Jsme posedlí zlepšováním sebe samých: mileniálové (Gen Y) a zoomeři (Gen Z) na každý
pád, ale i boomeři a příslušníci generace X cvičí, meditují, chodí na terapie a používají
ke zlepšování sebe samých a svého wellbeingu různé aplikace. – To jsou první slova, jimiž
Mark Coeckelbergh popisuje dnešní společnost.
Mnoha unitářům to asi zní povědomě. Důraz na seberozvoj a práci na sobě znají často právě ze svých sborů i jako vlastní spirituální praxi. A jsou pro to dobré důvody. Unitářství (a univerzalismus) se jako svobodné náboženství neuzavírá podnětům odjinud, naopak se snaží čerpat inspiraci z blízkého i vzdálenějšího okolí. Podporuje v tom jednotlivé členy a ti, stejně jako jejich neunitářští sousedé a známí, dostávají nejrůznější nabídky, jak se rozvíjet a zlepšovat. Je jen přirozené, že své zkušenosti a tipy sdělují dalším unitářům a unitářkám, třeba u kávy po shromáždění.
A hlavně, unitářství přímo vychází z těch prvků západní kultury, které podle Coeckelbergha přispěly k našemu dnešnímu pojetí sebe sama (self) a k tomu, že dnes považujeme za potřebu, a dokonce povinnost, neustále se zlepšovat. Jsou to antická filozofie s výzvou „poznej sebe sama“ a Sokratovým tvrzením, že člověk nemůže vládnout jiným, pokud nedokáže vládnout sám sobě. Je to křesťanství s různými formami tříbení zbožnosti a přibližování duše k Bohu. Je to humanismus se svým důrazem na zdokonalování člověka. Je to osvícenství, které přineslo dva koncepty vlastního já – jako autonomního a podřízeného vlastnímu svědomí (I. Kant) na straně jedné a jako tvořeného společností a disciplinovaného (autor v této souvislosti jmenuje A. Comtea) na straně druhé. A potom důraz na zdraví, sebeurčení a dosahování plného lidského uskutečnění (nejen štěstí) na tomto, nikoli až na onom světě, jak jej v plné síle přineslo 19. století. Mark Coeckelbergh píše o vlivu protestantské etiky a amerického snu; ani tyto aspekty nejsou v unitářství zanedbatelné.
Od antické výzvy „poznej sám sebe“ po moderní seberozvoj: kořeny dnešní kultury sebezdokonalování. (Foto © pixabay.com.)
Když se podíváme specificky na české unitářství, vidíme, že bylo na rozvoj a sebezdokonalování člověka orientováno už od svých prvopočátků. Pozor: na rozvoj každého člověka, což v první polovině 20. století zdaleka nebylo typické. Když čteme Čapkovu knihu Nálada a její vědomé tvoření (1925) anebo jeho promluvy, dovídáme se, že sebezdokonalovat se mají i lidé staří (ne, že „na nich už nesejde“) či ženy v domácnosti (a to ne v první řadě kvůli rodině a dětem, ale kvůli sobě samým). Ani drobný živnostník nebo úředníček nemá ustrnout v rozvoji, i slovutný profesor má na sobě co zlepšovat. Společně s odkazy na americkou zkušenost, s důrazem na péči o zdraví těla i duše, a především na záměrné utváření vlastního naplněného života zapadá prvorepublikové unitářství dosti přesně do Coeckelberghova popisu moderního přístupu, bez něhož bychom dnes nebyli tam, kde jsme (v tom dobrém i v tom špatném).
Jakou roli v tom ale hrají nové technologie? Copak není dost kurzů starých řemesel, stravování „bez chemie“ a „návratů ke kořenům“? Nemluví právě tyto aspekty sebezdokonalování proti představě, že v něm hraje nějakou zásadní roli technologický rozvoj?
