Jak vypadá dnešní výuka češtiny, proč učitelé odcházejí – a může literatura ještě někoho
chytit za srdce? Rozhovor s bývalou češtinářkou, která o své zkušenosti napsala román.
Začněme od nuly – jak by podle vás měla vypadat ideální výuka češtiny ve 21. století?
Těžko říct. Každý učitel je jiný – a to je správně. Každý čte jiné knihy, používá jiné metody, jinak přemýšlí. Čeština by ale nikdy neměla dětem znechutit jazyk a literaturu. Mimochodem, slovo „výuka“ nemám ráda.
Kdybyste měla porovnat výuku češtiny dnes a před dvaceti lety – co se změnilo?
Učila jsem naposledy před třemi lety. Odešla jsem kvůli systému maturit z českého jazyka, metodám, které se ocitly v rukou ředitelů, i kvůli atmosféře ve společnosti.
Z mého pohledu se bohužel většina změn děla k horšímu. Maturitní seznamy četby, důraz na rozbory, testy plné pojmů a teorie – to všechno nás vrátilo o desítky let zpátky. Přitom po revoluci jsme měli slibně nakročeno.
Pozitivní jsou nové metody práce – pokud se nepoužívají samoúčelně – a také komunikační styl výuky. Pokud ho učitel zvládne, dokáže dělat zázraky.
Jaký je podle vás největší mýtus o výuce češtiny?
Že každý češtinář miluje českou poezii – a nutí i své žáky, aby ji milovali.
Měla by být čeština vyučována jako nástroj pro vyjadřování a myšlení, nebo jako systém pravidel?
Obojí je nezbytné. Abychom mohli jazyk používat jako nástroj, musí být „seřízený“. Forma a obsah se doplňují. Nejlépe se samozřejmě učí četbou – ale každý žák je jiný. Někomu pomohou tabulky a srovnávání jevů, jiný jazyk nasává intuitivně.
Čeština pod tlakem: když se z jazyka stane výkon a z literatury „strašák“, ztrácí se to nejdůležitější – radost ze čtení a schopnost myslet slovy.
Foto © pixabay.com.
Jak najít rovnováhu mezi „nudnou“ gramatikou a „zábavnou“ literaturou?
Pokud má třída někam dojít, rovnováhu najít musí. Češtinář musí drilovat pravopis i praktickou skladbu – kvůli interpunkci i vlastnímu psaní. Ano, literatura bývala „za odměnu“. Jenže když do procesu vstoupili akademici a zavedli maturitní rozbory, stala se literatura pro mnoho studentů opět strašákem.
Uvedu příklad. Na poslední škole mě přijali v listopadu, abych „odmaturovala“ dvě třídy bez češtinářky. Tvrdě jsme pracovali a na jaře proběhla maturita nanečisto. Deset studentů mluvilo skvěle – přirozeně, s vlastní reflexí. A pak se zvedla šéfová a oznámila nám, že „jsme málo používali pojmy“. V tu chvíli jsem málem dostala infarkt. Chtěla, abych zkoušela podle Cermatu. A nebyla sama.
Překvapuje vás, jak dnes mladí reagují na klasickou literaturu?
Nepřekvapuje. Reagují úplně stejně jako naše generace. Když s nimi poctivě projdete Havlíčka, Erbena nebo Nerudu – v dramatickém dialogu, s příběhy a otázkami – většinou je to baví.
Existuje autor nebo kniha, co spolehlivě „chytí za srdce“ i dnešní mládež?
Neexistuje jediný recept. V jedné třídě milovali Tolkiena, v jiné Irvinga, jinde jsme probírali Dostojevského. Dokud jsem směla mít vlastní seznam maturitní četby, hledala jsem i v moderní literatuře. Dnes jsou seznamy jednotné – rozbory jsou na internetu a vzniká nová „povinná četba“.
Jaký význam má podle vás čtení v době audioknih, memů a krátkých videí?
Každý vnímá jinak. Já jsem vizuální – co nevidím napsané, nepamatuji si. Ale pokud děti nezačnou knihy milovat, je veškerá práce češtináře zbytečná.
Jak pracovat s novými slovy, slangem a anglicismy?
Říct dětem jediné: že jazyk se vyvíjí zdola. V uměleckém textu je dovoleno vše. Klidně ať napíší povídku plnou slangu.
Jak řešit paradox – chceme po dětech perfektní pravopis, ale chyby za nás dnes opravuje autocorrect?
Autocorrect nikdy neopraví všechno. Některé chyby vidí jen autor. A „precizní znalost pravopisu“ je stejně trochu idealizovaný pojem. Velká písmena si ověřuji na internetu i já.
Osvědčily se vám v praxi nějaké neobvyklé metody výuky?
Jsem divadelník – miluji dramatické čtení veršů a dialogů. V posledních letech se do škol dostal Google Classroom, online třída. Je to výborný pomocník.
Čeština by nikdy neměla dětem znechutit jazyk a literaturu. Rozhovor o tom, proč se výuka pod tlakem testů a pojmů míjí s tím podstatným – a jak může literatura znovu „chytnout za srdce“. Foto © pixabay.com.
Co čeká podle vás výuku češtiny v budoucnosti?
Nevím. V tuto chvíli dostala čeština ve škole tolik ran shora – od různých reformátorů –, že bude potřebovat minimálně dvacet let, aby se vzpamatovala. Dřív jsem si myslela, že jde jen o šlendrián. Dnes se někdy obávám, že šlo o záměr – otrávit mladé generaci rodný jazyk.
Napsala jsem o tom román Češtinářky. Vložila jsem do něj i svou koncepci tematické výuky literatury, která vznikla z „jamování“ o archetypech příběhů – od bible a antiky až po moderní literaturu. Studentům se líbila. V recenzi jsem se pak dočetla, že podobný přístup podporovali nacisté a komunisté. Odpověděla jsem mu. Mou knihu jen prolistoval.
Přestala jsem učit. Ale píšu – aby tahle nehezká doba nezmizela beze stop. Češtinu přenechávám kolegům, kteří dokážou třikrát za maturitní týden zkoušet Krysaře nebo Válku s mloky, zatímco mnoho skvělých knih k dětem vůbec nedoputuje. Bojovala jsem s tím molochem dost dlouho.
Veronika Valíková je učitelka českého jazyka, spisovatelka a mluvčí Společnosti učitelů českého jazyka a literatury. Na středních školách učila více než dvacet let, především formou dialogu a dramatického čtení. Po neshodách se systémem státních maturit školství opustila a začala psát – mimo jiné román Češtinářky, v němž zachycuje proměnu výuky češtiny i atmosféru posledních let ve školách. Věří, že jazyk je živý organismus a že literatura má stále sílu otevírat zásadní otázky – pokud jí dáme prostor.
Rozhovor vedla Kateřina Höferová.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 5/2025.
