Vysoká citlivost není slabost, ale specifický způsob, jak být ve světě. Jak se tento temperament promítá do duchovního života, vztahu ke smyslu a k víře? Aproč mohou být právě
citliví lidé jakýmsi „kanárkem v dole“ současné společnosti?
Citlivost jako výraz pro určitý jev existuje od pradávna. Jakožto citlivé například někdy označujeme umělce či děti, hovoříme o citlivé péči, o citlivém přístupu k obtížné záležitosti, která je také citlivá, tedy choulostivá. Specifický význam ve spojení „vysoká citlivost“ dala tomuto pojmu americká psycholožka a výzkumnice Elaine Aronová, která na dané téma vydala v roce 1996 knihu pro laické čtenáře (česky vyšla pod názvem Vysoce citliví lidé v roce 2020) a v roce 1997 první vědeckou studii.
Elaine Aronová označila vysokou citlivost jako temperamentový rys. Jinými slovy, jedná se o projev fungování nervové soustavy v kontextu lidské psychiky a o tomto projevu se předpokládá, že je víceméně neměnný a má vrozený základ. Čím vyšší citlivost, tím snáze jedinec registruje podněty a tím intenzivněji je zpracovává.
Autorka mezi typické vlastnosti vysoce citlivých lidí zahrnuje například následující:
1. Rádi nejprve pozorují, než se aktivně zapojí.
2. Všímají si bedlivě detailů a drobných změn.
3. Potřebují zvážit důsledky svých činů, jsou svědomití.
4. Více prožívají myšlenky a emoce druhých, ale také potřebují být více v souladu s vlastními myšlenkami a emocemi.
5. Jsou soucitní, záleží jim na spravedlnosti a na prostředí, ve kterém žijí.
6. Snadno se přestimulují podněty.
7. Mívají umělecká nadání, potřebují mít kontakt s krásnými věcmi a přírodou a zajímají je duchovní otázky.
8. Projevují silnější emoční reakce.
9. Hůře prožívají změny.
10. Mívají živé sny.
11. Jsou reaktivnější – například se snáze leknou, jejich imunitní systém je křehčí.
Ticho, příroda a prostor pro zklidnění – prostředí, ve kterém se citliví lidé mohou skutečně nadechnout. (Foto © pixabay.com.)
Vysokou citlivost sdílíme s jinými živočišnými druhy už od těch nejjednodušších. Ukazuje se, že je evolučně výhodné, když jeden živočišný druh žijící ve stejném prostředí vykazuje různé strategie přežití podle konkrétní situace nebo místa v rámci tohoto prostředí. Méně citlivá strategie říká: „Odvaž se a riskuj.“ Citlivější strategie velí: „Buď obezřetný a sázej na jistotu.“ V podobném smyslu hovoříme v rámci takzvané teorie her o strategii jestřába a hrdličky. Jsou jedinci, kteří silně preferují jednu z těchto strategií – přičemž jedince s citlivou strategií (hrdličky) budeme označovat jako vysoce citlivé. Dodejme, že podle teorie Elaine Aronové se nepředpokládá, že by ženy byly automaticky citlivější než muži.
Zdůrazněme ještě, že je zcela v pořádku být vysoce citlivý, ale právě tak je v pořádku mít i jinak citlivě nastavenou nervovou soustavu. Existuje řada lidí se střední mírou citlivosti a také osoby s nízkou mírou, které se oproti vysoce citlivým typicky vyznačují například vysokou odolností a schopností rychle se rozhodovat a rychle jednat.
VYSOKÁ CITLIVOST A SPIRITUALITA
Elaine Aronová se ve svých textech o spiritualitě příliš nezmiňuje – výjimkou je její teze o citlivějších kněžích-soudcích, kteří podle její představy tvořili jednu z tříd archaických společenství. Tuto tezi budu komentovat později. Shodou okolností však vydala pár měsíců po napsání tohoto článku Elaine Aron knihu Spirituality through a Highly Sensitive Lens.
Podíváme-li se však na výše zmíněný výčet vlastností vysoce citlivých osob, najdeme mezi nimi řadu takových, jež lze s potřebou spirituality snadno spojit: viz například body 3, 4 či 6. Elaine Aronová zároveň opakovaně hovoří o silné potřebě vysoce citlivých zakoušet smysl a dělat smysluplné věci, například v podobě niterné realizace životního poslání.
