Helen vyrůstala vprostředí, kde unitářství nebylo pouze vírou, ale součástí rodinné identity
sahající až do 19. století. Její předkové stáli uvzniku semináře Unitarian College vManchesteru a dodnes výrazně ovlivňují unitářské dění ve Spojeném království. Společně jsme si
povídaly o jejím vztahu k historii, o inspirativních osobnostech z minulosti i současnosti
a o tom, proč je pro ni unitářství především radostí.
Jaký máš vztah k historii, Helen?
Velmi mě zajímá historie unitářství, naší víry. Jsem hrdá na nonkonformistickou tradici, která ve Spojeném království unitářství předcházela, a na velký pozitivní vliv, jaký měli unitáři na sociální dění v Británii v průběhu mnoha desetiletí.
Máš nějaký okamžik, úsek, nějakou událost v dějinách unitářství, která na tebe hluboce zapůsobila?
Ne tak úplně konkrétní okamžik, spíš období. Jako hodně důležitou vnímám práci, kterou vykonali britští unitáři v 19. století. Byla impozantní a naše denominace z ní dodnes těží – zajistila nám skvělá východiska pro současnou práci: jak v působení na veřejnosti, tak co se týče vnitřní stability organizace i majetku, kterým díky nim dodnes můžeme disponovat.
Ptám se i proto, že tvá rodina se do unitářské historie zapisuje již po generace poměrně výrazně. Jeden z tvých předků se dokonce podílel na založení semináře Unitarian College v Manchesteru v polovině 19. století. Od které doby se tvá rodina hlásí k unitářství, případně předtím k „disenters“, víš to?
Rev. John Relly Beard byl můj praprapradědeček a byl to první unitář, o kterém vím, v naší rodině. Vyrůstal v Portsmouthu v univerzalistickém sboru, ale poté, co získal oprávnění působit jako unitářský kazatel, se přestěhoval do Manchesteru. Byl blízkým přítelem Rev. Williama Gaskella, manžela známé spisovatelky Elizabeth Gaskellové, a společně s ním založili College.
Byl to hodně zajímavý muž. Zatímco jeho přítel William Gaskell působil jako duchovní v Cross Street Chapel v centru Manchesteru, tedy v relativním pohodlí bohatého a vlivného sboru, John Relly Beard pevně věřil, že unitářství může být velmi přínosné i pro chudé a dělnickou třídu. Založil proto kapli ve Strangeways, tehdy hodně vyloučené oblasti, a spolu s ní také školu a „polévkovou“ kuchyni pro chudé, o kterou se převážně starala jeho žena Mary Beardová.
Rád kázal venku, na náměstích a veřejných prostranstvích, a byl pevně přesvědčený, že bychom měli vybírat duchovní z vlastních řad – což byl velký motiv k založení Unitarian College v Manchesteru. Toto přesvědčení mimochodem stojí i za mojí současnou prací!
Helen Mason s bratry a sestrou v 70. letech. (Všechny fotografie z archivu Helen Mason.)
Ty sama jsi unitářkou od narození? Očekávalo se od tebe, že u této víry vydržíš?
Ano, jsem unitářka od narození. Můj dědeček, Rev. Leonard Mason, byl duchovní a sloužil v několika sborech ve Spojeném království, než se pak pustil do dlouhého a úspěšného působení ve sboru Unitarian Church of the Messiah v Montrealu v Kanadě. Moji rodiče se seznámili ve středisku The Nightingale Centre v obci Great Hucklow.
A k druhé otázce: moje rodina neměla žádná očekávání, že v unitářství zůstanu – ale zůstala jsem. Jinak to řeknu: být celý život součástí téhle víry je pro mě radost.
Měla jsi někdy pochybnosti, zvažovala jsi, že unitářství opustíš?
To ne. Když jsem vychovávala svou dceru Islu, na čas jsem se od aktivního života v denominaci vzdálila. Ale vždy jsem se vracela a dál si užívala společenství ostatních unitářů ve středisku Great Hucklow i ve „stodole“ ve vesničce Flagg, dnes našem táborovém centru pro mládež, kterou denominaci darovala má prateta Annie Beard Woodhouseová.
Uvažovala jsi někdy o duchovenské službě? Chtěla ses stát duchovní?
Ani moc ne. Nemyslím si, že pro to mám vhodnou povahu. Můj dědeček mi vždy říkal, že člověk může často dosáhnout víc jako laik než jako duchovní. S tím asi souhlasím.
Portrét Helenina praprapradědečka, Rev. Johna Rellyho Bearda, spoluzakladatele Unitarian College v Manchesteru. K vidění je v prvním patře unitářského sboru Cross Street Chapel v Manchesteru.
Vystudovala jsi divadlo. Věnovala ses mu někdy?
Mám titul z oboru drama z Waleské univerzity. Jsem přirozená exhibicionistka – hlasitá a extrovertní – a hraní mě moc bavilo. Nakonec jsem ale neměla dost odvahy riskovat tak nejistou kariéru, jako je herectví, a našla jsem se v oblasti vzdělávání.
Když byla dcera Isla školou povinná, vrátila jsem se na univerzitu v Portsmouthu a získala magisterský titul v oblasti vedení a řízení ve vzdělávání.
Pak jsi ve sféře sekulárního vzdělávání dlouhý čas působila: vždy ale spíš na manažerských pozicích, že?
