Transylvánské unitářství je pro mnoho českých unitářů trochu „vzdálená příbuzná“ tradice – a přitom v něm můžeme zahlédnout něco z vlastních kořenů i z toho, co nás přes hranice spojuje. Unitářská akademie o něm natočila nový dvoudílný dokument. V rozhovoru Petr Samojský za autory přibližuje, proč se k Sedmihradsku vrátili, co je při natáčení znovu překvapilo a co by si podle jejich přání měli z filmu odnést čeští diváci.
Jak vlastně vznikl nápad natočit dokument o unitářství v Transylvánii? Byl to spíš dlouhodobý záměr, nebo přirozené pokračování vaší dosavadní práce na tématu unitářství za hranicemi?
Bylo to obojí. Záměr vytvářet krátké dokumentární filmy o zahraničním unitářství vznikl před deseti lety a postupně se vyvíjel od pojetí „amatér chodí s kamerou a točí, co ho napadne“ do pečlivě připravovaných projektů. Když se podíváte na YouTube kanál Unitářská akademie, najdete tam kromě našich obcí dnes už poměrně širokou sbírku videí z různých unitářských míst v Evropě a USA, nově například z mé cesty za unitáři do Indie.
Dokument o Transylvánii jsme začali připravovat už před několika lety, ale vzhledem k složitosti tématu a nedostatečné kvalitě záznamu jsme se rozhodli tehdy natočený materiál nepoužít a zpracovat to téma znovu.
Jaké bylo sbírání materiálů a kontaktování místních unitářů? Otevírali se vám s důvěrou, nebo jste museli nejprve získat jejich porozumění a kontext?
Rozhodně s důvěrou, otevřenou náručí a velkým pochopením. Jejich ústředí pomáhalo také s výběrem a kontaktováním míst a osob a běžnou logistikou, stejně jako s informacemi, které pomohly připravit záměr a scénář.
Kostel v Rimetei (maďarsky Torockó), vesnici pod horami, v minulosti velmi bohaté a vlivné a dnes památkově chráněné. (Všechny fotografie z archivu Unitářské akademie.)
Co vás během natáčení nejvíc zaujalo nebo překvapilo – ať už v samotném prostředí, nebo v přístupu tamní komunity k víře?
Osobně transylvánské unitářství i místní společenství vcelku dobře znám, s tamějšími lidmi jsem v kontaktu různými způsoby už mnoho let. Navzdory tomu mne stále i po těch letech znovu překvapují příběhy – obyčejné, lidské –, které ilustrují autentičnost jejich přináležení k sobě a své tradici.
Protože na vesnicích je to tak, že prostě když „vesnice je unitářská“, prolíná se to do všech rovin všedního života. Unitářství tam není žádná velká metafyzika a nevedou se dlouhé debaty o abstraktních tématech, jak to bývá běžně v našich českých unitářských obcích. Zkrátka normální život prolnutý v pozadí přináležením do své komunity.
Ale na pozadí není všednost, nýbrž opravdovost – je to skutečně součást osobní identity, takže paní duchovní donesu vajíčka nebo za ní zajdu „na pokec“ přes plot fary, v neděli po bohoslužbě jdeme pomoct jedněm mladým na stavbu a zapijeme to slivovicí.
Jak byste popsali atmosféru transylvánského unitářství? V čem se podle vás liší od českého pojetí a v čem naopak cítíte spřízněnost?
Ono to „transylvánské“ taky záleží na místě. V Kluži (maďarsky Kolozsvár) je to podobně městské jako u nás, vesnice je jiná. Ale jejich rozmanitost je jednodušší, srozumitelná a přirozená. V tom srovnání se mi české zdá až trochu umělé, pseudointelektuální, individualistické.
A taky je rozdíl v tom, že Transylvánci mají jen to, co si sami opatří, zatímco u nás trpíme syndromem rozmazleného puberťáka, který se vzpouzí vůči rodičům a přitom je na nich závislý emočně i finančně.
Naše ideová spřízněnost je ale v základu jasná. České unitářství sice bylo od svých počátků založeno ve vymezování se vůči tehdy dominantnímu křesťanství, tudíž v něm nikdy nemělo kořeny své identity a svého étosu, zatímco transylvánské unitářství je liberálně protestantským křesťanstvím se vším všudy (tedy s výjimkou víry v jednoho Boha) – ale přesto je mezi nimi znatelná spřízněnost. Mohli bychom říct, že je právě projevem toho, čemu se říká unitářský étos.
Jaké místo v dokumentu zaujímá historie a jaké současnost? Bylo pro vás důležitější zachytit kořeny, nebo živou přítomnost unitářství v dnešním Sedmihradsku?
Ve filmu je to vyvážené, aspoň takový je záměr: portrétovat transylvánské unitářství ve zkratce, ale výstižně. I proto je dán velký prostor rozhovorům s duchovními a dalšími představiteli, ale třeba i se studenty.
Krásná unitářská školka v Cristuru Secuiesc, moderní nejen vzhledem, ale i pedagogickými přístupy.
Co jste si z natáčení osobně odnesli – nejen jako autoři, ale i jako lidé, kteří mají k unitářství osobní vztah?
Velkou naději! V tom, že by film mohl přispět k hlubšímu porozumění našim kořenům, že by něco z toho „tam u nich“ (co chápu jako vřele upřímnou každodenní víru) bylo přenosné, v dobrém „nakažlivé“.
Byly během práce momenty, které vás vyloženě zaskočily – třeba nějaký příběh, pohled na víru nebo historická souvislost, kterou jste nečekali?
Snad nejvíc to byl rozhovor se studenty. To jsem nečekal, překvapila mne míra jejich zaujetí a úplně přirozeného nadšení. Jejich mládí v kontrastu s přináležením k tradici. Když to takhle říkám, tak mi to připadá divné. Ale třeba to bude i z těch pár minut rozhovoru s nimi srozumitelné.
Rev. Norbert Racz, duchovní největšího transylvánského sboru, nás provází unitářským kostelem v Cheie (maďarsky Mészkő), který vypadá,
jako by ho upravil tamní klon Dušana Jurkoviče.
V čem podle vás může být dokument přínosný pro české diváky, kteří o transylvánském unitářství mnoho nevědí?
Doufám, že každý, kdo má zájem o unitářství všeobecně, se na dokument rád podívá. Nejen že tak navštíví zajímavá místa a porozumí souvislostem od vzniku transylvánské tradice až do dneška, ale dozví se i o zajímavých projektech, které tamní unitáři realizují.
Dokument má být dvoudílný – můžete prozradit, jak se oba díly liší nebo jak navazují?
První díl se zabývá historií, organizací a liturgií, druhý hlavně praktickým životem, současnými činnostmi v obcích i pro veřejnost, prací s dětmi a podobně. Rozdělení na dva díly je hlavně kvůli celkové délce, protože takto lze dvě půlhodinové části sledovat jako samostatné filmy.
Kdybyste měli shrnout, co vám tahle zkušenost ukázala o samotném unitářství – co je pro vás po natáčení tím „živým jádrem“ víry napříč hranicemi?
Je tu dvojí rozměr – jak je ideová ukotvenost důležitá a zároveň i nedůležitá podle toho, jak se na ni díváme a co nás jak ovlivňuje v praktickém i duchovním životě. Na jedné straně jsme jako čeští unitáři ideově „trochu jinde“, ale zároveň je to onen unitářský étos, který nás, jak je znát, jasně a srozumitelně spojuje – to považuji za to „živé jádro“.
Rozhovor vedla Kateřina Höferová.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 5/2025.
