Je to známé, nejen chlebem živ je člověk. Je to jasné – měli bychom se věnovat nejen penězům,
majetku, kariéře, zkrátka materiálním, tělesným záležitostem, ale také těm duchovním. Přirovnání
ke chlebu je vděčné, je to základní potravina; takže nejen to, co je všednímu chlebu podobné,
je důležité. Vzpomeneme si hned na Maslowovu pyramidu hodnot, kde základnou jsou skutečně základní věci zachování života, vrcholem pak seberealizace, můžeme říct duchovní život.
Někdo se pak může cítit moudře, když poradí jinému, kdo se až příliš zabývá záležitostmi chleba, že nejen tím chlebem živ je člověk, takže by se ten druhý měl věnovat také něčemu smysluplnějšímu. Může to být vítaná pobídka. V běžném životě máme spoustu starostí se zajišťováním si svého živobytí, a když máme dostatek, je dobré mít se ještě lépe; když je dost, může být ještě víc. Je snadné uvíznout v kolotoči zaopatřování se chlebem. Proto takové pobídnutí, že jsou také otázky duchovní, vůbec nemusí být „od věci“, a to nejen v situaci svízelné.
Jenže ono nic není černobílé, jak bychom řekli „po unitářsku“, že? Můžeme si snadno představit situaci, kdy někdo je zajištěný materiálně, ale chybí mu to duchovní. Můžeme si ale také představit situaci, kdy někdo má všechno duchovní, ale chybí mu to materiální? Vzpomeňme si kupříkladu na situaci, kdy jsme navzdory dostatku všeho byli nevrlí a mrzutí, a když jsme se dobře najedli, najednou nám bylo lépe i na duši. Nebo jsme šli dlouhou cestou v dešti, celí zkřehlí a unavení, a pak jsme konečně mohli usednout před rozehřátá kamna. Nejevil se nám svět najednou v mnohem přijatelnějším světle?
I obyčejné věci se mohou stát duchovními – záleží na tom, jak je prožíváme. (Foto © pixabay.com.)
Když potkáme někoho, kdo má hlad, koho bolí zub nebo řeší píchlou pneumatiku na autě – budeme mu říkat o duchovních pravdách? Víme snad, že to není vhodná chvíle. Dalo by se říct, že věci ducha nejsou pro ty, kdo se potýkají se základními existenčními jistotami, kdo nemají kde hlavu složit nebo koho trápí bolest; odmění se nám nelibostí, odporem. Na druhé straně jsou věci duchovní zásadní, ne-li jedinou záštitou těch, kdo jsou utiskováni, týráni, kdo pozbyli naděje na lepší život. Málo platné, člověk ke svému životu potřebuje rovnováhu, a to v mnoha ohledech, fyzično a duchovno nevyjímaje.
Zpravidla jsme zvyklí slyšet jen větu: nejen chlebem živ je člověk. Pokud se však již věnujeme duchovním věcem, hledáme moudrost, jsme na duchovní cestě neboli krátce řečeno pěstujeme spiritualitu, pak je aktuální i druhé hledisko, totiž že duchovní člověk k životu samozřejmě potřebuje nejen to duchovno, ale má dbát i na záležitosti světa. Nejen duchem živ je člověk!
Unitářská tradice toto téma rozvíjí tak nějak ze své přirozenosti. Absence dané doktríny, důraz na duchovní hodnoty, principy svobody, kritického myšlení a tolerance (a další, které z nich vycházejí), prostředí shromáždění, kde se v liturgii kombinuje ticho a klid, sdílení, přijímání i darování, vážnost i humor. Je to přímo místo, kde se chléb i duch (nebo slovo boží – jazykem archaickým) setkávají, prolínají a vytváří pro každého prostor čerpat z něj podle svých momentálních potřeb. Nejen chlebem, nejen duchem; obojím!
Z mého osobního pohledu mne právě to na unitářství hluboce oslovilo; ono ježíšovské paradigma chléb/duch svým způsobem protíná české unitářství od doby jeho vzniku až do dnes, napříč všemi kulturně-sociálně- -politickými změnami. Ono totiž neříká „chléb ignoruj a věnuj se jen duchovnu“, jak to někdy v náboženství bývá. A neříká ani „ezo blbosti nebrat, věnuj se jen živobytí“, jak to někdy bývá u „normálních lidí“.
Unitářství je vlastně svou podstatou nastavené jako základna pro rozjímání právě nad tímto tématem, jež je ovšem pro (každého) člověka bytostně důležité. Jak ve svém životě držet rovnováhu mezi chlebem a duchem? Unitářská tradice konfrontuje obecné stereotypy. Co je vlastně duchovní, a co je světské? Když už je chceme rozdělovat, jsme si dobře vědomi komplexnosti tohoto tématu?
Duchovní život začíná tam, kde si sundáme boty a pocítíme písek pod nohama. (Foto © pixabay.com.)
„Nechoď do hospody, spíš pojď se mnou v neděli do kostela,“ řekne někdo, a rozlišení je jasné: kostel je duchovní záležitost, hospoda světská. „Do toho tvého kostela jsem chodil už dost,“ řekne ten druhý, „je to pro mne o ničem; ale my teď s kámošema máme v hospodě debaty o životě a to můj duchovní život úplně naplňuje, víš?“ Podobně se slova jako modlitebna, Písmo, meditace zdají být z ranku duchovních věcí a hospoda, erotika, sportování z ranku věcí světských. Cožpak to není zavádějící?