Miluji všechno, co souvisí s učením a vyučováním. Sledovat, jak studenti prožívají ty „aha“ momenty a jak roste jejich sebedůvěra a dovednosti. Před nástupem do své současné pozice na Unitarian College jsem pracovala převážně s mladými lidmi ve věku 16–19 let, kteří studovali odborné obory, jako je gastronomie, kadeřnictví nebo stavebnictví. Práce to byla náročná, ale moc příjemná.
Pro unitářství, nejen britské, je ovšem zásadní tvá současná práce na pozici ředitelky Unitarian College, na kterou jsi nastoupila hned po vytvoření téhle vzdělávací instituce v dubnu 2019, a máš na tomto postu za sebou již obrovský kus práce. Co pro tebe bylo během ní složité, těžké?
Budu se opakovat: mám opravdu moc ráda to, co dělám. V jistém smyslu to není jen práce – spíš životní styl. Dělat vše, co mohu, pro rozvoj naší víry. Seznamovat s ní lidi, osobně nebo prostřednictvím duchovních i laiků, které College vyškolila, je potěšení.
Unitáři jsou skvělí kolegové. Samozřejmě ne vždy se s každým shodnu – ale to je v pořádku. Jsme víra založená na oceňování rozdílných názorů. Takže mě nepřekvapuje, že někdy musíme vést náročné a dlouhé debaty, abychom našli cestu vpřed.
Helen Mason se sochou Jamese Martineaua v knihovně Harris Manchester College v Oxfordu.
Když se ohlédneš zpět a porovnáš své představy a plány, s nimiž jsi do vedení College nastupovala, a současnost. Jak moc se shodují či liší?
V jistém smyslu se stále držím původního plánu – vytvořit College, která podporuje britské unitáře od kolébky do hrobu. Chtěla jsem, aby College byla něčím, po čem může snadno sáhnout každý unitář, a myslím, že se nám to podařilo. Mám velkou radost z toho, kolik unitářů se rozhodlo s námi spolupracovat. A jejich počet stále roste.
Baví tě učit? A baví tě se učit?
Ano, obojí mě velmi baví. Neučím příliš mnoho, částečně proto, že nejsem duchovní. Moje kariéra ve vzdělávání byla a stále je založena spíš na podpoře studentů – zajistit, aby byli všichni spokojení, cítili se pohodlně, přijímaní, a tedy schopní se učit. To je pro mě opravdu důležité.
Helen se svými přáteli z unitářské nedělní školy padesát let poté, co se poprvé setkali.
Měla jsi někdy v životě vzor?
Jasně, několik. V britském veřejném životě mám velký respekt k političkám, zákonodárkyním, spisovatelkám a sociálním myslitelkám, které od 19. století naši zemi posouvaly. V unitářství mě asi zatím nejvíc v životě inspirovala má drahá přítelkyně a předsedkyně správní rady College Dorothy Hewerdine.
Letos jsi získala ocenění za přínos českému unitářství, z čehož mám velkou radost, protože to dokazuje, že naši členové si všímají, jak pro nás může být spolupráce se zahraničím užitečná, a to i na té méně viditelné, pracovní úrovni, nejen co se týká reprezentativních akcí. Kdybys ty sama měla udělit ocenění nějakému unitáři, unitářce odkudkoli na světě, ať již z historie či současnosti, a to zcela subjektivně, kdo by to byl a co bys ocenila?
To je hodně složitá otázka. Hodně obdivuji svou i tvou kamarádku Rev. Alicii Forde z UUA. Její schopnost deeskalovat napjaté situace a udržet lidi ve vzájemné ohleduplnosti, i když jde do tuhého, mě mnohému naučila.
Helen, Alicia Forde a Kristýna Ledererová Kolajová při mezinárodním setkání unitářských lídrů
Leading into the future v Praze, říjen 2023.
Zbývá ti při tvé práci čas navštěvovat unitářská shromáždění? Jaký je tvůj domovský sbor a co ti dává? Pro co si chodíš na duchovní shromáždění, když můžeš být „jen“ běžným účastníkem?
Od doby, kdy jsem jako dívka navštěvovala nedělní školu našeho rodinného domovského sboru v severním Londýně, nejsem členkou konkrétní obce, což je v Británii možné. Unitářské bohoslužby jsou nicméně všude kolem mě a miluji každou příležitost sdílet chvíle duchovních shromáždění s ostatními unitáři.
Veškerou práci na College začínáme i končíme pokaždé skvělou bohoslužbou. Zrovna tento víkend se budu účastnit ordinace jedné z našich absolventek a nových duchovních v kapli v Boltonu – a příští víkend pak pořádáme se středně pokročilými studenty laického vedení bohoslužbu v centru The Nightingale v Great Hucklowu.
Helen pochází ze staré unitářské rodiny – jejím předkem byl významný duchovní John Relly Beard (1800–1876), spoluzakladatel Unitarian College v Manchesteru. Po studiu divadelního umění na Univerzitě v Bangoru působila 17 let ve vzdělávání a od roku 2002 je zástupkyní ředitele na škole Southampton City College. V dubnu 2019 se stala první ředitelkou nově založené britské Unitarian College a je členkou správní rady nadace The Hibbert Trust.
Od roku 2019 úzce spolupracuje s českou Unitářskou akademií a významně podporuje mezinárodní vzdělávání našich studentů a lektorů. Její osobní nasazení stálo u zrodu mnoha projektů, které by bez ní nevznikly.
Rozhovor vedla a přeložila Kristýna Ledererová Kolajová.
Rozhovor vyšel v časopise Tvůrčí život 5/25.