Potřeba smysluplné práce může být jedním z důvodů, proč vysoce citlivé lidi moc často nenajdeme v prostředích typu ozbrojených složek nebo korporátů, kde se lidé víceméně musejí podřídit zvnějšku danému systému, musejí zvládat konkurenci a zároveň mají možnost rychlého kariérního postupu. Naproti tomu duchovní společenství – alespoň určitého typu – nabízejí spíše společně sdílené hodnoty a zážitek bezpečné komunity bez konkurence a tlaku na výkon.
BYLI DUCHOVNÍ VŮDCI V HISTORII VYSOCE CITLIVÍ?
Podle Riane Eislerové, autorky knihy Číše a meč, agrese a láska, se v historii lidstva vyskytovaly dva základní společenské modely, z nichž jeden je založený na partnerství a druhý na dominanci. Důležitou autorčinou tezí je, že ve společnosti založené na partnerství se vyskytuje spolupráce mužského a ženského pohlaví (tedy nikoli matriarchát, nýbrž to, co autorka označuje jako gylanii). Tak prý vypadala společnost v úrodných oblastech kolem Středozemního moře, a to až někdy do počátku doby bronzové. Vlivem klimatických změn však v těchto oblastech docházelo ke vpádům nomádských kmenů, které s sebou přinesly systém založený na dominanci, a to mimo jiné mužů nad ženami (patriarchát).
Knihou Číše a meč se inspirovala Elaine Aronová, když uvažovala o následujícím uspořádání archaických společenství. Většinu původních indoevropských kultur prý řídily dvě společenské třídy: králové-válečníci a kněží-soudci. Králové-válečníci měli schopnost expanze a sebeprosazení. Kněží-soudci byli rozvážnější skupina, která kontrolovala impulzy válečníků a v případě potřeby brzdila jejich schopnost rychle jednat. Elaine Aronová to připodobňuje k činnosti Nejvyššího soudu v USA, který vyvažuje činnost prezidenta a jeho ozbrojených sil.
Zatímco Riane Eislerová se zaměřuje na roli žen, které prý ve společnostech založených na partnerství vyvažovaly chování mužů, Elaine Aronová stejné napětí mezi dvěma tendencemi přisuzuje nízko citlivým a vysoce citlivým lidem. Věří totiž, že roli kněží-soudců často zastávali vysoce citliví lidé. Dnes to bývají například umělci, terapeuti, učitelé, vědci, soudci a teologové, lidé se sklonem zamýšlet se nad důsledky a hlubším smyslem věcí.
Naproti tomu francouzský religionista Georges Dumézil je autorem trojfunkční hypotézy, podle níž byly archaické společnosti založeny na existenci několika souběžných tříd, přičemž třída, jejíž funkcí bylo vládnutí, v sobě ovšem mísí sekulární i posvátné funkce. Ani řada dalších argumentů nepodporuje tezi, že by v nejstarších známých civilizacích existovalo systematické rozlišení krále a velekněze či náčelníka a šamana. Představa, že jakási kněžská-soudcovská role tak byla obsazena citlivějšími jedinci, dostává jisté trhliny.
To koneckonců vidíme na pevném rozdělení církevní a světské moci, jímž se vyznačovalo křesťanství, které tuto ideu opíralo o biblické: „Ježíš jim řekl: ‚Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.‘“ (Mk 12:17) Na dějinách středověké křesťanské kultury je ovšem patrné, že církev často užívala praktiky podobně nevybíravé jako světští panovníci.
Teze, že různé společenské role umožňovaly realizaci různým typům osobností, se mi tedy jeví jako poněkud sporná. Pokud však Eislerová i Aronová mají na mysli to, že je-li k moci přizváno více typů lidí, bývá to společnosti ku prospěchu, lze s tím souhlasit. Je to i v souladu s výše zmíněnou evoluční teorií vysoké citlivosti.
JE SPIRITUALITA VÝRAZOVÝ PROSTŘEDEK VYSOCE CITLIVÝCH?