Mark Coeckelbergh ukazuje, že toto propojení existuje nejen na řadě úrovní, ale i v tom, jak probíhají praxe našeho sebezdokonalování: jak se o nich dovídáme, jak mezi nimi vybíráme, jakým způsobem je na sebe uplatňujeme, jak je dokumentujeme a jak se stávají součástí naší sebeprezentace. Jakým způsobem porovnáváme a měříme své výkony (i ve sférách, kde to ještě přednedávnem nebylo možné). A ať se snažíme sebevíc, vždycky nakonec zjišťujeme, že by to mohlo být lepší, že my sami bychom mohli (a tedy asi i měli…?) být lepší.
O nových možnostech sebezlepšování se nejčastěji dovídáme prostřednictvím médií, jaká před sto lety ještě neexistovala. Televize v tom má dnes už jen doplňkovou roli. Hlavní jsou sociální sítě, internetové vyhledavače. Vlastně – jaké doporučení při kávě po shromáždění. Pokud jste s dalšími členy sboru propojeni přes Instagram, X nebo Reddit, už vaše fotky z ústraní nejen viděli, ale nejspíš i „olajkovali“ a okomentovali. A možná na tentýž kurz dostali pozvánku jen proto, že vás mají v přátelích. Pokud přidali k vašim fotkám lajk, nejspíš jim brzy přijde nabídka podobného produktu. Jelikož ty workshopy, kurzy a tréninky jsou vždy také zboží (a pokud jsou nabízené zadarmo, váží na sebe prostřednictvím algoritmů jiné nabídky, které už stojí peníze).
Mark Coeckelbergh se zabývá novými oblastmi filozofie, jako jsou filozofie technologií anebo životního prostředí. (Foto © pixabay.com.)
Je skoro zbytečné dodávat, že takové množství snímků by nevznikalo bez chytrých mobilů. Chytré hodinky nám umožňují nejen spočítat, kolik kroků jsme za den ušli, případně jak dobře nám šel pravidelný běh, ale i sledovat kvalitu dechu a srdeční tep během zenové meditace. Meditací nás provádí hlas mistra, který pro „předplatitelstvo“ podcastu vytvořil celou sérii nahrávek. Když chceme vedení „naživo“, stačí se připojit na (často opět placené) online setkání.
Při tom všem, upozorňuje autor, neustále přispíváme do obrovského množství statistických údajů, které jsou shromažďovány, vyhodnocovány a prodávány. Údajů, podle nichž „trackujeme“ sami sebe a podle nichž jsme také stopovatelní. Údajů, které ovlivňují to, jaké podněty k nám budou směřovat a jak budou usměrňovány naše potřeby a touhy – včetně touhy zlepšovat se a překonávat sebe sama.1
Nabídka na sebezlepšování přichází téměř nepřetržitě ze všech stran: knihy a návody na dokonalý úklid, na získání finanční gramotnosti, nabídky zlepšení vzhledu, kondice, imunity, vztahů k druhým, spánku i pohody. Řada přístupů, které nám nabízejí, by opět nebyla možná bez novodobých technologií, dostupnosti spotřebního zboží a s tím souvisejícího volného času. Například dnes tak opěvovaná minimalistická domácnost je možná jen v podmínkách, kdy si nemusíte dělat zásoby a opatrovat nástroje na spravování šatstva a zařízení. Zlepšování těla plastickou chirurgií, jak je dnes známe, by před sto lety bylo nemyslitelné, stejně jako dnešní kvalitní tetování (které bývá někdy „záznamem“ kroku na duchovní cestě, uvědomění apod.).
Samozřejmě se nabízí možnost z celé té vřavy aspoň na chvíli uniknout, dát si „detox“ od sociálních sítí, od internetu. Coeckelbergh ale upozorňuje, že i to už patří mezi doporučované seberozvojové techniky.
S tím, že slovo „techniky“ je tu zvlášť důležité: zatímco katolická spiritualita klade důraz na trpělivost a vytrvalost (temná noc duše může trvat řadu let), zatímco tibetský buddhismus předpokládá, že „plody meditace“ nedozrají hned, ale dost možná v některém z mnoha dalších životů, máme dnes čím dál víc sklon postupovat i v duchovní oblasti technicky. Uplatnit techniku podle vlastního výběru a očekávat výsledky pokud možno rychle. A nejsme tak úplně připraveni na to spokojit se s jejich dosažením. I po dosažení cíle dál soutěžíme jak s druhými, tak se sebou samými (self-competition).
