mnoha lidí tragické události druhé světové války. To na druhou stranu uvnitř církevních organizací vyvolávalo nejrůznější pokusy nově definovat své poslání i učení, hledat autentické pojetí víry a cesty k lidem, vznikala četná obrodná hnutí. To se týkalo i univerzalistů. Není smyslem tohoto textu popisovat z teologického hlediska proměnu, k jaké ve dvou poválečných desetiletích v univerzalistické církvi došlo, k tomu existuje dostatek publikací a věnujeme se tomu například i v modulu Teologie Unitářské akademie. V souvislosti s vývojem unitářských symbolů nás z toho zajímá jen jeden úzký segment: v polovině 40. let se skupina mladých duchovních, čerstvých absolventů Crane Theological School, fakulty Tufts University, rozhodla začít aktivně pracovat na proměně univerzalistické církve. Svou skupinu nazvali Humiliáti podle vzoru středověkého italského obrodného mnišského řádu, s cílem vytvořit teologický základ pro rozšíření učení univerzalismu přes hranice křesťanského pojetí. Mezi hlavní osobnosti této iniciativy, aktivní mezi lety 1945 až 1954, patřili například Gordon McKeeman, Richard Knost a Albert Ziegler.
Ponechme teď stranou otázku, nakolik se jejich přínos projevil v samotném univerzalismu, ale všimněme si znaku, který skupina používala. Je jím kruh a v něm asymetricky ve spodní části vlevo umístěný kříž. Nevycentrovaný kříž má symbolizovat to, že křesťanské hodnoty jsou pro univerzalisty stále důležité, ale už ne středobodem. Vše zahrnující kruh, v němž je kříž umístěný, značí samotný pojem univerzalismus, představuje bezkonečnost, nikde není začátek ani konec, a znázorňuje i všeobjímající bratrství.
Poté, co se unitáři a univerzalisté sloučili v jednu denominaci, začal Midcontinental Messenger, zpravodaj Středozápadní unitářské a univerzalistické asociace (Midwestern Unitarian Universalist Association), používat kresbu Betty Kingové, která graficky spojila právě výše popsané univerzalistické logo a unitářskými sbory čím dál četněji užívaný kalich (původně v oválu, postupem času umisťovaný i v kruhu), jen ho přesunula stejně asymetricky, jako univerzalisté užívali svůj kříž. Symbol univeralistického kříže kalich ve své kompozici pohledově nese také. Z každého symbolu použila i kruh, logicky je propojila, zdvojila kolem kalicha. Betty toto schéma vytvořila již v roce 1960, Messenger jej pravidelně na své obálky umisťoval od srpna 1962, ale už předtím se objevovalo na hlavičkových dopisních papírech i propagačních materiálech této asociace. Pozdějšímu oficiálnímu logu UUA se výtvor B. Kingové velmi podobal. Symbol se líbil, byl stále častěji kopírován a šířen i v podobě drobných šperků, špendlíků do klop, ve sborových bulletinech a také ve výzdobě shromažďovacích prostor. Touto přirozenou cestou se mu dostalo velké obliby, až byl oficiálně schválen, v trochu upravené podobě, jako symbol UUA. Na dokumentech UUA se objevil poprvé roku 1976.
Planoucí kalich – náš symbol – krásným způsobem propojuje unitáře z celého světa.
Samotná UUA dnes používá jiné logo, ale symbol kalicha ve dvou kruzích se mezitím dočkal relativně rychlé obliby v celém unitářském světě, a to postupně i v zemích, které se mohou honosit vlastní dlouhou unitářskou historií a bohatou tradicí, jako jsme třeba i my nebo ještě výrazněji transylvánští unitáři. Jeho oblibě jistě napomáhá i to, že je nejen vizuálním, grafickým znakem, ale zároveň se stal i nedílnou součástí unitářské liturgie. Tato možnost kombinace loga a prožitku, kterou kalich umožňuje, je velmi působivá, až podmanivá, troufám si říci. Vzpomínám si, jak nám Sándor Kovácz, unitářský duchovní a profesor dějin náboženství i unitářství na Protestantském teologickém institutu v Kluži, na prvním modulu Unitářské akademie v březnu 2018 vyprávěl, jak se jeho otec, taktéž unitářský duchovní, rozzlobil, když Sándor (který mimo jiné vystudoval unitářské univerzity v USA a Velké Británii) přišel s návrhem, že by zapalování kalicha mohli začít používat pro zpestření své tradiční liturgie.
A v současnosti, zakončil Sándor svou vzpomínku, je to přirozený a oblíbený rituál mnoha transylvánských sborů. A stejně jako náš český unitářský znak, i symbol kalicha se na své pouti unitářskou historií v průběhu let vyvíjel a vyvíjí neustále, což je žádoucí proces, navíc pro nás a naše pojetí víry i jejích symbolů nezbytný.
Text byl uveřejněn v Tvůrčím životě 2/2021.