Jiným typem duchovní postavy je někdo jako mudrc či prorok (či jejich ženské obdoby). Jedná se o člověka, jehož moc není založena na společenské funkci, ale spíše na tom, co německý sociolog Max Weber označil jako charisma, což je původně náboženský pojem pro mimořádné schopnosti pocházející od Boha. Takovíto duchovní vůdci o politickou funkci nestojí (např. Buddha či Ježíš), a někdy se dokonce brání i duchovnímu povolání (např. Mojžíš, Jonáš). Vidíme na tom určitý prvek slabosti a právě ten tyto jedince činí citlivějšími, tedy otevřenějšími Božímu působení.
Různá světová náboženství v sobě navíc typicky nesou důraz na soucit a laskavost a zároveň důraz na slabost ve smyslu nevědomosti, pokory či odevzdanosti. V buddhismu je to například šóšin čili mysl začátečníka, tedy schopnost vidět věci otevřeně a nadšeně, jako bychom je viděli poprvé. V taoismu hovoříme o wu wei čili nekonání, jakémsi podřízení se principu přirozeného toku dění. V Ježíšově učení je takových pojmů celá řada – viz blahoslavení (Mt 5:3–9) nebo odkazy na maličké (Mt 11:25), poslední (L 13:30) či děti (Mk 10:15).
Výčet zakončeme Pavlovým „vždyť v slabosti se projeví má síla“ (2 K 12:9) a také taoistickým důrazem na sílu vody, který německý spisovatel Herman Hesse v knize Sidhártha formuluje následovně: „Měkké je mocnější než tvrdé. Voda je mocnější než skála. Láska je mocnější než síla.“ Duchovní pohled na citlivost může odhalovat, že to, co se optikou boje a konkurence jeví jako slabost, může být ve skutečnosti zdrojem spojení s Bohem či vyšším řádem věcí, a tedy něčím, co nás činí silnějšími. Zdůraznění principiální odlišnosti obou pohledů na citlivost lze ostatně vidět i v Ježíšově výše zmíněném výroku o závazku vůči císaři a vůči Bohu.
Také mnohé duchovní praktiky můžeme označit jako citlivé nebo přinejmenším zcitlivující – od buddhistické všímavosti ke křesťanskému rozlišování podle ignaciánských exercicií. I zde je citlivost zdrojem síly – navozováním kontaktu s tím, co je nepomíjivé, co je hluboko v nás, co je zdrojem smyslu.
„Kanárek v dole“: citliví lidé často jako první zachytí napětí a nerovnováhu ve společnosti. (Foto © pixabay.com.)
VÝZKUMY SOUVISLOSTI MEZI VYSOKOU CITLIVOSTÍ A SPIRITUALITOU
Dlouho neexistoval téměř žádný výzkum souvislosti mezi vysokou citlivostí a spiritualitou. Výjimku tvořily dvě švédské studie z let 2009 a 2014, které zkoumaly zážitky během senzorické izolace, tedy stavu s omezením množství smyslových podnětů. Studie u pokusných osob měřily jednak míru změněných stavů vědomí (např. „snový pocit času a prostoru“, „pocit hlubokého vnitřního míru“, „došel mi smysl dříve matoucích zážitků“), jednak frekvenci mystických zážitků (např. pohlcení do něčeho většího, než je empirické ego, vnímání jednoty, slovy nevyjádřitelný pocit posvátnosti). Autorům se statisticky významné množství změněných stavů vědomí a mystických zážitků podařilo vysvětlit právě vysokou citlivostí jejich nositelů.
V poslední době se systematičtějšímu zkoumání souvislosti mezi vysokou citlivostí a spiritualitou věnuje český tým kolem Kláry Maliňákové v Institutu sociálního zdraví při Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Tak například na počátku roku 2024 publikoval tento tým studii, mezi jejíž zjištění patří, že vysoká citlivost pozitivně koreluje se spiritualitou, ale nikoli s účastí na organizovaném náboženství (tedy chozením do kostela).
Švédské poznatky o mysticismu jsou víceméně ve shodě se základní charakteristikou vysoce citlivých lidí jakožto osob s hlubokým prožíváním a potřebou smyslu. Zajímavá souvislost s českou studií z počátku roku 2024 ukazuje, že vysoce citliví lidé by mohli mít zvýšenou potřebu individuálního praktikování víry, což je jedním ze způsobů, jak interpretovat jejich sklon k mysticismu a změněným stavům vědomí.
