Básník, psychoterapeut a duchovní hledač Adam Borzič v rozhovoru otevírá témata propojení poezie a mystiky, duchovní odvahy ve světě plném krizí i ekologického žalu. Mluví o inspiraci súfismem i buddhismem a o tom, proč věří, že spiritualita bez soucitu není duchovní cestou, ale útěkem.
Letos v dubnu vám vyšla nová básnická sbírka Paví logika. Jak byste tuto sbírku charakterizoval? A jak obecně vnímáte vztah mezi poezií a spiritualitou?
Paví logika je básnická kniha, kterou jsem psal zhruba tři roky. Vlastně se skládá ze dvou sbírek. První se jmenuje stejně jako celá kniha. Název druhé je „Ptačímu pískotu se neposmívej“. Obě sbírky se doplňují, ta první je náladou spíše rozpustilejší, hravější, místy má v sobě zenovou bláznivost. Ta druhá je zase komorní, intimní, jemná. Básně v obou sbírkách jsou spíše kratší, oproti předchozí knize v ní nejsou žádná pásma a skladby. Je to moje „obhajoba“ lyriky a spojení se životem v našich temných nelyrických časech, kdy je život ohrožen.
Co se týče vaší druhé otázky. Myslím, že poezie a spiritualita jsou propojeny bytostným vláknem. Egon Bondy kdesi napsal, že žádnému skutečnému básníkovi nemůže být absolutno lhostejné. Myslím, že je to pravda. Poezie se napájí ze stejné oblasti jako mystická zkušenost. Z oblasti přesahu. Z mezní sféry. Řeč poezie se pokouší vyjádřit nevyslovitelné – „takovost“ života. Zvukem a rytmem touží vyslovit zkušenost, jež se jazyku vzpírá. Všimněte si, že mystické a náboženské texty se často vyjadřují skrze poezii. V některých duchovních tradicích je pak spojení poezie a spirituality intenzivní, mám na mysli třeba islámský súfismus nebo buddhistický zen.
Jací autoři duchovní poezie vás v životě nejvíce ovlivnili?
Těch je spousta. Z klasiků bych předně jmenoval Rúmího, jemuž jsem věnoval ve sbírce Západo-východní zrcadla několik básní. Byl to muž, v jehož životě poezie a cesta k Bohu splynuly v jedno. Je mi blízký i svými homerotickými motivy, je to velký básník mystické neduální lásky, v níž má Bůh něžnou lidskou tvář – tvář milovaného. Pak bych jmenoval katolického mystika sv. Jana od Kříže, patrona španělsky píšících básníků. Octavio Paz vo jeho poezii v knize Luk a Lyra říká, že každý jeho verš lze vytančit. A do třetice bych jmenoval japonského velikána Bašóa, zakladatele formy haiku. V jeho poezii mě fascinuje přímost pojmenování. A schopnost zachytit prchavost okamžiku. Jeho obrazy jsou ostré jako čerstvá ředkev, abych ho parafrázoval.
Z moderních básníků bych zmínil třeba T. S. Eliota, který mocně ovlivnil básnický modernismus, ale v jeho pozdější tvorbě, zvláště ve Čtyřech kvartetech, nalezneme mystické motivy, citace z díla Juliany z Norwiche, z upanišad nebo už zmíněného sv. Jana od Kříže. Taky mám rád buddhistické básně Garyho Snydera a Allena Ginsberga.
„Poezie se napájí ze stejné oblasti jako mystická zkušenost,“ říká Adam Borzič, autor nové sbírky Paví logika. (Foto Adam Borzič.)
Jedním ze symptomů dnešní doby je tzv. spirituální bypassing, nazývaný též duchovní obcházení či přemostění. Oč jde? A jak mu může člověk předcházet? Případně jak s ním pracovat, pokud pojmu podezření, že jsem se do pasti duchovního obcházení už dostal?
Tento pojem vymyslel psychoterapeut a praktikující buddhista John Woolman. Znamená tendenci využívat spiritualitu jako formu úniku před životem v jeho náročnějších podobách. Takto zneužitá spiritualita se pak může vyhýbat všem složitějším emocím, tělesnosti, společenským tématům, všemu rozporně lidskému, co k životu patří. Je to vlastně útěk před realitou. Spirituální bypassing poznáme často podle nereálných představ o možnostech duchovního života, toxické pozitivity, snahy transcendovat všechny rozpory existence.
Oproti tomu zdravé formy spirituality nás vedou k bdělosti, k pozornosti vůči životu v celé jeho šíři. Spirituální bypassing končí u pouček a prozatímních odpovědí, zatímco zdravá spiritualita se neustále táže a hledá. Je třeba říci, že tento jev ohrožuje na duchovní cestě takřka každého, všichni máme občas potřebu úniku a máme dojem, že když budeme správně meditovat, správně věřit v Boha nebo vysílat pozitivní energie, pak se nám vyhne syrovost života, jeho pomíjivost, nejistota a křehkost. V lepším případě nás bypassing zpomalí v duchovním a lidském vývoji, v horším případě můžeme dospět i k psychickým poruchám. Abychom do této pasti neupadli, je třeba se na cestě stále ptát, kriticky myslet, pěstovat smysl pro humor, ale být poctivý a otevřený vůči svým stínům a zranitelným místům. Také je dobré se vzdělávat v autentických tradicích. A celkově se zajímat o svět, v němž žijeme.
Poprvé jsme se osobně setkali na demonstraci na podporu uprchlíků v roce 2015. Jak se ve vašem životě protkávala společenská angažovanost se spiritualitou? A protkávají se stále?
