Vysoká citlivost není diagnóza ani slabina, ale jeden z běžných způsobů, jak vnímat svět.
Rozhovor s psychoterapeutem Ondřejem Fafejtou ukazuje, proč je důležité citlivost rozlišovat od přecitlivělosti, jakou roli hraje v těle i ve vztazích, proč může vést k zahlcení, ale
i k hlubokému prožívání, tvořivosti a síle.
Co to vlastně znamená být vysoce citlivý člověk? Jak se vysoká citlivost liší od přecitlivělosti, empatie nebo třeba úzkostnosti?
O citlivosti se mluvilo vždycky – říkalo se, že „umělci jsou citliví“, že nějaké dítě je citlivé, nebo se u dospělých poznamenalo, že jsou „moc citliví“ a „berou si věci osobně“. Dlouho to ale nebyl pojmenovaný psychologický pojem.Elaine Aron zároveň vymezila čtyři charakteristické projevy vysoké citlivosti: hluboké zpracování informací, Americká psycholožka Elaine Aron v roce 1996 zavedla termín „highly sensitive person“ – vysoce citlivý člověk. Popsala, že lidé se liší vmíře citlivosti a že jde o jednu z běžných variant lidské povahy. Od té doby se o vysoké citlivosti mluví jako o určitém projevu temperamentu – někdo je citlivější a někdo méně citlivý, aniž by to znamenalo, že někdo z nich je „víc normální“.
– tendenci k přestimulování,
– vyšší emoční reaktivitu a empatii,
– vnímavost k detailům.
Od přecitlivělosti neboli hypersenzitivity ji odlišujeme tak, že vysoká citlivost je normální, vrozená varianta osobnosti, která se vyskytuje i u zvířat. Přecitlivělost je naopak medicínský pojem označující odchylku od „běžné“ citlivosti – často vzniklou v souvislosti straumatem či jiným zatížením.
Mnoho lidí může mít obojí: vrozenou vysokou citlivost a k tomu naučené přecitlivělé reakce. Cílem pak není „převychovat“ citlivou povahu, ale léčit ty negativní, přecitlivělé projevy. S tím souvisí například i úzkostnost – citliví lidé mívají zvýšený sklon zakoušet úzkost, ale není to totéž co vysoká citlivost.
Vysoká citlivost není diagnóza ani slabina – je to jeden z přirozených způsobů, jak vnímat svět.
(Fotografie z archivu Ondřeje Fafejty.)
Proč se o vysoké citlivosti začalo víc mluvit až v posledních letech, když tu citliví lidé byli vždycky?
Ten rys tu byl vždy, chyběl mu ale jazyk. Nebyl jasně definovaný pojem, který by ho popsal. Až zavedením termínu „vysoce citlivý člověk“ anáslednými výzkumy se z citlivosti stalo něco, co lze uchopit, popsat a zkoumat.
Od devadesátých let se tento koncept šíří jak v odborné, tak i v laické veřejnosti. Máme tedy zhruba třicet let, kdy se ovysoké citlivosti mluví přesněji a méně hodnotícím způsobem – spíš jako o variantě lidské povahy než jako o „slabosti“ či „problému“.
Dá se odhadnout, kolik vysoce citlivých lidí v populaci je?
Původní výzkum Elaine Aron uváděl zhruba 20 % populace. Pozdější výzkum Francesky Lionetti a jejích kolegů z roku 2018 na vzorku 906 lidí ukázal podíl vysoce citlivých kolem 30 %.
Dnes se proto běžně uvádí rozmezí 20–30% populace. To znamená, že vysoce citlivý člověk rozhodně není rarita – v každé třídě, týmu nebo společenství jich bývá několik.
Jak se vysoká citlivost projevuje v těle a nervovém systému? Dá se říct, že jde o jinak „nastavený“ organismus – a lze to nějak objektivně změřit?
Vysoká citlivost je bezpochyby i tělesná záležitost.
– Tělesné prožívání bývá intenzivnější.
– Smyslové vnímání (světla, hluku, bolesti…) potřebuje méně intenzivní podnět, aby si ho člověk všiml.
– Nervová soustava bývá složitější a křehčí – rychleji „se nasytí“ podněty a potřebuje delší čas na zpracování.
Protože vysoká citlivost není diagnóza, neexistuje na ni žádná standardní „přístrojová“ diagnostika. Přesto existují výzkumy, které využívají neurozobrazovací metody (např. fMRI) a ukazují souvislosti mezi vysokou citlivostí a fungováním mozku.