Není divu, říká autor, že to všechno vyvolává únavu, pocity marnosti a deprese. „Ze zlepšování se stává břímě. A toto břímě je příliš tíživé.“ Zvláště, jak zdůrazňuje, když se požadavek na zkvalitňování nevyhýbá ani odpočinku, snění a spánku.
Sdílení tipů a zkušeností: seberozvoj jako téma rozhovorů i společné praxe. (Foto © pixabay.com.)
A KDYŽ TO NESTAČÍ…
Pořád jsme víceméně u humanistického zdokonalování, tedy u snahy o maximalizaci lidských dovedností a ctností v rámci možností daných lidskou existencí. Nyní se však zdá, že technický pokrok nám v bližší či vzdálenější budoucnosti umožní postoupit k tomu, čemu se říká „vylepšení člověka“ (human enhancement), tedy ke zkvalitnění fyzických i duševních kapacit technickými možnostmi.
Mark Coeckelbergh se naštěstí nesnižuje k běžnému shazování transhumanismu (protože o ten tu jde) jako sci-fi pábení, ani k pohoršování se nad tím, že se transhumanisté a tranhumanistky pokoušejí narušit podstatu člověka a hrát si na Boha (koneckonců není teolog). Místo toho poukazuje na jiný, těžko řešitelný paradox: touha po zdokonalování člověka (jako individua i jako druhu) v míře znamenající překročení dosavadních lidských omezení může být dobře míněná a legitimní. Jenomže o tom, co je zdokonalování, se kdokoli bude nutně rozhodovat ze své, dosud nezdokonaleně lidské pozice.
Nejde tu však zdaleka jen o představy lidí s umělými částmi těl a znalostmi jazyků nahraných do mozku „jako program“. Jde o to, že AI může přinést „vylepšení“ tam, kde zatím očekáváme specificky lidské a osobní kvality.
První je rozšíření toho, co tu už v omezených podobách máme, totiž vytvoření technické „zkratky“ pro dosahování prožitků změněného vědomí. Ty by mohly začít hrát podobnou roli, jakou mají látky, pro něž se vžilo označení psychedelika. A podobně jako u nich by vyvstala otázka „pravosti“ takového prožitku.
Druhou oblastí jsou pokusy přenechat AI nezávislé rozhodování tam, kde lidem v rozhodnutí brání „přirozená psychická omezení“, jak cituje výzkumníky Juliana Savulesca a Hannah Maslenovou.
Kromě nejrůznějších rizik, která se nabízejí, vyzdvihuje Coeckelbergh zvláště následující: takové použití techniky by podle něj připravilo člověka o možnost zrání, v prvním případě duchovního, ve druhém morálního. „Je to způsob, jak tvrdou práci zlepšování sebe sama outsourcovat na stroj. To pak ze ‚self-improvement‘ vyškrtává to ‚self‘.“
Nejen soutěž, ale spolutvoření: jak s technologiemi vyprávět lepší příběh o nás. (Foto © pixabay.com.)
JAK Z TOHO VEN?
Řešení, která autor nabízí, nejsou technicistní, takže určitě nebudou rychlá. Rozhodně nespočívají v tom, že by zavrhl zlepšování kvality života anebo přišel s n-tou radou, jak se oprostit od „techniky“ (podobně jako od „chemie“ v kuchyni) a „navracet se k přirozenosti“.
