Následující rozhovor vznikl začátkem léta. S lítostí jsme před jeho vydáním přijali zprávu,
že Filip Štojdl 27. srpna náhle zemřel. Rozhovor proto zveřejňujeme také jako připomínku
jeho osobnosti, myšlenek a témat, kterým se ve svém životě věnoval.
Bývalý biskup, dnes kněz bez církevní příslušnosti, který svou spiritualitu nehledá v jistotách úřadu, ale v pádu, těle, modlitbě a každodenní blízkosti lidí na okraji. Filip Štojdl
mluví otevřeně o víře po ztrátě rolí, o závislosti, zranitelnosti i o tom, proč může být právě
prasklina místem, kudy do života vstupuje světlo.
Pocházíte z farářské rodiny, působil jste jako farář Církve československé husitské a v letech 2012–2023 jste byl biskupem plzeňské diecéze CČSH. Dnes již nejste členem CČSH a v době, kdy vedeme náš rozhovor, bydlíte v Azylovém domě sv. Terezie v Karlíně. Co je dnes kotvou vaší spirituality? A co nyní, jako kněz bez církevní příslušnosti, nabízíte druhým lidem?
Moje dnešní spiritualita už dávno není v mezích hradeb pofidérního úřadu, v chabých „jistotách“ dogmat nebo nauky církve. Dnes ji drží pohromadě modlitba, kterou vnímám stejně podstatně jako potřebu se nadechnout nebo nasnídat. Podstatný je pro mě i vztah s lidmi, které mám rád a mohu jim věřit. V tom jsem rozhodně na začátku, protože v roli biskupa jsem byl obklopen především lidmi, kteří „něco chtěli“, byly to vlastně parazitické vztahy a opravdové přátelství bylo vzácností. Bůh, jakkoli to slovo nemám moc rád, nepřebývá ve věžích našeho umělého já (ega) nebo v lesku církevních insignií, ale v bahně, nahotě a syrovosti naší každodenní existence. Tohle poznání je poměrně drsně vykoupené. Zdá se, že s Bohem se setkáte spíš ve svých selháních než ve své dokonalosti. Tak chápu Ježíše a jeho evangelium dnes.
Jako „věřící bez nároku na mzdu“ zakouším svobodu, kterou jsem v sevření instituce, se všemi jejími tabulkami a očekáváními, nikdy nepoznal. Ostatním lidem teď můžu nabídnout především zkušenost vlastního pádu. Pozoruji, jak se na mě hodně lidí dívá jako na „křesťana“ a říká si, „co s celou tou situací v azylovém domě bude dělat“. Hodně lidí mi nevěří a je to naprosto v pořádku. Také si nevěřím, ale jak říkáme v liturgii – „skrze Něho a s Ním a v Něm“ sebedůvěra možná je. Nedívám se dneska na nikoho od oltáře nebo z kazatelny, ale jsem s nimi, vedle nich, ráno, když pijeme kafe a modlíme se. Je to nejspíš role, kterou dojemně nazval Henri Nouwen „zraněným léčitelem“ – člověkem, který dokáže provázet druhé jejich temnotou jen proto, že ustál tu vlastní. Pomáhám lidem integrovat jejich stíny, protože věřím, že naše selhání nejsou zdí oddělující nás od Boha, ale jsou tou úzkou branou, o které mluvil Ježíš. V Bratrech Karamazových je to všechno krásně shrnuto: „Milosrdenství je nesmírné. Pád je hluboký, ale láska je hlubší.“
Filip Štojdl je nezávislý kněz, psychospirituální doprovázející a fotograf. (Všechny fotografie pocházejí z archivu Filipa Štojdla.)
