Rozhovor s Janou Grohovou, ředitelkou organizace Středisko náhradní rodinné péče
Jana Grohová se již více než dvacet pět let věnuje práci s ohroženými dětmi vyrůstajícími
mimo vlastní rodinu. Za tu dobu zavedla do praxe několik dlouhodobých projektů cílených
na zapojení těchto dětí do různých volnočasových a socializačních aktivit včetně tvůrčích
a herních dílen. Vede program Ponton klub nabízející dlouhodobé socializační aktivity
pro děti i dospívající z náhradních rodin.
Paní ředitelko, jak vlastně Středisko náhradní rodinné péče vzniklo a co je jeho hlavním posláním?
Středisko vzniklo již před více než třiceti lety. Založila ho paní doktorka Věduna Bubleová s cílem, aby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině. Aby mělo u sebe své lidi, milující mámu, tátu a vyrůstalo v lásce, bezpečí a jistotě. Zpočátku bylo nejdůležitější pomáhat se zprostředkováním náhradní rodinné péče nebo nalézáním vhodných rodin pro děti, které mají různá zdravotní či kombinovaná postižení. Pro ně se běžnou cestou velmi často nedařilo nacházet vhodné rodiny. Středisko od počátku právě v této sféře poskytovalo své služby: poradenství, pomoc s výchovou, pomoc ohledně zdravotního stavu dětí – a také pro tyto rodiny pořádalo různá setkání včetně víkendových i prázdninových pobytů. A jak se postupně naše organizace rozrůstala, začali jsme nabízet také služby rodinám adoptivním, na které v systému není příliš myšleno, přestože potřebují v podstatě velmi podobnou podporu, leckdy totožnou jako rodiny pěstounské.
Mottem Střediska je: „Nejlíp je mi doma.“ Rozumím tomu správně, že jedním z důležitých cílů je právě podpora rodin s náhradní péčí v oblasti poradenství?
Spíš bych to nazvala takovým komplexním balíčkem služeb. Snažíme se žadatelským rodinám věnovat už ve chvíli, kdy začnou o přijetí dítěte do rodiny vážně uvažovat. Konzultujeme s nimi vše, co potřebují, telefonicky i po e-mailech, máme osobní schůzky, pomáháme jim například s přípravou žádosti, kterou podávají na úřady, nabízíme vzdělávací aktivity. Ve chvílích, kdy už jsou schválenými žadateli, ale na děťátko pořád čekají, jim zase nabízíme pravidelná setkání zájemců a žadatelů. To je hodně důležité, zde mají možnost sdílet své obavy a očekávání. Tohle období je různě dlouhé, záleží na tom, jaké představy o dítěti mají, co všechno by zvládli. A pak rodinu, pokud o to stojí, podporujeme a doprovázíme dál: od prvních momentů seznamování se s dítětem, během jeho školní docházky, přes hledání střední školy – a nekončíme, ani když jsou děti už zletilé. Rodiny mají stále možnost s námi svoji situaci nějak sdílet a vpřípadě potřeby se na nás obracet. Naše činnost je založena především na individuálním poradenství, vzdělávacích a sdílecích setkáních a osvětových aktivitách.
Více než dvacet pět let práce s ohroženými dětmi ukazuje, že změna je možná,
když je postavena na důvěře, kontinuitě a vztazích. (Všechny fotografie převzaty ze Střediska náhradní rodinné péče.)
Jak jste se k téhle práci dostala vy osobně? Jak je to dlouho a co vás k ní přivedlo?
Já jsem do Střediska náhradní rodinné péče přišla už vlastně před dvaceti sedmi lety. Stalo se to úplnou náhodou. Potkala jsem paní doktorku Bubleovou přímo v Jelení ulici, kde středisko sídlí. Tehdy jsem pracovala jako dobrovolník v dětském domově v Klánovicích; vedla jsem výtvarný kroužek, který jsem si sama vymyslela. Říkala jsem paní doktorce o téhle zkušenosti a jí se ten nápad zalíbil. Přestože jsem tehdy ještě neměla vůbec žádné vzdělání, přizvala mě do týmu a já jsem se ve Středisku začala více věnovat právě volnočasovým tvůrčím aktivitám pro děti apotom ipro mladistvé. Z nich následně vznikly unikátní programy, jež v současné době nabízíme. Některé z nich najdete z celé republiky právě jen ve Středisku náhradní rodinné péče.