My ale neusilujeme o to vytvořit přesnou medicínskou diagnostiku „zvenčí“. Jde nám mnohem víc o to, aby se lidé v popisu vysoké citlivosti poznali – nebo nepoznali – a aby jim toto případné sebepoznání pomohlo lépe se přijímat a lépe žít.
Jsou pro vysoce citlivé lidi typické nějaké fyzické nebo psychické projevy – třeba horší usínání, větší náchylnost k vyhoření?
Vysoká citlivost koreluje s tzv. neuroticismem – tedy se sklonem k depresím, úzkostem, psychické nestabilitě. Vysoce citliví lidé jsou náchylnější k přehlcení, únavě, někdy i k vyhoření.
Neznamená to, že se to musí stát, ale mají k tomu o něco vyšší predispozici, zvlášť pokud dlouhodobě fungují v podmínkách, které jejich citlivost nerespektují.
Dá se vysoká citlivost dědit? Je zapsaná v genech?
Ano. Vysoká citlivost je temperamentový rys. Temperament je ze své podstaty vrozený a dědičný. Existují i odhady tzv. heritability (dědivosti) vysoké citlivosti s hodnotou 47 %, což je střední míra této tendence.
Zjednodušeně: pokud jsem vysoce citlivý člověk, je vcelku pravděpodobné, že někoho podobně citlivého mám i v rodině. A zároveň je celkem pravděpodobné, že některé z mých dětí tento rys zdědí.
Jak to souvisí s transgeneračním přenosem traumatu, o kterém se dnes hodně mluví?
Transgenerační přenos traumatu se někdy vysvětluje epigenetikou – silná nebo dlouhodobá zátěž může v organismu zanechat biologické stopy a některé z těchto změn se mohou v omezené míře přenášet i do dalších generací.
Zároveň ale hrají významnou roli i psychologické a rodinné mechanismy přenosu.
U vysoké citlivosti je situace jiná: nejde primárně o důsledek konkrétní události, ale o temperamentový rys s výraznou vrozenou složkou.
Transgenerační trauma a vysoká citlivost jsou dva odlišné jevy, které není nutné směšovat. Vysoce citlivý člověk samozřejmě může zažít trauma a to pak – biologicky či psychologicky – přenášet dál, ale to už je jiná rovina než samotný temperamentový rys.
Máte zkušenost, že si lidé vysokou citlivost často pletou se slabostí? Proč je v naší kultuře citlivost vnímána spíš negativně?
Ano, setkávám se stím často – vysoká citlivost bývá vnímána jako slabost, a to jak okolím, tak samotnými citlivými lidmi. Ve skutečnosti ale může jít o sílu. Ten, kdo intenzivně vnímá své emoce i emoce druhých, disponuje informacemi, které mohou být velkou výhodou – třeba při práci slidmi nebo ve vyhrocených situacích.
Naše kultura je dnes – mimo jiné kvůli složitosti organizací – hodně zaměřená na výkon a efektivitu. Důležitý je celek, který má fungovat, a jedinec má „podávat výkon“. Individuální prožitky a potřeby ustupují do pozadí. Na pracovní poradě se neptáme, jak komu je, ale „co je potřeba udělat“.
V takovém prostředí je citlivost snadno vnímána jako nějaký „šum“ – něco, co komplikuje provoz, ale k ničemu vlastně není. Vysoká citlivost tedy dosud často není brána jako hodnota, je chápána spíš jako přítěž.
Je rozdíl v tom, jak se na vysokou citlivost dívá západní a východní kultura?
Nemám v ruce data, takže nechci dělat silné závěry. Dá se ale říct, že vněkterých východních kulturách je introverze více oceňovaná – a většina vysoce citlivých lidí jsou introverti nebo se tak alespoň jeví.
Východní kultura je také často víc kontemplativní, klade důraz na vnitřní život, meditaci, ticho. V takovém prostředí může být vysoká citlivost spíš výhodou.
Na druhou stranu jsou země jako současná Čína, které se mi spíše jeví jako soutěživé a tvrdé. Tyto vlivy se tedy mísí a bez výzkumů bych byl opatrný v obecných soudech.
Jak by se s vysokou citlivostí mělo pracovat ve školách a na pracovištích? Jak nastavit prostředí, aby bylo k těmto lidem přívětivější?