Myslím, že se hodně protkávaly a potkávaly v mé poezii i v myšlení. Hned v několika mých sbírkách se tyto motivy nacházejí. Také ve své veřejné činnosti se pokouším o propojení angažovanosti a duchovnosti. V poslední době mi toto spojení připadá obzvlášť důležité v souvislosti se všemi těmi šílenými událostmi, které se teď dějí. Protože dochází i k šíleným aliancím mezi jistými typy spirituality a extrémní pravicí. Všimněme si například spojení některých ezoterických proudů s novým fašismem. V Rusku tento proud představuje filozof Alexandr Dugin, o němž jsme s Ondřejem Slačálkem a Olgou Pavlovou napsali v roce 2018 knihu. To jsme ani zdaleka netušili, jak moc bude v něčem aktuální, protože od té doby se děsivě „duginizoval“ celý svět. Proti těmto nezdravým formám spirituality je třeba stavět spiritualitu založenou na soucitu a otevřenosti. Stále si myslím spolu s Dorothee Sölleovou, že mystika a vzdor proti nespravedlnosti k sobě neodmyslitelně patří. Velkými vzory jsou pro mě v této oblasti buddhistický mistr Thich Nhat Hanh, který před pár lety odešel do nirvány, a také papež František.
Čím dál tím častěji se teď mluví o tzv. environmentálním žalu neboli klimatickém smutku. Globální změny klimatu a jejich následky – kácení lesů, vymírání druhů i celých ekosystémů – různými způsoby dopadají na nás na všechny. Jak vy osobně prožíváte klimatický smutek? A jak ho integrujete do své duchovní praxe?
Někdy mě zachvacují obavy, někdy mnou prochází nervózní smutek, protože život miluju. Pro mě je důležité tento smutek prožít do hloubky jako radikální zranitelnost samotného života ve mně, protože mým tělem je nakonec celý svět. Je důležité, abychom tento smutek cítili, protože v nás může otevřít touhu po změně a soucit s lidmi i dalšími živými tvory a ostatní přírodou. Vloni nám na chatě došla voda, bylo to nečekané, a najednou byla klimatická krize čímsi velmi osobním, čímsi, co se nás bezprostředně týkalo. Ve své spiritualitě se snažím tento smutek a žal prožívat, vede mě to k takové duchovní praxi, která vědomě prožívá propojení se světem přírody, s prostorem, zemí, živly, se zvířaty a rostlinami. Několik let praktikuji tantrický buddhismus, a tak svoji praxi orientuji tímto směrem. Mým nejmilejším božstvem je Zelená Tára, o níž moje učitelka Lama Tsultrim Allione s nadsázkou říká, že byla „první ekoložkou“.
Už nějakou dobu píšete knihu o zelené spiritualitě. Prozradil byste něco víc z jejího plánovaného obsahu? A existuje nějaký časový plán, kdy by mohla spatřit světlo světa?
Knihu bych rád dokončil toto léto. A pak by snad mohla vyjít příští rok, už mám nabídky ze dvou nakladatelství. Základní schéma knihy jsem si vypůjčil od slavného amerického ekoteologa Matthewa Foxe, jedná se o jeho slavné čtyři cesty spirituality stvoření. Via positiva, negativa, creativa a transformativa, tedy cesta radosti, cesta bolesti, cesta tvořivosti a cesta proměny. Celý název knihy by měl být Zelená spiritualita: Cesta posvátné Země a probuzeného lidství. Myslím, že v tom je obsažena její hlavní vize. Ústředním pojmem této knihy je spolubytí, protože vše v tomto světě je provázáno, a dokud si to neuvědomíme, nemůžeme svět uzdravit. Dnes jsou opět všude po světě vztyčovány zdi oddělení, nenávisti, sobectví, chamtivosti, to vše zaplavuje náš svět. Protiváhou je spiritualita spolubytí, protože v tomto živém a posvátném univerzu není nic oddělené.
Ačkoli nejvíce čerpám z angažovaného buddhismu, křesťanské spirituality stvoření a zeleného hermetismu, kniha bude přesahovat jednotlivé konfese. Chtěl bych, aby inspirovala lidi napříč duchovním spektrem, dokonce bych rád, aby byla přínosná i pro lidi nenáboženské, protože i oni mohou mít spirituální vztah k životu. Píšu ji pro každého, komu není lhostejný život na naší planetě. Měla by obsahovat nejen vizi, ale i praktická duchovní cvičení a inspirace.
Pamatuji si, že v příspěvku pro Český rozhlas v roce 2023 jste mluvil o tzv. základním dobru. Co pro vás znamená základní dobro?
Ten pojem jsem si vypůjčil od velkého tantrického mistra Čögyama Trungpy. Znamená dobro života, jež leží za hranicemi duality. Je to nepodmíněné dobro naší existence. Židovský teolog Abraham Heschel řekl: Už jen být je požehnáním, už jen žít je svaté. Ekvivalentem tohoto pojmu je „prvotní požehnání“ zmíněného Matthewa Foxe. Pro mě je to každodenní zázračná zkušenost, že mohu dýchat, hýbat se, cítit, myslet, milovat a tvořit – prostě žít. V této sféře má zdroj naše schopnost soucitu a laskavosti. Je to dar skutečnosti samé. Počátek, cesta i cíl duchovního snažení.
Rozhovor vedl Matěj Čihák.
Adam Borzič je český básník, překladatel, teolog a psychoterapeut. Byl šéfredaktorem literárního časopisu Tvar (2013–2023) a publikoval řadu oceňovaných básnických sbírek, mimo jiné Počasí v Evropě a Západo-východní zrcadla. Ve své tvorbě propojuje spiritualitu, poezii a společenskou angažovanost. Pravidelně publikuje eseje a komentáře k teologickým, kulturním i politickým tématům.
Rozhovor vyšel v časopise Tvůrčí život 2025/03.