Můžete tyhle programy přiblížit víc?
V současné době jich běží třináct. Co se týká rodičů, máme například samostatnou skupinu pro tatínky, další pro anglicky hovořící náhradní rodiče, nově vzniká skupina takzvaných duhových rodičů pro homoparentální páry, které přijímají do své péče děti, dále skupiny pro rodiče mladších školáků a starších školáků. Kromě toho, a to je právě dost unikátní, zajišťujeme idlouhodobé programy pro děti. Nazývají se Ponton kluby a probíhají v různých věkových skupinách. Děti mají příležitost se v rámci těchto celodenních nebo odpoledních setkání učit spolu vzájemně komunikovat, posilovat své silné stránky, nacházet je v sobě, zvedat si sebevědomí a v neposlední řadě isdílet to, že vyrůstají v náhradní rodině. Díky zázemí našich skupin, které dlouhodobě navštěvují, nemusí tohle téma pociťovat jako něco, co je odlišuje od druhých dětí třeba ve škole nebo v jiných kroužcích. V našich programech se z odlišnosti stává samozřejmost, aniž by se o tom muselo nějak explicitně často mluvit, auž to jim vlastně poskytuje velkou podporu. Takhle pořádáme třeba řemeslné dílny.
Pro ty starší je zase velmi důležité, aby se zorientovaly v možnostech návazného studia nebo i pracovních nabídek. Díky tomu, že většinu dětí i jejich rodin z našich programů dlouhodobě známe, máme s nimi vztah založený na důvěře, můžeme jim mnohem lépe pomáhat například s výběrem povolání. Pomáhá i to, že si u nás třeba vyzkoušejí práci se dřevem, s keramikou a různé podobné věci, prostě praktické aktivity pro další život.
Z toho, co říkáte, mi připadá, že musíte mít hodně velký tým spolupracovníků, kolegů, ale i smluvních partnerů. Jaký kolektiv toto všechno zajišťuje?
Řekla bych, že naše organizace je oproti jiným spíš dost rodinná. Myslím tím i početně, nejen zázemím, které rodinám poskytuje. Dohromady se našim pěstounským a osvojitelským rodinám věnuje pět sociálních pracovníků na různou míru úvazků. Na skupinová setkávání pak máme navázanou spolupráci s externími lektory, a to buď pro konkrétní téma (například psychologie, pediatrie, adiktologie) nebo jakkoli jinak je potřeba. Cítíme, že stále větší množství rodičů má potřebu se o dané sféře víc dozvědět, proto isdílecí kluby vedou zase profesionálové ve svém oboru, naši dlouhodobí spolupracovníci, většinou terapeuti. Z nevelkého týmu zaměstnanců má každý na starosti několik těchto klubů a samozřejmě i několik rodin, které doprovází v rámci poradenství. Práce je to hodně rozmanitá a je jí hodně, ale dá se zvládnout, když už takhle fungujeme přes třicet let.
Tam, kde se z odlišnosti stává samozřejmost, mohou děti růst bez pocitu, že jsou jiné.
Můžete říct, kolik jste schopni obsloužit klientů například v rámci jednoho roku a jestli kapacity Střediska stačí? Nebo zda je poptávka po vašich službách větší, než můžete uspokojit?
Ještě jsem nezmínila jednu důležitou část naší práce, a to jsou linky telefonické a e-mailové poradny. Poradenství je anonymní a tímto způsobem zodpovídáme velice široké spektrum dotazů. Od toho, že se zájemci ptají, jak vůbec celý proces vypadá, až například po nějaké právní záležitosti. Takovýchto dotazů zodpovíme přes šest set ročně, což vychází na dva tři dotazy denně, v pracovním dnu. Nadto máme navázanou spolupráci se sto dvaceti osvojitelskými rodinami a zhruba padesát rodin naši podporu čerpá opakovaně, řekněme na měsíční, někdy i týdenní bázi, ať už v rámci klubů nebo konkrétního poradenství. Potom máme další desítky pěstounských rodin, které doprovázíme, a spolupráci se zhruba padesáti zájemci a žadateli, které také nějakým způsobem po určitý čas provázíme.