Vysoká citlivost souvisí s vnímáním různosti. Citlivý člověk často lépe rozlišuje, že lidé nejsou stejní, že potřebují různé podmínky kdobrému fungování.
Základ podle mě je:
– Nesnažit se všechny natlačit do jedné normy.
– Respektovat individuální potřeby.
– Vést lidi k tomu, aby byli v kontaktu sami se sebou a uměli říct, co potřebují.
To prospívá nejen vysoce citlivým, ale celé společnosti. Vytváří to prostředí, kde různost není překážkou, ale zdrojem.
Dá se říct, že vysoce citlivým lidem víc sedí některé typy zaměstnání a jiné méně?
Zmých zkušeností vyplývá, že například armáda nebo tvrdé, vysoce soutěživé korporátní prostředí nebývají pro většinu vysoce citlivých lidí vhodné. Jsou to velké, strukturované systémy, často dravé, s vysokým důrazem na tempo a výkon.
Naopak se u citlivých jedinců často setkávám s:
– prací v pomáhajících profesích – i když takové zaměstnání může být vyčerpávající, umožňuje uplatnit empatii a péči,
– tvořivými povoláními, kde je prostor pro individualitu, osobní přístup,
– prostředími, kde se dbá na mezilidské vztahy a člověk není „jen číslo“.
Důležité je, aby práce neznamenala trvalé smyslové a psychické přetížení a aby člověk měl alespoň nějaký vliv na podmínky, v nichž pracuje.
Jak se vysoká citlivost projevuje ve vztazích? Co potřebují vysoce citliví lidé od partnerů, přátel nebo kolegů?
Vysoce citliví lidé působí často introvertně – ne proto, že by nutně byli sociálně úzkostní, ale protože potřebují regulovat množství podnětů. Když už ale ve vztahu jsou a cítí se v bezpečí, typicky touží po hlubším kontaktu:
– chtějí být osobní,
– opravdu sdílet,
– nejen „nezávazně konverzovat“.
Někteří se přirozeně obklopují jinými citlivými lidmi, jiní naopak hledají méně citlivé partnery, kteří někdy zastávají roli jakýchsi „ochránců“ – pomáhají jim nastavovat hranice vůči okolnímu světu.
Citlivý nervový systém se rychleji „nasytí“ podněty – a proto potřebuje víc ticha, času a prostoru na zpracování. (Foto © pixabay.com.)
Existují rituály nebo návyky, které vysoce citlivým lidem pomáhají udržovat psychickou rovnováhu?
Ano, velmi často se opakují tyto potřeby:
– Pravidelný čas o samotě – procházka se psem, čtení, chvíle bez rušení. V těchto momentech se sníží množství smyslových podnětů i sociálních interakcí, které jsou samy o sobě velkým zdrojem stimulů.
– Možnost na chvíli se nikomu nepřizpůsobovat – být chvíli sám za sebe, bez tlaku vyhovovat druhým.
– Aktivity, které uklidňují smysly – meditace, sauna, klidná procházka, tichý večer doma.
Nemyslím si, že vysoce citliví nutně potřebují rigidní režim. Spíš jim vyhovuje bezpečí, předvídatelnost a pocit, že mají dostatečnou míru kontroly nad tím, co se v jejich životě děje.
Jak může vysoce citlivý člověk chránit svou energii v dnešním „přetíženém“ světě? Existují konkrétní strategie, jak se naučit fungovat bez zahlcení?
Hodně pomáhá, když se člověk naučí sledovat svou vlastní míru zatížení:
– Vědět, při jakém množství podnětů ještě normálně funguje a kdy už je zahlcený.
– Umět dát hranici – například se na 15 minut vzdálit na klidné místo, říct si o pauzu, odmítnout prozatím další úkol.
Je to v zájmu citlivého člověka i jeho okolí. Zahlcený člověk totiž přestává fungovat a často ztrácí kapacitu brát ohled na ostatní – paradoxně se pak může chovat necitlivě.
Jak vysoce citliví lidé zvládají konflikty a kritiku, kterým se také nemohou vyhnout?
Vysoce citliví lidé často konflikty nemají rádi a prožívají je intenzivně. Přesto se jim samozřejmě nevyhnou – už proto, že mohou být obviňováni, že mají „moc požadavků“ nebo „si vymýšlejí“.