Doporučuje ujasnit si, jaké „sebe“ (self) se tu vlastně snažíme zlepšovat. Ono „sebe“, k jehož zdokonalování a vylepšování současná kultura a společnost (Coeckelbergh výslovně píše o „self-improvement culture“ a „self-improvement society“) vyzývá, je individualistické „já“, zaměřené na zlepšování vlastních kvalit, vlastního sociálního statutu a hledající vlastní štěstí. Upozorňuje, že v této kultuře a společnosti je výrazně přítomný narcistní vzorec chování: „já“ se perfekcionisticky snaží dosahovat co největší dokonalosti v porovnání se sebou samým i s druhými, tato dokonalost však vede k čím dál větší osamělosti.2
Není to však jediná možnost. Naše „sebe“ (či „já“ – self) totiž není dané jednou provždy, ale je stále nehotové. „Jak říká Nietzsche v knize Mimo dobro a zlo: jsme ‚das noch nicht festgestelltes Tier‘ – živočich, jehož typ nebyl dosud určen, fixován. V tomto smyslu máme volnost: člověk nemá pevně dané hranice. V tom má posthumanismus pravdu.“
Naše současná egocentričnost, jak to nazval v rozhovoru pro středisko Wellington Square Bookshop (2. 8. 2023), je dnešními technologiemi, zejména sociálními sítěmi, sice spoluvytvářena, ale nikoli způsobena. A tak jako jsou technologie nyní součástí problému, mohou být součástí řešení.
Potřebujeme technologie měnit tak, aby nám pomáhaly spoluvytvářet jiné „sebe“ (self), totiž vztahové. Tak, aby s námi vytvářely jiný příběh (narativ) nás samých, než je neustálé sebezdokonalování. Takový, který nám umožní vnímat sebe ve vztahu k druhým lidem a ke svému prostředí. Tady se Coeckelbergh mimochodem přibližuje současnému unitářství a Sedmému principu UU, jímž je „úcta k vzájemně propojené síti veškeré existence, jejíž jsme součástí“.
Začít ale musíme my, lidé. Příběh, který potřebujeme, zahrnuje technologie včetně AI. Naše kultura už je (také) technokultura.
„Můžeme měnit své narativy a technologie, abychom tvořili lepší svět, v němž mohou vyrůstat lepší ‚já‘ (selves) a lepší společnosti. Svět, v němž jsou důležité vztahy k druhým lidem i mimolidským bytostem. Svět, v němž lepší, a možná i šťastnější ‚já‘ (selves) budou vítaným vedlejším účinkem lepších příběhů, vyprávěných lidmi, jejich kulturami a technologiemi. Pokud jde o AI, navrhuji, abychom ji pozměnili nebo vyvinuli novou AI takovým způsobem, který nám bude o nás vyprávět lepší příběh než ta nynější. Lepší příběh, než je neoliberální narativ o soutěži a trzích. Lepší příběh, než je narativ transhumanistického dataismu, propagovaný současnou AI technologií a jejími proroky. Příběh, v němž se můžeme dále rozvíjet a růst s pomocí druhých i s pomocí nových technologií. Příběh, v němž můžeme dávat jiný a lepší smysl světu, který spoluutváříme a v němž na sebe můžeme brát odpovědnost za to, čím se stává. Příběh, v němž jako jednotlivci a jako lidstvo nemusíme být nezbytně jedinými protagonisty a v němž uznáváme, že sebe samy plně neznáme a ani se nemůžeme dokonale poznat; ale také příběh, v němž nemusíme mít pořád pocit, že ve srovnání s druhými nejsme nikdy dost dobří anebo že jsme zcela bezvýznamní v porovnání s novými datovými bohy, kteří nás mají přemoci. Lidé často dělají hloupé věci. Mnohé je potřeba zlepšit a mnohé vylepšit lze. Ale často děláme věci, které jsou dobré, nebo aspoň dostatečně dobré. Potřebujeme příběh pro lidi a smrtelníky, a ne pro stroje či bohy.“
Mark Coeckelbergh (narozen v Leuvenu) se zabývá novými oblastmi filozofie, jako jsou filozofie technologií anebo životního prostředí. V roce 2020 se proslavil knihou Etika umělé inteligence (AI Ethics; česky vyšlo v roce 2023). V minulosti byl členem odborného výboru Evropské komise pro AI.
V roce 2025 vydal dvě nové knihy: „Komunikativní AI“ (Communicative AI – spoluautor David Gunkel) a „Úvod do etiky vznikajících technologií“ (Introduction in the Ethics of Emerging Technologies – spoluautoři Wessel Reijers a Mark Thomas Young).
Tento článek vyšel v časopise Tvůrčí život 4/25.
