Termín, který často vyvolává emotivní reakce: někteří jej vítají a propagují, jiní před ním důrazně varují. Názorů a diskusí zastánců obou názorových táborů jistě každý z nás slyšel či četl dost. Často mám ovšem pocit, že v nich chybí základní věc: totiž ozřejmění, co vlastně tímto pojmem kdo označuje, co si pod ním představuje. A na tom velmi záleží. Běžně užívaných definic je totiž více a často mohou být jazýčkem na vahách určujícím, zda se zařadíme k jeho propagátorům, nebo odpůrcům.
Multikulturalismus můžeme v základu definovat jako přesvědčení, že různé kulturní či etnické skupiny mají právo zůstat odlišné, ačkoli žijí pohromadě, například v jednom městě, regionu, státě.1 Opačnou variantou je jejich asimilace k normám hlavního proudu společnosti. Multikulturalismus je samozřejmě možné vnímat v různých úrovních a oblastech: od kultury, vzdělávání či například náboženství určité skupiny obyvatelstva až po státní zřízení. Pak význam termínu prorůstá z kulturní a sociální sféry i do oblasti politické, což jeho definici i způsob užívání částečně mění.
Památník multikulturalismu, Toronto (Kanada). (Foto © Paul Bica, 2007, commons.wikimedia. org/wiki/File:Reach_ (358924511).jpg.)
Nepojmenován provází tento fenomén bez jakékoli pochybnosti lidstvo od prapočátků. Vývoj civilizací průběžně formovaly menší či větší migrační vlny (ať již jejich příčiny byly jakékoli) a při nich nevyhnutelně docházelo ke konfrontacím a mísení kultur. Větší města bývala nezřídka i v minulosti multikulturní (příkladem může být třeba Alexandrie, z historie nepříliš vzdálené v místě i čase připomeňme alespoň židovsko-česko-německou Prahu 19. století). Mezikulturní výměna byla a je zpravidla přínosná pro rychlejší vývoj, odvrácenou stranou samozřejmě zůstává náchylnost ke konfliktům.
Samotný pojem multikulturalismus se začal používat v pozdních 50. letech 20. století ve Švýcarsku (tedy zemi, kde žijí čtyři původní a značně rozdílné kultury) pro vyjádření jednoty zdejší občanské společnosti. Šířit dále se ovšem začal až v následujícím desetiletí. Na jeho zavedení do oblasti politiky měla podíl zejména Kanada, která se v roce 1971 k multikulturalismu oficiálně přihlásila na úrovni státu.
Politickou rovinou se ovšem v následujícím textu zabývat nechci, jelikož to vyžaduje specifický přístup a pro unitářský časopis mi připadá politické hledisko ve vztahu k multikulturalismu méně důležité než pojetí obecnější, tedy společenské.
Sociologicky vzato je multikulturalismus důležitým jevem, pokud souhlasíme s názorem, že pro člověka je důležitá komunita – tedy menší společenství, v němž vyrůstá, které ho formuje. Každé takové společenství má své specifické znaky (kulturu), které se předávají mezi generacemi, vytváří člověku zázemí, pevné kořeny jeho identity, prvotní životní hodnoty, a tím i jistoty. Multikulturalismus je pak založený na tom že následně poznáváme další kultury, které obklopují tu naši, a vzájemně se respektujeme, aniž bychom chtěli jedni druhé přetvářet.
„Lidské soužití, ať multikulturní, nebo ne, nebude nikdy bezproblémové. Navíc boj o životní prostor se stupňuje s ubýváním zdrojů, ničením životního prostředí a zvyšováním hustoty obyvatelstva. Zjednodušeně se dá říci, že žijeme čím dál těsněji u sebe, čím dál častěji na sebe narážíme. Přemýšlet
o skutečné míře přínosu multikulturalismu, jeho vlastních limitech a formách jeho vymezení zákony i jinak je tedy na místě.“ (Foto © Beira62 | Imagio.cz | Dreamstime.com.
Spokojíme-li se s obecným konstatováním myšlenky, že kultury mají právo existovat jako rovné vedle sebe v jednom celku, myslím, že s ním většina liberálně smýšlejících lidí nebude mít problém. Potíže přicházejí teprve s praxí a vytvářením konkrétního společného prostoru. Ideální stav, založený na předpokladu, že existuje rovnoměrný růst všech společenství, nikdy nenastane. Zpravidla některá ze skupin roste dynamičtěji než druhá či druhé, sílí, čímž vzrůstá potenciál, kterým může ohrozit ostatní, což budí jejich obavy. Lidské soužití, ať multikulturní, nebo ne, nebude nikdy bezproblémové. Navíc boj o životní prostor se stupňuje s ubýváním zdrojů, ničením životního prostředí a zvyšováním hustoty obyvatelstva. Zjednodušeně se dá říci, že žijeme čím dál těsněji u sebe, čím dál častěji na sebe narážíme. Přemýšlet o skutečné míře přínosu multikulturalismu, jeho vlastních limitech a formách jeho vymezení zákony i jinak je tedy na místě.