Život v azylovém domě mě naučil, že spiritualita se neděje v kostelech, ale jednoduše mezi lidmi, kteří už nemají co ztratit. V tomto prostředí, kde jsem redukován na „klienta sociální služby“, nacházím paradoxně největší duchovní bohatství. Je to prostor, který italský filozof Giorgio Agamben nazývá „nahým životem“ – existence zbavená vnějších titulů a moci. Právě tady, na chodbách azylového domu se rodí moje nová liturgie a spiritualita. Když vás systém svleče z vašich rolí, zbude jenom člověk, tak jak je. Jako kněz dnes lidem neslibuji spásu až potom, raději seženu nějaké peníze a pozvu je na kafe. Moje služba, jak jí rozumím nyní, spočívá v tom, že s nimi prostě „jsem“ v jejich meziprostoru – mezi tím, co v jejich životě skončilo, a tím, co se teprve začíná klubat na svět. Věřím, že v každém zranění je prasklina, kterou do nás proniká světlo. Mým úkolem není ty rány narychlo „zašít“ levnými náplastmi pozitivního myšlení, ale pomoci člověku najít v nich smysl.
Na svém webu otevřeně mluvíte o tom, že jste prošel závislostí na alkoholu. Ovlivnila vás nějak spiritualita Anonymních alkoholiků?
Moje závislost byla v podstatě pokusem o sebevraždu v přímém přenosu, to musím přiznat i tady v tomhle rozhovoru. Alkohol jsem zpočátku měl jako anestetikum na svou bipolární poruchu, kterou jsem se snažil „přepít“ do jakési snesitelnosti. Jak to dopadlo, si asi umí každý představit. Spiritualita AA mě naučila té nejradikálnější pokoře a přiznání naprosté bezmoci v momentě, kdy se zhroutily všechny jistoty, které jsem doposud měl. První krok AA – „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem, že se naše životy staly nezvladatelnými“ – je pro mě nejčistším vyjádřením víry. Je to návrat k realitě skrze otázku „Kdo jsem?“. Jsem „ubohý“, jsem „u Boha“. Na ubohosti je krásné, že víte, kde jste, a tím pádem se dozvíte i to, „kdo jste“. Jsem milovaný syn.
Jako věřící v tom vidím přímou paralelu s Ježíšovými slovy o pravdě, která nás osvobodí. To otevřené přiznání reality, neupravené a bolestivé pravdy o sobě, bylo mým opravdovým vykoupením. Tady velmi souzním s Gaborem Matém, který říká, že „otázka nezní, proč ta závislost, ale proč ta bolest“. Závislost rozhodně není morální selhání, jak si asi hodně čtenářů myslí, ale je to zoufalý a předem prohraný pokus o adaptaci na vnitřní nesnesitelnou bolest a prázdnotu. Dokud se té bolesti nepostavíme čelem s laskavostí, budeme ji jen překrývat dalšími vrstvami úniku. Dnes, po šestnácti měsících čisté abstinence, vnímám každé střízlivé ráno jako dar, za nějž děkuji s tichou radostí člověka, který dostal druhou šanci.
Teologie bosých nohou.
Co tím myslíte, když píšete, že „tělo je ikonostas“?
Křesťanské dějiny jsou bohužel nasáklé zvrhlou představou, že tělo je nepřítel, vězení, zlo, které je třeba umrtvovat, aby duch mohl vzlétnout k nebi. Ale v srdci křesťanské víry stojí vtělení! Bůh se nestal pouhou vznešenou myšlenkou, symbolem nebo „vyšší energií“. Stal se tělem a narodil se z těla. Vybral si maso, krev, pot, únavu, dotek, sexualitu i smrt. Eucharistie to ještě zesiluje: „Toto je moje tělo.“ Není to metafora, je to fyzická skutečnost. Musím se přiznat, že více než polovinu svého života jsem nenáviděl a trestal vlastní tělo a nebyl s ním ve spojení. Natolik se na mě poznamenala církevní nauka. Až v terapii a skrze somatické prožívání jsem konečně uslyšel, co se mi tělo celou dobu snažilo říct: „Jsem tady. Jsem tvoje. Jsem součástí toho vtělení, které Bůh miluje.“ Učím se tomu, co jsem teď řekl, každé ráno uvěřit. Občas mi to i jde.
