Ticho, samota a vnitřní zklidnění nejsou jen únikem před světem, ale často tím, co nám umožní jej znovu unést – s větší laskavostí, jasnozřivostí i odpovědností. Kde hledat vnitřní rovnováhu ve světě plném bolesti a konfliktů? A jak i osamělá cesta může být cestou k hlubšímu spojení – s druhými, se sebou, s Něčím Vyšším.
Stvořil Bůh Adama, umístil jej v ráji, ale pak rovněž řekl: „Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm byla.“ A stvořil z Adamova žebra Evu. Aspoň podle druhé kapitoly starozákonní knihy Genesis. A bez ohledu na to, jaký názor na obsah knihy Genesis máme, asi se shodneme na tom, že člověk je v zásadě tvorem společenským.
Na druhé straně lidská psychika má v tomto směru své limity. Pokud jde o opravdu hodně blízké lidi, studie britského antropologa Robina Dunbara tvrdí, že lidský mozek není schopen emocionálně podržet víc než pět nejlepších přátel. A ani počet známých, kteří jsou pro nás méně důležití, není neomezený.
„Jen letní šumění lesa nebo zimní třpyt ojíněných větví. Sám na lesní cestě. Nebeský klid.“ (Foto © pixabay.com.)
A tak se osobně, případně důvěrně, známe s podobnými počty lidí jako naši dávní předkové, i když počet těch, na nichž jsme díky rozvinuté dělbě práce nějak závislí, se výrazně zvýšil (známe prodavačku, u níž kupujeme mouku, ale pravděpodobně už ne mlynáře, který ji umlel, o těch, kdo šili naše boty možná až někde v Bangladéši, nemluvě).
A stejně jako naši dávní předkové potřebujeme i chvíle osamění. Chvíle, kdy se dokážeme oprostit nejen od přítomnosti jiných lidí, ale i od všedních, jakož i méně všedních starostí. Jenže z toho prvního automaticky neplyne to druhé. Člověk může být sám, ale starosti ze sebe až tak snadno nesetřese. Ať už ty pracovní, rodinné či třeba ty, které se týkají osudu světa, v němž žijeme – a tu (spolu)odpovědnost za svět přece máme zakotvenu i v unitářských principech. Někdy to na člověka dolehne právě tím víc, když je sám. Co zrovna já mohu udělat s válkou na Ukrajině? A co s neméně krvavým konfliktem v Súdánu? Zvlášť když je tak daleko, že málokoho zajímá? A co s pokračujícím masakrováním Gazy, které podle dvou významných lidskoprávních organizací – Human Rights Watch a Amnesty International – vykazuje zcela jasné známky genocidy? O vzdálenějších válkách, jako je třeba ta v Myanmaru (dříve Barmě) nemluvě. A pokud jde o klimatické změny…
Jak v tomhle všem najít něco jako vnitřní ztišení? Zklidnění?
Existuje jedna stará modlitba, na jejíž původ není zcela jednoznačný názor:
„Pane, dej mi dost síly měnit to, co měnit mohu, dost trpělivosti snášet to, co změnit nemohu, a dostatek rozumu, abych uměl jedno od druhého odlišit.“
Jenže právě k té schopnosti odlišit potřebujeme ono zklidnění. Ve hněvu, byť třeba stokrát spravedlivém, se toho moc nevymyslí. A když vymyslí, tak nejspíš něco, co přinese víc škody než užitku.
Společenství, kde se setkává krása, rozmanitost a duchovní otevřenost – i to může být cesta ke zklidnění. (Foto © pixabay.com.)
Co mně aspoň trochu pomáhá? Například – a to v článku psaném pro náboženský časopis zní dost banálně a takřka samozřejmě – cesta do kostela. I když nejde o Unitarii, nýbrž kostel konkurenční. Konkrétně o Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Hvozdnici. A nejde jen o tamní farářku Vendulu Glancovou, jejíž kázání mají duši a dávají aspoň kousek naděje. Jde i o tu cestu. Z Nového Knína, kde bydlím, je to do Hvozdnice něco přes dvanáct kilometrů, což znamená něco kolem dvou a půl hodiny chůze. Dost času na to, aby si člověk vyčistil hlavu a od starostí se aspoň trochu oprostil.
Ostatně okolní příroda k tomu zklidnění vybízí. Kde je v tu chvíli Ukrajina? Kde Súdán, Jemen, Myanmar či Gaza? Jen letní šumění lesa nebo zimní třpyt ojíněných větví. Sám na lesní cestě. Nebeský klid. Možnost se nadechnout. A jít zase dál. Dál lesní cestou i životem. A myslet i na Něco Vyššího.
A když je cesta delší, třeba několikadenní, o to víc nabízí příležitostí ke zklidnění. A někdy nemusí být člověk úplně sám, někdy je mu opravdu lépe ve společenství více lidí.
Rakouské město Štýr (Steyr), čtyřicet kilometrů od Lince. Steyr Pride. Včetně duchovní hodinky na terase před vchodem do kostela archanděla Michaela. Krásná slavnost a souznění s neznámými (v mnohém tak různými, a snad právě proto přinejmenším vnitřně krásnými) lidmi v nádherném městě. A já jsem tou krásou a harmonií naplněn a nesu je s sebou dál tichem přes pole, louky a lesy, vsi, městečka a města.
Ticho jako most mezi bolestí minulosti a nadějí přítomného okamžiku. (Foto © pixabay.com.)
A když potom procházím místy lidského utrpení a smrti, cítím, že ta krása a harmonie do mě nevstoupily proto, abych si je nechal sobecky jen pro sebe, ale abych se o ně podělil právě zde za ostnatými dráty mauthausenského památníku s těmi, kdo tady už navždy zůstali. A pak odcházím na další cestu s matným pocitem, že jsem svou návštěvou splatil snad aspoň kousek svého dluhu vůči nim.
A pak se mohu zase vydat na další víceméně osamělé putování. Za dalším zklidněním. Všemu strašnému, co se leckde ve světě děje, navzdory. Něco to snad ve mně zanechá.
Spirituální růst? Snad. Jenže co to vlastně je? Intenzívnější vnímání Toho Vyššího? A pokud ano, jak se to projeví na mém životě? Protože pokud jen v příjemném pocitu z onoho duchovního prožitku, ba z pýchy na něj, nejspíš se to minulo účinkem. Protože jak praví apoštol Jakub: „Co prospěje, bratří moji, praví-li se kdo víru míti, a nemá-li skutků? Zdaliž jej ta víra může spasiti?“ 5
Tak ať to ticho, které v sobě hledáme a někdy i nacházíme, k něčemu je.
Článek vyšel v časopise Tvůrčí život 2025/03.