Formalistické náboženství, dogmaticky zaslepené lpění na poučkách a oproti tomu hluboké prožitky v tom, co je běžně chápané jako světské… rozdělování chleba a ducha může být zavádějící. Pro někoho být v hospodě rovná se světskost. Co když se ale v té hospodě modlíme? Cožpak hluboce prožívaná vinná degustace není duchovním zážitkem třeba oproti povrchně spolknutému doušku vína při bohoslužbě, kdy jsem myšlenkami někde úplně jinde? Jde v první řadě o prožitek, způsob prožívání, spíše než o formu.
Obvykle spíš ulpíváme na formě, a to právě unitářství konfrontuje. Nechceme na formě ulpívat! Ulpívání na formě, na zvycích a tradicích bohužel náboženství nezřídka provází. Je to jako by někdo říkal: „Nejen chlebem živ je člověk, ale i duchem,“ a současně dodal, „pouze však tímto duchem!“
Na druhé straně věci ducha, tedy to, co je obvykle chápáno jako protiklad chleba, nemusí mít pranic společného s náboženstvím. Vzniká tím tak někdy paradox, že člověk, který praktikuje náboženství a věnuje se duchovním věcem, může být svým způsobem vyprázdněný a duchem nenaplněný, na rozdíl od někoho, kdo se chápe jako ateista a nevěřící, ale přitom jeho život je duchem naplněný.
Z toho důvodu může být pomůckou slovo spiritualita, které může stát samo o sobě, třeba úplně mimo kategorie náboženství a dělení chléb/duch. Spiritualita je svým způsobem cokoli, jakákoli činnost, která dává přesah, prožitek, vjem duchovní v nejširším slova smyslu. Spiritualita je jakákoli aktivita, která nám pomáhá naplňovat život a přináší nám uspokojení. Která nám pomáhá dosahovat hloubku života a ozřejmuje nám v životě smysl. Spiritualita je taková činnost, která nám pomáhá zaobírat se naším žitím a zkvalitňovat je, utvářet a přetvářet svůj život tak, aby byl lepší. Je to činnost, která nám pomáhá zlepšovat a prohlubovat naše vztahy: k druhým, ke světu, k vesmíru.
Spiritualita je jakákoli činnost, pří níž si klademe ty nejprostší a nejdůležitější otázky lidského života: Kdo jsem? Proč jsem? Kde je můj opravdový domov? Kam se ubírám? Jaký smysl dám svému životu? Jaká činnost tyto otázky doprovází nebo je evokuje, udržuje smysluplné, je druhořadé.
Spiritualita není výsadou náboženství – je způsobem, jak žít hlouběji. (Foto © pixabay.com.)
Proto by mohlo být výstižnější říct: „Nejen chlebem, nejen duchem, ale obojím živ je člověk. Zabezpeč si svůj chléb vezdejší a jez z něj v naplnění duchem.“ Duchovní život není určitá, od všedního života odlišná forma praxe. Je to prostě vnesení ducha do všednosti, do denního života doma, v práci a kdekoli jinde.
Jako bychom šli po pláži obutí. Až po chvíli nás napadne, že vlastně necítíme krásný vlhký teplý písek, že mezi námi a pískem je bariéra podrážek. Spiritualita je akt sundání si bot, odstranění té bariéry. Spiritualita je akt symbolického přesáhnutí do jiného rozměru. Spiritualita je způsob vnímání a činnosti, při níž ztrácím sama sebe a znovu se nalézám.
Jinými slovy cokoliv děláme, můžeme dělat duchovně, anebo ne. V tom máme vždy na výběr, je to otázka jen naší volby, rozlišování našich hodnot a preferencí. Každý máme svůj unikátní život a unikátní potřeby živit svou duši a svého ducha a nejde o to, jak a čím svou duši a svého ducha sytíme, nýbrž abychom je vůbec sytili.
Pokud takto chápeme spiritualitu a rozlišování chleba a ducha, potřebujeme k tomu vlastně vůbec to, čemu se říká organizované náboženství? Svým způsobem je to degraduje do úrovně zájmové činnosti, klubů, prostě organizací, které se věnují určité oblasti volnočasových aktivit. Slovo „degraduje“ snad zní příliš silně, ale je to trefné s ohledem na to, jak sebejistě, výsadně a exkluzivně se takové organizace někdy chápou, což je právě to výše zmíněné „žij nábožensky, ale pouze tímto způsobem“.
Naproti tomu pojem spiritualita je nadkonfesní, mimo jakékoli náboženské kategorie. Potřebu společenství si každý musí najít sám v kontextu své osobní spirituality. Na druhé straně my, pokud takové společenství máme, máme tu povinnost a čest vytvářet v našich obcích prostor k pěstování spirituality a udržovat jej živý.
Nakonec i to je poselství našeho unitářského znaku, který má tvar štítu jako symbol chránění duchovních hodnot. Znak zdůrazňuje harmonii. Ta se projevuje i v odpovědi na otázku, zda více duchem nebo chlebem živ je člověk – obojím, zní odpověď.
Článek byl uveřejněn v časopise Tvůrčí život 3/2025.