Když říkám, že „tělo je ikonostas“, myslím tím, že naše fyzická schránka je skutečným odrazem božské přirozenosti. Je to ta průzračná stěna plná ikon v pravoslavném chrámu, skrze kterou prosvítá to neviditelné, posvěcující a proměňující samo o sobě. Samozřejmě je to jen příměr a každý příměr kulhá, ale přesto se nebojím to takto vyslovit. Anthony de Mello nás učil, že stačí cítit dech a vnímat pocity v konečcích prstů, abychom se setkali s realitou. Jung zase trval na tom, že to, co na těle odmítáme, se stává naším osudem v podobě nemoci. Zdá se, že cesta k Bohu nevede přes popření těla nebo čehokoliv jiného, ale skrze jeho plné přijetí. Křesťanství v tom nejlepším slova smyslu přijímá a proměňuje. Takto je to v jeho DNA.
Právě v tomhle těle, které má svou nadváhu a své vrásky, které se unavuje a touží po dotyku a milování, se mi Bůh zjevuje nejvíc. Asi to zní jako rouhání.
Na mnoha fotografiích vás může člověk vidět bez bot. Co pro vás znamená „teologie bosých nohou“?
V březnu 2015 jsem se zhroutil a skončil v Centru krizové intervence v Bohnicích – bosý, v pyžamu a naprosto zmatený. V tu chvíli skončila „Vaše Milost“ a zbyl jen Filip. Žádné role, žádné masky, žádný odstup. Jen já, moje tělo a holá země pod chodidly.
Tehdy mne poprvé napadlo, co pro mě bosá chůze znamená v procesu uzdravování a sebepřijetí – a to se stala pro mě klíčovou somatickou praxí. V „somatic experiencing“ Petera Levina (a v mnoha dalších přístupech zaměřených na tělo) jsou bosé nohy na zemi jedním z nejjednodušších a nejsilnějších nástrojů uzemnění (grounding). Když se chodidla dotýkají trávy, písku nebo i studené dlažby, nervový systém dostává signál: „Jsem tady. Jsem v těle. Jsem v realitě.“ Už žádné utíkání do hlavy, žádné disociace, žádní doktoři, faráři nebo biskupové, ale člověk. Přímý, často bolestivý kontakt se zemí – s tím, co je, je právě ten moment, kdy se smíte alespoň na chvíli přestěhovat z těla do srdce. V terapii jsem se učil chodit bosky pomalu, vědomě, vnímat každý kamínek, každou nerovnost, každou teplotu. A přesně to se stalo pro mě branou z krize ven – tedy paradoxně sestupem do těla. Ale ti, kteří mne znají, vědí, že to neumím, ale učím se to a zkouším to den za dnem.
Tento akt obnažení má ale pro mě i hlubokou symbolickou vrstvu, kterou nacházím u Annick de Souzenelle i Mircei Eliadeho – a především v Mojžíšově příběhu. Když Bůh volá Mojžíše z hořícího keře, první, co mu řekne, je: „Svlékni si sandály z nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je svatá země.“ (Ex 3:5) Ne: „Připrav se duchovně, posti se, čti církevní otce a základy víry.“ Neříká ani: „Modli se pořádně.“ Ale: „Zuj si sandály.“ Eliade by to nazval vstupem do posvátného prostoru: bosé nohy přeměňují profánní, chaotickou zem v hierofanii – v místo, kde se Bůh zjevuje přímo. Annick de Souzenelle někde píše, že nohy jsou v symbolice těla tím bodem, kde se nebeské a pozemské setkávají – kde se duch vtěluje do hmoty, kterou Bůh sám přijal za svou!
Být bosý znamená odložení masek a docela přímý, nechráněný kontakt se zemí – se skutečností, která někdy bolí, štípe, studí nebo pálí, nebo i krvácí. Je to výraz naprosté „neskrytosti“ před Bohem i před lidmi. Dlouho jsem se bál této nahoty. Celá léta jsem své tělo popíral a oblékal do „duchovních“ zbrojí. Až když mě život donutil stanout bosý na prahu Centra krizové intervence, mi došlo, že v této zranitelnosti se děje něco jako osvobození. Bosá chůze se pro mě stala každodenní modlitbou těla – cestou, jak se vracet domů. Domů do těla, které Bůh miluje natolik, že do něj vstoupil. Domů do reality, která už není nepřítel, ale svatá země.