Dále jsem již zmiňovala třináct různých typů setkání, což vychází na nějakých sto čtyřicet setkání ročně, tedy každý měsíc deset až patnáct setkání. Probíhají většinou v odpoledních a podvečerních hodinách, často o víkendech. Ptala jste se, jestli dokážeme pokrýt celou poptávku. Troufám si říct, že dlouhodobě ne. Nedostačuje zejména kapacita klubových setkávání. Na sdílecí skupiny máme pořadníky, i kvůli tomu, že děti v tomto programu vydrží třeba deset let. V téhle oblasti bychom určitě nějaké rozšíření ještě rádi nabídli, ale z kapacitních důvodů to zatím není možné.
Dokážete porovnat, jak je na tom Praha oproti mimopražským regionům? A nabízíte nějaké programy třeba i on-line?
Praha je lépe zasíťovaná než regiony, to znamená, že náhradní rodič, zejména pěstoun, má větší příležitost se k nějaké podpoře a pomoci dostat. Co se týká osvojení nebo adopce, tak je to pořád problematické i v Praze. Nevím o jiné organizaci, která by osvojitelským rodinám poskytovala takhle dlouhodobou komplexní podporu, spíš to bývají třeba dílčí poradenství nebo příměstské tábory. V některých krajích republiky bohužel podpora adoptivním rodinám chybí.
Když se ptáte na on-line programy, tak v nich některá klubová setkávání nabízíme. Pozveme například nějakou náhradní maminku, tatínka, kteří vypráví o tom, jak u nich adaptace a následný rodinný život probíhaly, nebo terapeuta, aby měli možnost se přihlásit zájemci z různýchkrajů. Teď například máme ještě on-line skupinu anglicky hovořících osvojitelů – a skupinu duhových rodičů budeme vlastně nabízet také plošně do různých krajů.
Jak často se stává, že se objeví nějaké důležité nové téma, na něž se rozhodnete reagovat třeba itím, že vytvoříte další program?
My přesně takhle fungujeme. Naše kluby rozvíjíme vždycky na základě poptávky ze strany klientů. Nejdřív jsme měli jenom dopolední kluby pro rodiče s malinkými dětmi, pak se objevil zájem i pro předškoláky a školáky. Díky kolegovi, který je anglicky hovořící a současně i náhradní rodič, zase vznikla skupina anglicky nebo cizojazyčně hovořících náhradních rodičů, jimž do té doby nikdo žádnou podporu neposkytoval. A podobně.
To vše jistě stojí hodně peněz. Mohu se zeptat na zdroje vašeho financování?
Je jich několik. Každým rokem žádáme o podporu v dotačním titulu Rodina Ministerstva práce a sociálních věcí. Ovšem od roku 2027 už bohužel velmi pravděpodobně nebude možné využívat tyto peníze na podporu osvojitelských rodin. Vznikne tím velké vakuum nejen pro naši organizaci, ale zejména pro samotné osvojitele, kteří pomoc potřebují. Proto teď spolu s dalšími organizacemi děláme všechno pro to, abychom našli nějaký jiný zdroj. Dále pravidelně žádáme o dotace Magistrát hlavního města Prahy. Pěstounským rodinám, které doprovázíme, rovněž na něco ze zákona přispívá Úřad práce. Potom máme dlouhodobé větší donátory: nadaci Sirius, nadaci Terezy Maxové, a malá část rozpočtu, zhruba nějaká dvě tři procenta, pochází z darů jednotlivců nebo z nějakých služeb, které poskytujeme. Financování je tedy každý rok nejisté a na podzim nikdy nevíme, z čeho budeme fungovat od ledna dalšího roku. Ale zatím se nám to vždycky podařilo zajistit.
Jak často se vám obměňuje tým lidí? Dovedu si představit, že je to náročná práce, i to, že člověk je jí schopný zasvětit celý život. Určitě se však setkáváte například s vyhořením. Jak moc jsou vaši klienti vázáni třeba z hlediska důvěry k někomu, kdo se o ně po určitý čas stará?