Zajímavě se k tomu vyjádřil I. Štampach, podle něhož se v této chvíli otevírá klíčová otázka, která zní: Jak spolu komunikovat? Jejím položením se podle něj posouváme od vymezení kultur (multikulturalismu) ke sdílení a výměně (transkulturalismu). Nezbytným předpokladem pro to je ovšem ochota k takovému dialogu a komunikaci. Dobře to myslím vystihla A. Dvořáková ve své práci věnované multikulturalismu a jeho přístupům k náboženským skupinám následujícím schématem: „poznávat → rozumět → respektovat → koexistovat a kooperovat“. Stejně jako Ivan Štampach autorka vnímá, že jen pasivně vzájemně respektovat jinakost kultur, které mají pokojně žít vedle sebe a cítit se sobě rovny, nestačí. Dnešní doba ukazuje, že aby multikulturalismus měl opravdu smysl, jenž mu byl vkládán do vínku, měli bychom jít dál: komunikovat, spolupracovat.
Podněcování takového dialogu, jeho kultivované vedení a ideálně i následné uplatňování jeho výsledků v praxi je podle mého přesvědčení důležitým úkolem, kterého se dobře mohou zhostit svobodomyslná náboženská společenství či organizace, a tedy i my. Unitáři by se navíc na základě své dlouhodobě a kontinuálně proklamované otevřenosti a respektu k odlišnostem měli otázkou multikulturalismu zabývat již ze své nejvlastnější podstaty.
„Pouze respektovat jinakost kultur, které mají pokojně žít vedle sebe a cítit se sobě rovny, nestačí. Dnešní doba ukazuje, že aby multikulturalismus měl opravdu smysl, jenž mu byl vkládán do vínku, měli bychom jít dál: komunikovat, spolupracovat. (Foto © Trunorthimages | Imagio.cz | Dreamstime.com.)
O to zvláštnější je, že v dějinách českého unitářství toto téma nikdy nebylo příliš zdůrazňováno, v mnohých obdobích dokonce ani příliš zmiňováno. Zastoupeno bylo specifickým způsobem, a to v souvislosti s rovným přístupem k různým formám víry, v díle N. F. Čapka, z jehož promluv na toto téma citujme: „Náboženská svoboda znamená, že se člověk nepoddává jiné autoritě, leč svého vlastního rozumu, a božskému schválení v své vlastní duši. […] Leč ten zákon svobody jde dále, a znamená za druhé, že člověk má nejen okoušet a hájit osobnísvobodu pro sebe, ale že má to samé potěšení a právo popřáti svému sousedovi. To znamená, že ponechá svému bližnímu tu samou míru svobody, již požaduje pro sebe.“ Tento jeho přístup s multikulturním bezpochyby úzce souvisí, nicméně nezachází dále.
V posledních málo letech se mezi námi přece jen téma multikulturalismu objevuje častěji (i v souvislosti s takzvanou uprchlickou krizí), ale spíše ve formě otázek a kratších nekoncepčních debat. Systematická unitářská diskuse a následná práce na tomto poli nás teprve čeká, a troufám si říci, že se od nás i očekává. Je to totiž logické převedení tří základních unitářských principů (svoboda, rozum, tolerance) do praxe: Pokud je a z nich vyplývající pluralitu stále bereme vážně, nemůžeme se myšlenkám, které multikulturalismus vnáší do mezilidského soužití, vyhnout.
Unitáři v zemích s delší tradicí se tomuto tématu naopak věnují poměrně do hloubky, ať již na úrovni jednotlivých kongregací či celých organizací, a staví na něm mnohem více než my část své identity. Například americká Unitářská a univerzalistická asociace se k významu multikulturalismu v unitářství oficiálně vyjadřuje mimo jiné na svých webových stránkách: „Multikulturalismus znamená pěstovat náboženské společenství, kde lidé všech ras, etnických skupin a kultur vidí svou kulturní identitu přijímanou a uplatňovanou ve všech polohách života onoho společenství – v duchovních shromážděních, v přátelství, ve vedení a řízení, v oblasti náboženského vzdělávání, sociální spravedlnosti a dalších. […] Multikulturalismus znamená, že jedna kulturní skupina nepřevládá nad ostatními, že lidé se dokážou účastnit víry svého společenství, aniž by popírali nebo skrývali svou kulturní totožnost, že význam kulturní identity je součástí pastorační a duchovenské služby a vedení daného společenství je schopné po-chopit, jak rozmanitost identity jednotlivých členů a socializace ovlivňují jejich hodnoty, postoje, přesvědčení, chování i vzájemnou interakci.“
Z tohoto prohlášení je patrné, jak moc je tamní unitářská komunita hrdá na svůj přínos multikulturalismu, i to, že jeho uplatňování v praxi svých sborů vnímá jako důležitý závazek. A američtí unitáři samozřejmě nejsou jediní, kteří se k multikulturalismu otevřeně hlásí. V USA to je bezesporu dost podmíněno historickým vývojem, v němž boje za práva Afroameričanů, ale i jiných, nejen národnostních menšin patří k vrcholným (a dodejme že minoritně i temnějším) místům dějin unitářství. O nás toto z hlediska historického vývoje říci nelze, nicméně v současnosti jsme dle mého názoru ve srovnatelné situaci jako unitáři v jiných zemích a multikulturalismus by pro nás měl být důležitým tématem i cestou, jak přispět k lepším vztahům ve společnosti.