Fotografie je formou kontemplativní modlitby.
Ve svých textech i práci s lidmi se zaměřujete na téma liminality. Jak byste pojem „liminální“ vysvětlil někomu, kdo o něm nikdy neslyšel? A co je to Communitas Limina?
Liminální prostor (z latinského limen – práh) je „meziprostor“ – čas krize, kdy to staré už nefunguje a to nové ještě nevidíme. Je to stav, kdy už nejste tím, kým jste byli, ale ještě nejste tím, kým se máte stát. Je to práh, na kterém se sice cítíme ztracení, ale kde se paradoxně odehrává ta nejskutečnější transformace. Tak třeba rozumím tomu, že mým domovem je azylový dům. Ale každý to může prožívat jinak. Obvykle se před vstupem do liminálního prostoru rozpadají vztahy, práce přestává mít smysl, člověk se vyrovnává se ztrátou někoho blízkého. Antropolog Victor Turner, který tento pojem proslavil, popisuje liminalitu jako stav „mezi a uprostřed“ (betwixt and between). V této etapě se hroutí struktury a systémy, které nás doposud držely a určovaly náš směr. V tomto „tekutém“ čase se však rodí to, co Turner nazývá communitas – hluboké, nehierarchické pouto mezi lidmi, kteří jsou si v tu chvíli rovni ve své křehkosti.
Communitas Limina je mým pokusem vytvořit pro lidi, kteří se ocitli v krizi tohoto druhu, který jsem popsal, bezpečné místo. Je to psychospirituální pomoc těm, kteří se v této bouři ocitli, a tato pomoc nestojí na mně a mé zkušenosti, ale na sídlení. Nevytvářím tu tedy nové hnutí, novou církev nebo nějakou sektu, ale jen místo ke sdílení, obejmutí a naslouchání. Už nyní doprovázím několik lidí, kteří se rozhodli otevřít se naplno svým stínům a přijmout svůj pád jako příležitost něco konečně změnit a pochopit. Vize pro rok 2026 je jasná: budovat společenství, které propojuje mystiku s hlubinnou psychologií, a to jak on-line, tak skrze fyzická setkávání a poutě na posvátná místa. Chci, aby Communitas Limina byla místem, kde se ze zranění stává pramen nové síly a kde se „tekutá nejistota“ dnešního světa mění v půdu pro skutečné znovuzrození.
„Když říkám, že ‚tělo je ikonostas‘, myslím tím, že naše fyzická schránka je skutečným odrazem božské přirozenosti.“
Píšete, že „využíváte svého napojení na Pannu Marii“. Napsal jste knihu S Marií na poušti. Jak byste popsal svůj vztah k Panně Marii?
Marie je pro mne především krásná a mohu říct, že ji miluji stejně jako svou mámu, děti a svou přítelkyni. Je to však láska božská a víc o ní vlastně ani nemůžu říct. Každopádně je Panna Maria symbolem víry mimo institucionální zdi a průvodkyní na poušti. Můj vztah k ní je hluboce osobní, zbavený oné maskulinní hierarchické a manipulativní vrstvy, která církev bohužel ovládá. Vnímám Marii jako tu, která rozumí utrpení, tichu i exilu a která nás učí bdělosti a přijetí věcí, které nás přesahují.
Příběh Bernadetty Soubirous – jedné mladé, velmi prosté, negramotné dívky z Lurd, jež se nestala svatou díky velkým činům, ale nejobyčejnější pokorou, které bych ani zdaleka nebyl schopen, mne fascinuje. Takto dětsky bych chtěl přicházet k Marii. Já sám jsem tak docela čisté srdce nikdy neměl. Celý život jsem spíš utíkal do komplikovaných teologií, do rolí, do „duchovních“ výkonů, ale teď mi dochází, že se musím spojit se svým vnitřním dítětem a přicházet k Marii jako malý kluk, bezelstně a s důvěrou.