Tohle je těžká otázka a velmi důležitá pro všechny rodiny, které s námi sdílí své osudy. Snažíme se dělat všechno pro to, aby náš tým byl stabilní, a řekla bych, že ve většině případů se nám to daří. Samozřejmě ne vždycky; může do toho přijít vážná nemoc, jindy člověk zjistí, že by se rád po nějakém čase věnoval jiné oblasti, vyhovovala by mu jiná cílová skupina nebo odejde na mateřskou dovolenou. Tudíž ke změnám občas dochází. Proto se snažíme, aby všichni zaměstnanci trochu znali všechny naše klienty. Potom není až tak těžké, když některý klíčový pracovník odejde. Naštěstí se nám to neděje často, náhradní rodiče i děti zpravidla již mají vybudovanou důvěru i k lektorům skupinových setkání, takže spolupráce bez problémů běží dál. Obecně spíš od některých náhradních rodičů, co k nám přecházejí z jiných organizací, naopak slýcháme, že jim vyhovuje právě stabilita našeho týmu a takové menší rodinné prostředí. Jsme moc rádi, že se nám tohle daří, ale úplně lehké to někdy samozřejmě není.
Smysluplná pomoc nevzniká z rychlých řešení, ale z dlouhodobého doprovázení rodin
a naslouchání jejich skutečným potřebám.
Máte pro svůj tým nějaké supervize, odbornou pomoc či poradenství v oblasti duševní hygieny?
Samozřejmě, máme pravidelné supervize se stálým supervizorem, nabízíme intervize i individuální poradenství, když se objeví třeba nějaké složitější problémy. No apak se snažíme i opřirozené tmelení kolektivu, občas společně grilujeme nebo někam vyjedeme. Teď jsme byli třeba na Slovensku na exkurzi do organizace Návrat, která byla zakládána vlastně téměř ve stejné době jako Středisko. Jsou to naši dlouholetí přátelé, a navíc od sebe můžeme vzájemně čerpat inspiraci.
Udržujete i další podobnou spolupráci se zahraničím?
Když ještě byla ředitelkou naše současná paní předsedkyně Věduna Bubleová, která je socioložka, věnovala se mnoha výzkumům právě na téma osvojení nebo i náhradní péče v zahraničí. Tehdy jsme intenzivně spolupracovali s řadou zemí jako Německo, Rakousko, Dánsko, Holandsko. Ale právě Slovensko je takovou naší stálicí, kde se velmi rádi inspirujeme v řadě věcí. Momentálně spolu například připravujeme publikaci Dítě jiného etnika vnáhradní rodinné péči, která bude zohledňovat dobrou praxi od nich i od nás. Měla by vzniknout v průběhu tohoto roku a bude dostupná pro veřejnost.
Vy jste zatím vlastně mluvila o tom, co děláte pravidelně, ale vím, že čas od času míváte i velké jednorázové akce. Můžete zmínit itohle téma?
To hezky navazuje na téma osvěty. My jsme i díky Unitarii, přesněji řečeno díky nabídce vašich prostor, před čtyřmi lety začali pro širokou veřejnost představovat tvorbu malých výtvarníků, kteří vyrůstají vnáhradních rodinách. Začali jsme tehdy organizovat výstavy Děti ze srdce, které vycházejí z výtvarné soutěže Oči se dívají, srdce vidí. Na tu myšlenku nás přivedla vlastně situace za covidu, kdy jsme pro děti uspořádali výtvarnou soutěž. Aby byly nějak zapojené, tak jsme každý týden vyhlašovali určité téma, děti malovaly obrázky, fotily nám je a posílaly – a my jsme zjistili, že je tvoření velmi baví a že má jejich pohled na svět vyjádřený skrze tužky a barvy ještě navíc velkou vypovídající hodnotu.