Unitarian Chapel v Kendalu, Velká Británie. Na fotografii je okno s muslimským motivem z tohoto sboru. Všichni členové, s nimiž jsem měla příležitost mluvit, vnímají náboženskou i kulturní diverzitu, která jejich sborem prostupuje, jako klad a jsou na ni hrdí. (Foto KLK.)
Z mého pohledu není podstatné, jakým termínem roli multikulturalismu v unitářství nazýváme – jestli se tomuto pojmu vědomě vyhýbáme, nebo jej naopak budeme bez obav používat. Důležitá je přítomnost jeho esence v našem společenství. To, jak jej bereme vážně, jakými způsoby jeho principy zdůrazňujeme a pěstujeme. Ještě cennější pak je, když si jednotliví členové na základě sdíleného otevřeného přístupu své obce dokážou uvědomovat provázanost těchto principů s naší vírou, pak věřím, že můžeme být na tomto poli i společensky prospěšní. K tomu myslím vede ještě dlouhá cesta, ale zároveň jsem přesvědčena o její velké důležitosti. A dovolím si jít ještě dále: domnívám se, že díky aktivnímu, promyšlenému naplňování zásad multikulturalismu můžeme i lépe zodpovídat otázky po naší identitě. Respekt, rovnost a spravedlnost v mezilidském soužití nestačí jen mít v textu našich principů, musejí být patrné z toho, co konkrétně děláme – jako jednotlivci, jako jednotlivé obce, jako celá organizace. Pak budeme pro veřejnost zase o něco srozumitelnější. Výstižně to podle mne shrnul duchovní D. Taylor z jednoho newyorského unitářského sboru: „Jsem přesvědčen, že svět potřebuje více komunit, jako je naše. Svět potřebuje místa, kde jsou děti povzbuzovány k otázkám, hledání a růstu. […] To je v pozadí mé potřeby věnovat se jako kongregace protirasistické a multikulturní práci. Náš hlas a naše přítomnost jsou ve světě potřebné – nejen proto, abychom pomohli svět uzdravovat a ukazovat společnosti směr, ale také proto, že pokud to dělat nebudeme, budeme se umenšovat. Nemyslím demograficky, tedy že se sníží počet členů. Budeme se zmenšovat povrchností naší reflektované víry, protože se budeme otáčet zády k našemu poslání. Rozmanitost je jádrem identity naší víry. Svět potřebuje více komunit, jako jsou naše. Naší prací je odpovídat na tuto potřebu s určitou jednotností – ale především je nutné na ni vůbec reagovat.“
Na závěr si dovolím ještě jednou se vrátit k našemu zakladateli, N. F. Čapkovi, jehož ideály mi jsou povzbuzením a posílením naděje, že respektovat odlišné skupiny a poskytovat jim legitimní prostor v rámci jednoho společenství, ať již je to unitářská obec, národ či jakékoli jiné, je potřebné a má to smysl. Podle mého názoru je to lepší cesta, než se preventivně uzavírat z obavy před možným ohrožením nebo konfliktem, byť vyžaduje více vstřícnosti i odvahy – například k tomu nehájit jen vlastní zájmy. Tyto vlastnosti N. F. Čapek měl a jsem přesvědčena, že svým voláním po svobodě a bratrství a také po nahlížení života z perspektivy, která přesahuje nás a naše aktuální životní pozice, ukázal českému unitářství cestu k multikulturalismu dříve, než tento termín vznikl: „Jeden z velkých kladů, kam vede náboženství moderního člověka, je v tom, že jej vede k větší zodpovědnosti před tváří věčnosti. A té zodpovědnosti je dnešnímu pokolení nejvíc zapotřebí. Jestli hledíme na život pod zorným úhlem věčnosti a jestli jsme pochopili Boha jako přítele všech lidí a sebe jako boží dělníky, pak se celý náš názor na svět a lidi změnil. Všichni lidé budou nám blíž a celá příroda bude nám přátelštější.“
Text byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 2017/04.