Když se modlím k Marii, je to, jako bych mluvil se svou vlastní duší. Jung by to nazval animou – onou intuitivní, fluentní ženskou stránkou mé psyché. Maria rozhodně není vzdálená královna nebes, ale ta nejintimnější průvodkyně. Biblická Maria mě oslovuje svou naprostou odevzdaností: řekla své „staniž se mi podle tvého slova“ (Lk 1:38) bez spekulací, bez smlouvání, bez podmínek „co za to?“. Všechno „uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2:19, 51) – i bolest, i tajemství, i to, co se nedalo vyslovit. A nakonec neutekla ani od kříže, na kterém viselo tělo jejího Syna. Stála tam. Jen stála a asi i plakala, ale neutekla! Ona totiž nikdy neutíká a v tom je krásná. V tom nejhorším utrpení zůstane s vámi, protože i vy jste její dítě.
A pak je tu ještě jedna osobní vzpomínka. S mou přítelkyní, básnířkou Marikou Mariewicz, jsme navštívili před lety Turzovku. Byly to jedny z nejkrásnějších společných duchovních chvil, jaké jsme kdy zažili. Stáli jsme tam bosí na svaté zemi, mlčeli, modlili se a najednou to bylo tak prosté: Maria jako matka, která nás oba vede – mě, „duchovního profesionála“, i ji, básnířku, která ví, jak se slova dotýkají duše. Byl to nádherný zážitek.
Dlouhodobě se věnujete fotografování. Co pro vás fotografování znamená? A co znamená latinský výrok „umbras mihi videant“, který máte jako motto vašeho fotografického portfolia?
Fotografie je především formou kontemplativní modlitby, alespoň pro mne, a také způsobem, jakým se učím bdělosti. Skrze hledáček nemusím nic estetizovat, ale hledám pravdu, a v ní se vždycky ukáže krása. I když třeba bolestivá, syrová a někdy až nesnesitelná. Na Olšanských hřbitovech, kam se často vracím, se učím přijímat rozklad a konečnost jako příležitost dívat se a číst celý ten obrovský příběh, který tam leží. Mezi náhrobky, mezi stíny a padajícím listím se mi otevírá to, co většina z nás raději přehlíží: pomíjivost života, křehkost existence, ale i čas nám darovaný a s tím spojená výzva k tomu, co s tím časem chceme udělat. Výrok „umbras mihi videant“ (nechť vidí mé stíny) odkazuje na hlubokou integraci stínu podle C. G. Junga. Už nechci nic retušovat a také to ve photoshopu už nedělám.
Chci říct, že mě zásadním způsobem ovlivnila fotografka Diane Arbusová. Ukázala mi propast mezi tím, kým člověk skutečně je, a tím, jak si přeje být viděn, a také to, jak se toho všeho dotýkat a nedělat z toho dojemný kýč. V dnešní době „vyfiltrovaných identit“ a digitálních masek je její odkaz naprosto prorocký. Někde napsala, že věří, že existují věci, které by nikdo neviděl, kdyby je nefotografovala. Myslím, že to je právě ono, to je to, proč může a smí fotografovat každý, kdo to myslí alespoň trochu vážně.
Stejně silně mě oslovil mystik a fotograf František Drtikol, který v nahotě těla viděl něco posvátného. Přiznám se, že fotografii aktu jsem se dlouho vyhýbal a bál se jí. Ale právě Drtikol mne přesvědčil o tom, že to není třeba. Ve své tvorbě se opíral o biblický výrok, k němuž doslova poznamenal: „Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto dívám se na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější a nejsamozřejmější věc.“ Jeho akty nebyly vůbec o erotice a estétství – byly vyjádřením vnitřní pravdy o člověku a úcty k němu.
Když mačkám spoušť, nedělám žádné „umění“. Modlím se. Učím se bdělosti. Učím se vidět stíny – své i cizí – a v nich objevovat světlo, které už není třeba retušovat. Protože teprve když přestaneme utíkat před temnotou, může se v nás skutečně narodit něco pravdivého. Něco svatého.
Mockrát děkuji za rozhovor!
Rozhovor vedl Matěj Čihák.
Článek byl zveřejněn v časopise Tvůrčí život 2/26.