Řekli jsme si, že je škoda, že to vidíme jenom my, a tak jsme v Unitarii v roce 2022 uspořádali první výstavu Děti ze srdce. A protože měla velký ohlas, tak jsme ji zopakovali, pak rozšířili a dnes ji už pořádáme i v jednotlivých krajích, vždy ve spolupráci s nějakou tamní kulturní organizací. Momentálně běží nádherná výstava v Opavě, kde na vernisáži bylo, stejně jak bývá v Unitarii, okolo dvou set lidí. Užili si všichni: děti i dospělí. Tyto výstavy teď nově doprovázíme isérií fotografií ze života vnáhradních rodinách, tak aby návštěvník měl možnost určitého bližšího vhledu. Ve finále samozřejmě zjistí, že život v nich vypadá podobně jako vjakékoliv jiné rodině. To je takové příjemné odtabuizování tohoto tématu.
Ještě se chci zeptat na jednu věc: Vy jste zmínila různá etnika dětí v pěstounských iosvojitelských rodinách. Jak ožehavé je tohle téma? Atýká se to třeba idětí z Ukrajiny?
Abych to uvedla na pravou míru: velmi si vážíme toho, že společnost se u nás výrazně vyvíjí z našeho pohledu k lepšímu, což znamená, že zejména ve větších městech zájemci a žadatelé už na etnicitu téměř vůbec nehledí. Je úžasné vnímat, že dnes si už budoucí rodiče nevybírají, jestli dítě bude napůl Rom, čtvrteční Rom apodobně. Současní náhradní rodiče jsou etnicitě velmi otevření. Co se týká ukrajinských dětí, máme jich minimum a vesměs jsou to děti těsně před zletilostí, jsou tedy vosvojitelských rodinách velmi dlouho. Nyní je totiž velmi komplikované, vlastně v podstatě nemožné, osvojit si dítě z Ukrajiny v návaznosti na ukrajinské zákony a válečnou situaci.
Dovolím si vůči vám osobní otázku, nebo spíš dvě: Co vám ta práce nejvíc dává? A zároveň, co je na ní z vašeho pohledu nejnáročnější?
Dává mi naději, že věci můžeme dělat líp a že je můžeme měnit. Často se setkáváme s hodně těžkými situacemi nebo osudy, s nimiž se na nás náhradní rodiče obracejí. Pak mám o to větší radost, když se něco, co se zdá na začátku neřešitelné, podaří. Těší mě, že mohu osudy s rodinami sdílet, že mě pouštějí do svých životů. Osobně mě hodně baví práce přímo s dětmi i mladistvými. A co je nejnáročnější? Z mé pozice ředitelky určitě zabezpečit, aby každý měl adekvátní ohodnocení za práci, kterou tady vykonává. To znamená finanční zajištění chodu celé organizace. To je pro mě největší výzva i obava každý rok, ale zatím se to vždycky podařilo, proto věřím, že tomu tak bude určitě i nadále.
Když se dobrý nápad spojí s podporujícím týmem, může vyrůst něco, co mění životy – dětí, rodin i celé společnosti.
Zmínila jste, že ve Středisku působíte dvacet sedm let. To už je velká část lidského života. Když se ohlédnete zpátky, jaký kus cesty jste ušla? Co byste vyzdvihla jako světlé body na téhle své cestě?
Moc si vážím toho, že když něco vymyslím – a tvoření nových věcí mě opravdu baví –, mám možnost své nápady uskutečnit. Když do nich vložím dost úsilí a energie, můžu je díky podpoře rady společně s kolegy dotáhnout do reality. Právě podpora, spolupráce a nasazení kolegů jsou pro mě klíčové; bez jejich pomoci a sdíleného nadšení by žádný projekt nevznikl. Díky nim mám ve své práci velkou míru svobody a také jistotu, že na nic nejsem sama.
I proto pro mě tahle práce nikdy není jednotvárná – neustále se můžu učit něco nového a posouvat se dál. Skvělým příkladem jsou třeba výstavy Děti ze srdce. Začínaly jen jako několik obrázků z covidového období a dnes jsou z nich mezikrajové, celorepublikové výstavy. To je pro mě velká radost a potvrzení, že když se spojí dobrý nápad s podporujícím týmem, může vzniknout něco opravdu hodnotného.
A možná právě proto mě tahle práce těší už dvacet sedm let – a doufám, že ještě mnoho dalších let těšit bude.
Rozhovor vedla
Kristýna Ledererová Kolajová.