Jedním ze způsobů, jak stím pracovat, je:
– otevřeně komunikovat o svých potřebách,
– ukazovat okolí výhody vysoké citlivosti.
Citliví lidé například často vnímají atmosféru ve skupině dřív než ostatní a dokážou odhadnout, že se blíží konflikt. Mohou navrhovat úpravy prostředí – lepší osvětlení, menší hluk, jinou organizaci práce –, které nakonec pomohou celé skupině.
Nejde tedy o to, aby se „necitelní přizpůsobovali citlivým“, ale aby se bral vážně jemnější radar citlivých osob. Jejich vnímavost vůči napětí a potřebám druhých může konfliktům předcházet nebo je zachytit v zárodku.
Jak to mají vysoce citliví lidé se spiritualitou, přírodou nebo uměním? Jsou častěji spirituálně založení?
Jeden z rysů vysoké citlivosti je potřeba smyslu. To je podle mě hlavní důvod, proč u vysoce citlivých lidí častěji nacházíme spiritualitu nebo religiozitu.
Výzkum Institutu sociálního zdraví v Olomouci ukázal, že vysoce citliví lidé měli vyšší skóre jak v oblasti religiozity, tak spirituality. Častěji hledají hlubší smysl, přesah, hodnotový rámec svého života – a tomu odpovídá i jejich otevřenost duchovním tématům.
Velká část „pozitiv“ spojených s citlivostí se navíc projevuje v silném prožívání vztahu k přírodě, umění nebo rituálům. V oblasti religiozity a spirituality působí na citlivé lidi smyslová stránka obřadů, touha po propojení slidmi a výrazná potřeba smyslu. Avelmi často bývají také tvořiví.
Existují nějaké výzkumy o tom, jak vysoce citliví lidé dodržují společenská pravidla či zákony?
Okonkrétních výzkumech tohoto typu nevím. Kdybych měl vyjít z toho, že u vysoce citlivých lidí je vyšší sklon k úzkostem, domníval bych se, že úzkostní lidé překračují zákony spíš méně často – už kvůli silným vnitřním brzdám a obavám z následků.
Jak se s vysokou citlivostí pracuje v terapii? Co vám v práci s vysoce citlivými klienty funguje nejvíc?
U citlivých klientů nepoužívám žádné „speciální techniky“, které bych u jiných lidí nevyužíval. Velká část mých klientů ale vysoce citlivá je a téma citlivosti a jejího přijetí se v terapii objevuje často.
Za nejdůležitější považuji, aby člověk zažil, že je opravdu slyšen. Proto:
– intenzivně naslouchám,
– parafrázuji vlastními slovy, co jsem slyšel,
– ověřuji, jestli klientovi rozumím,
– kladu doplňující otázky, které člověku pomáhají víc si ujasnit vlastní prožívání.
Druhá klíčová věc je nehodnotit. Mnoho vysoce citlivých lidí má zkušenost, že byli označováni za „divné“, „přecitlivělé“, za jedince, kteří mají „moc požadavků“. V terapii se jim snažím dát jinou zkušenost: že jejich svět a jejich prožitek jsou legitimní.
Využívám také toho, že citliví lidé bývají zvyklí nad svými emocemi a zkušenostmi opravdu přemýšlet – umožňuje to vést kvalitnější rozhovory a probrat témata do větší hloubky.
Dokážete při terapii rozlišit, kdy jde „jen“ o vysokou citlivost a kdy už o stav, který vyžaduje odbornější péči, například kvůli depresím nebo úzkostným poruchám?
Lidé, kteří trpí opravdu závažnými depresivními nebo úzkostnými stavy, většinou sami cítí, že „je to deprese“ nebo „je to úzkost“. Primárně pak vyhledávají pomoc kvůli těmto potížím, nikoli kvůli vysoké citlivosti.
Metody naslouchání, přijetí a rozhovoru jsou použitelné i u nich, ale v některých situacích je namístě, aby člověk byl také v péči psychiatra.
Důležitá poznámka: způsob práce, který používám – hluboký rozhovor, přijetí, nehodnocení – je podpůrný téměř pro kohokoliv, ale u závažných stavů je ho potřeba doplnit specializovanou péčí zaměřenou na konkrétní symptomy.
S jakými lidmi se ve své praxi setkáváte nejčastěji?