Společenství, které naslouchá: prostor, kde se citlivost nestává slabostí, ale zdrojem porozumění. (Foto © canva.com.)
PŘÍRUČKA PRO VYSOCE CITLIVÉ JEDINCE V CÍRKVI
Důraz na možnost individuálního praktikování vyzdvihuje také příručka „Bohoslužby bez omezení“, kterou v nedávné době vydala americká Samfordova univerzita. Příručka se zaměřuje na obtíže, které mohou vysoce citliví lidé v církvi zakoušet, ale i na přednosti těchto lidí a také na způsoby, jak jejich obtíže v daném kontextu zmírňovat. Zde jsou některé poznatky z této příručky.
V čem například může církevní a duchovní prostředí naplňovat potřeby vysoce citlivých lidí:
– důraz na společenství („tělo Kristovo“ v křesťanství, sangha v buddhismu);
– důraz na hodnoty, na přesah, na hlubší smysl.
Mezi možné výhody vysoce citlivých jedinců v církvích patří:
– zvýšená pozornost vůči detailům, intenzivní smyslové vnímání;
– hluboké spojení s lidmi, potřeba autenticity, schopnost naslouchat, oceňování různosti jedinců;
– hluboké zakoušení duchovních zážitků, krásy a smyslu, hluboké emoce.
Mezi možná rizika vysoce citlivých lidí v církvích patří:
– riziko smyslového přetížení (např. hlasitá hudba, jasná světla, mnoho lidí, intenzivní vůně);
– tendence k úzkosti v davu, potíže v interakci s lidmi (zvláště při nezávazném konverzování), pocity izolace nebo vyloučení;
– emoční vyčerpání, zvýšená zranitelnost;
– neschopnost zapadnout do zavedených způsobů chování a z toho vyplývající pocity viny.
Mezi řešení některých těchto obtíží v církvích patří:
– speciálně vyhrazené tiché místo v kostele, pomůcky pro redukci smyslových podnětů (např. sluchátka s aktivním potlačením okolního hluku), pomůcky pro uklidnění (např. protistresové hračky), relaxační cvičení (např. dýchání), infografiky na viditelných místech (např. dechová či kontemplativní cvičení), možnost dělat si přestávky, možnost sledovat bohoslužby online, flexibilní sezení a možnost se vzdálit (např. přemístitelné židle, volný prostor, možnost přijít později a odejít dříve);
– možnost docházet do speciálních skupin pro vysoce citlivé jedince nebo jiných menších skupin, možnost dávat zpětnou vazbu a informovat o vlastních potřebách a preferencích, možnost diskuse o různosti, otevřená komunikace, spolupráce na hledání řešení;
– zahrnutí ticha, reflexe a uklidňujících či přírodních aktivit do duchovního programu, místa pro kontemplaci či samotu, možnost praktikovat víru různým způsobem.
Určitě je však podle mě důležité zdůraznit, že vysoce citliví nejsou primárně znevýhodněnou skupinou obyvatelstva, která v církvích nebo mimo ně vyžaduje zvýšenou péči. Kromě potřeb mají totiž také řadu darů, z nichž některé byly zmíněny v tomto článku. Mezi nepochybné dary patří i zvýšená citlivost na potíže, které sice citliví lidé zaznamenají dříve než ostatní, ale nakonec se týkají celého společenství. Právě to má na mysli výraz „kanárek v dole“, který se v angličtině dodnes užívá jako připomínka ptačích tvorů, jejichž smrt dříve v hornickém prostředí indikovala nebezpečný pokles koncentrace kyslíku dříve, než ho dokázali zaznamenat samotní horníci.
Ondřej Fafejta je psychoterapeut, redaktor odborné literatury v nakladatelství Portál, autor časopiseckých článků (např. v Psychologii dnes), spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost a vysoce citlivý muž.
POZNÁMKY
1) V této části jsem částečně využil svůj článek „Vysoce citliví lidé v církvi, citlivá církev“, psaný pro revue Salve 1/25. Vlastnosti vysoce citlivých a evoluční teorie byly přejaty z knihy Elaine Aron: Psychotherapy and the Highly Sensitive Person, Routledge, 2010.
2) I v této části jsou užity formulace z mého článku „Vysoce citliví lidé v církvi, citlivá církev“. Zde najde člověk více informací i příslušné odkazy na původní studie.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 1/26.