Ke mně většinou nepřicházejí lidé pouze „sdiagnózou“. Přicházejí proto, že je oslovilo téma vysoké citlivosti, nebo proto, že jim mě někdo doporučil.
Často jde o lidi, kteří procházejí náročnou změnou:
– lidé (často ženy) v partnerské krizi nebo po rozvodu,
– obecně lidé v nějakém zásadním zlomu životního příběhu.
Zároveň vnímám, že v sobě typicky mají určité schopnosti a sílu se stěžkými věcmi vypořádat, jen tyto schopnosti někdy potřebují znovu objevit a opřít se o ně, jako třeba o dar vysoké citlivosti.
Může být vysoká citlivost v krizových situacích paradoxně výhodou?
Ano. Kathrin Sohst zmínila v knize Citlivost jako výhoda myšlenku, která mě velmi oslovila: vysoce citlivé lidi často rozhodí maličkosti, ale když přijde opravdová krize, fungují překvapivě dobře.
Vysvětlení může být v tom, že vysoce citlivý člověk je „tak trochu pořád v krizi“ – neustále něco zpracovává, vztahuje se k něčemu, přemýšlí, cítí. Tím je vlastně vytrénovaný. Když přijde velký zlom, má tendenci jít do hloubky, chápat situaci komplexně ahledat řešení, které bere v úvahu různé aspekty situace.
V tomhle smyslu mají vysoce citliví lidé spoustu schopností, které mohou být pro jejich okolí velmi cenné.
Jak se s vysokou citlivostí potýkají muži? Je pro ně přijetí vlastní citlivosti složitější?
Pokud je vysoká citlivost temperament, dá se předpokládat, že se vyskytuje u mužů i žen podobně často. Výzkumy ale ukazují vyšší citlivost spíše u žen – zřejmě proto, že muži si svou citlivost přiznávají méně často.
Důvodem jsou společenská očekávání: obraz „správného muže“ bývá stále spojený stvrdostí, neohrožeností, neprojevováním emocí. Přiznat si citlivost tak může být pro mnohé muže ohrožující – bojí se, že budou považováni za slabé.
Může být vysoká citlivost darem i prokletím zároveň? Jak se z ní může stát síla?
Jako většina jevů má vysoká citlivost své výhody i nevýhody.
„Prokletím“ se stává ve chvíli, kdy člověk dlouhodobě žije v podmínkách, které jeho citlivost nerespektují, nebo když svoji citlivost vnímá jako chybu.
Citlivost se stává silou, když ji přijmeme azaměříme se na její přednosti:
– empatii,
– bohatý vnitřní svět,
– smysl pro estetiku,
– potřebu dělat věci kvalitně a do hloubky,
– schopnost vnímat atmosféru ve vztazích.
Tak funguje řada lidí – často aniž by věděli, že jsou „vysoce citliví“. Mnohé z nich najdeme například vcírkvích, duchovních společenstvích, uměleckých oborech nebo pomáhajících profesích.
Jak by se podle vás mohla proměnit společnost, kdybychom citlivost začali chápat jako hodnotu, ne jako slabinu?
Líbilo by se mi, kdybychom se přestali hodnotit podle stupně citlivosti – jestli je někdo „moc“ nebo „málo“ citlivý. Evoluční teorie vysoké citlivosti ukazuje, že je žádoucí, aby v jedné skupině existovali lidé s různě nastaveným temperamentem – více i méně citliví – a aby se vzájemně doplňovali.
Sním o společnosti, kde:
– aspoň v menších skupinách víc používáme vlastní prožitky – emoce, intuici, svědomí – jako měřítko při rozhodování,
– méně se snažíme lidi srovnávat do jednoho vzoru a nutit je k poslušnosti,
– více nás zajímá, jaké hodnoty nás spojují, nejen to, jaký výkon podáváme.
V takové společnosti by vysoká citlivost nebyla stigma, ale jeden z mnoha legitimních způsobů, jak být člověkem.
Ondřej Fafejta je psychoterapeut a odborný redaktor nakladatelství Portál, který se dlouhodobě věnuje tématu vysoké citlivosti. Je spoluzakladatelem a členem rady Institutu pro vysokou citlivost, kde se věnuje psychoterapeutické práci s dospělými a popularizaci vědeckých poznatků o vysoké citlivosti. O tématu vysoké citlivosti pravidelně píše a přednáší.
Rozhovor vedla Kateřina Höferová
Článek byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 5/25.
